Jak jsme zapytlili Comiciho

Historický úvod

Kdo je v obraze, ať to přeskočí. Do roku 1989 jsme mohli svobodně jezdit jen do Tater, na Saský písek a dál nanejvýš do Bulharských nebo Rumunských hor. Vše ostatní bylo téměř nesplnitelným snem. Pro cestu na Západ, či do tehdejší Jugoslávie (dnes rozpadlé na několik menších států), bylo třeba včas zažádat o tzv. devizový příslib, který dostalo jen velmi malé procento žádajících a bez kterého se nedaly získat další výjezdní dokumenty, zejména pak Výjezdní doložka, bez které vám pas, platný pro všechny státy světa, ve skutečnosti platil jen do tzv. zemí socialistického tábora to ještě ne do všech.

Rudá knížka sportovce, 1979

Sovětský Svaz byl jen na pozvání a Polsko po vystoupeních odborové Solidarity taky. K vydání výjezdní doložky bylo potřeba nemít politický škraloup, žádné příbuzné ve špatném zahraničí, být dobře zapsán u místní organizace KSČ v bydlišti i na pracovišti a zdravit správcovou a místního agitátora. Toto všechno se nám s mírnou protekcí od našeho tajemníka horolezeckého oddílu Banka a bankovního úředníka Státní banky Honzy Stráského (ano, to je TEN Stráský, co byl ministrem i předsedou vlády a teď bojuje na Šumavě v kůrovcem) podařilo absolvovat a obdrželi jsme devizové přísliby do Jugoslávie, která byla tehdy polovičním Západem a rýsoval se oddílový zájezd. Příslib a doložku dostal i předseda oddílu Zdeněk Lukeš, kterému před mnoha lety emigroval bratr Čestmír do Švýcarska a poprvé po dlouhé době se s ním mohl v Jugoslávii vidět. Čestmír tam mohl přijet bez rizika zatčení, protože ilegální opuštění republiky byl sice tehdy zločin, za který byl v nepřítomnosti odsouzen, ale Jugoslávie rozsudky vynesené u nás neaplikovala.

Nakonec dostalo výjezdní dokumenty kolem deseti členů oddílu HO Banka a dopravivše se expediční Avií 30, řízené startkovými čudiči Stráským a Krpálkem, do kýžené Jugoslávie, rozprchli se za různými zájmy. Horolezecká skupina já, Eva, Mirek, Jarka a Zdeněk se ocitla v Julských Alpách na tábořišti v dolině Planica, kam za námi přijel i Zdeňkův švýcarský bratr Čestmír, kterému jsme začali říkat Čenda, aby se nepletl s Jaromírem - Mirkem. Já a Mirek jsme byli lezci s určitými zkušenostmi z Tater, ale ve větších horách a na vápně začátečníci byť i s velkými ambicemi. Zdeněk zkušený horský vlk, bývalý reprezentant no a Čenda s Alpami za barákem byl už na několika Himálajských expedicích.

Jalovec a SZ hrana, foto: Petr Jandík

Jak jsme zapytlili Comiciho

Po příjezdu do Planice a odpoledním couru dolinou se s Mirkem těšíme na první cíl, Comiciho hranu Jalovce. Doporučoval nám ji na rozlezení jako první túru náš přítel a znalec Julek Zdeněk Vraný. Zdeňkovi Lukešovi s Čendou se nikam nechce, jakožto zkušení alpští vlci mají už nalezeno, ale ukecali jsme je, Vždyť Comici je klasická tůra, nejpopulárnější cesta v Planici.

Ráno vstáváme ve čtyři a zkoumáme počasí. Zdá se nám moc teplo a vlhko, ale nedočkavost podporovaná probleskující modří oblohy mezi nízkými mráčky nás žene dopředu. Třeba z toho nic nebude, říkáme si, kdyby nejhůř, tak slaníme. Po třech hodinách chůze po drobné nepříjemné suti, připomínající chůzi po hrachu, stojíme na sněhu pod Jalovcem. Nechce se mi už zpátky na suť, a jdu kousek mezi sněhem a skálou. Na sněhu je spousta špíny, bůhví odkud se to tu bere. Za chvíli jsem jak kominík.

Zdeněk s Čendou se hrnou rovně vzhůru pod ústí komína, kterým se má jít. Mirek to zkouší vpravo, kde jsme při našem druhém pokusu o týden později objevili daleko lepší a pevnější nástup. V tuto chvíli však sázím na zkušenost a jdu za Zdeňkem. Pod ústím komína nacházíme skobu a navazujeme se. Po první délce celkem solidním komínkem stojíme na okraji slizké, nevábné jeskyně a zíráme, kam dál. Ted je řada na mně. Průvodce říká komínem několik délek na sutovisko ve stěně, o jeskyni ani zmínka.

Vpravo je pevné vápno, ale na trojku to nevypadá. Vlevo jsou za hranou nějaké police, po kterých by se ta díra dala obejít, ale terén je velmi rozlámaný. No, co.se dá dělat. Pouštím se do těch sraček a jen tak se mi mihne hlavou vzpomínka na kohosi z HO Dopravních podniků, pod nímž prý na Mojstrovce upadla celá police. Po několika metrech narazím na skoby a lezení se mi i přes rozlámaný terén začíná líbit. Traverzuju sokolíkem za spodní chyty a ani mi nevadí, že mne lano táhne jak buldoka vodítko. Končím na štandu nad jeskyní, z něhož mi tu a tam upadne pod nohama šutr na kluky pode mnou.

Spodní část stěny pod suťoviskem Keglijšče, vlevo kuloár Ozebnik, foto: Petr Jandík

Mirek dolézá krajně znechucen, Zdeněk s Čendou také nesdílejí mou spokojenost. Čenda nadává, že má ve Švajcu krásný pevný vápenec za barákem a že na exkurzi do lomu nemusel jet až do Julek. Jestli je tohle klasická túra, tak ať jde Comici někam. Po krátkém, sestupujícím traverzu po rozpadávající se poličce následuje přepad do již pevného komína nad jeskyní a po několika délkách stojíme na začátku suťoviska v polovině stěny, zvaného "Keglijšče" - kulečník.

Mirek ho pohotově překřtívá na Eklìštë, i když původní název také sedí. Suť je tu ještě o něco ohavnější, než v dolině. Na druhé straně, Zdeněk Vraný poněkud přehaněl, když říkal, že na Keglišti musíme hrabat nohama rychleji, než ujíždí suť, abychom se neoctli zpátky na nástupu. Na Eklišti pojídáme čokoládu a čekáme na Zdeňka s Čendou a přemýšlíme, zda se vrátit nebo jít dál, protože se zatahuje a občas jsme v mraku.

Alpští vlci se stále ještě nevynořují z komína. Už se nám to zdá dlouhé, a tak lezeme dál. Po dvou délkách IV+ stojíme na exponovaném štandu na hraně a hledíme na proslulý Comiciho travers, kde nás mají očekávat tři místa V+. Mezitím dorazila druhá dvojka, už jsou délku za námi. Tváří se na počasí nedůvěřivě, ale lezou za námi dál.

Po dvacetimetrovém lehkém traverzu si na několika metrech ke štandu trochu zalezu, ale na těch prvních V+ mi to nepřipadá. Vlevo ode mne je onen proslulý traverz. Pevná, téměř kolmá a hladká skála s malými jamkami od vody slibuje lezecký zážitek, zvláště když z ní každé dva metry trčí skoba. Mirek se do toho pouští, na pevné skále pookřává, tahle délka mu spravila chut.

Horní část Comiciho hrany. Dole Keglijšče, uprostřed traverz pod velkou střechou, nahoře Střecha Jalovce, foto: Petr Jandík

Leze s přehledem, jenom na konci traverzu, kde se jde dva metry spárou vzhůru, neodolá pokušení a nekompromisně bere za masivní smyčku, která tam visí. Mezitím začalo poprchávat, naše lezečky však dobře drží i na mokré skále a tak nám to zas tak moc velké starosti nedělá. Zdeněk v traverzu pod námi fotí, Mirek zatím tluče na štand už třetí skobu, žádná se mu nezdá. Dolézám k němu, spáru lezu čistě, i když mne u smyčky taky svrbí ruka, jako druhý to však bez ní zkusit mohu. Krok okolo hrany je balancovací, za hranou mne čeká kolmá a pevná stěna. Je sice navlhlá, ale vychutnávám ji.

Míjím stanovìště, zdá se mi moc nízko. Chyba. V díře o patnáct meıtrů výš se nedá zatlouct vůbec nic, leda zapíchnout dvoumetrovou tyč do štěrku a zabetonovat. Lezu dál, podle popìsu od Zdeňka Vraného se má jít okolo viklavé přilepené věžičky. Opravdu tu je a opravdu se viklá. Patnáct metrů nad posledním jìštěním je to opravdu útok na nervy, když lezu mezi ní a stěnou.

Lano už táhne jak centové závaží, a pořád není kde udělat štand. Terén mne vyhání doprava kde konečně lze cosi stvořit. Ze šmatlavých prstů mi vypadává drahocenná Z-skoba, a ještě k tomu začíná zase poprchávat. Vytáhnout si kus lana na ševce do skoby je výkon hodný Hanse Zdražily, ale daří se to; jen mám strach, abych Mirka nevytrhl ze štandu.

Jen co začíná lézt, slyším zdola nějaký pokřìk, velký šutr letí zpod převìsu. Začíná slejvák. Mirek leze pomalu, možná, že spíš plave. Já už jsem promoklý pomalu na kůži a začínám tušit, že to bude ohavný pytel půl délky pod vrcholem. Mirek dolézá pět metrů pode mne, dál už nemůže. Druhá dvojka se po Zdeňkově pádu přivázala za nás, ale mají kratší lano. Nastavujeme ho pro tu chvíli naším. Na štandu s Mirkem hodnotíme situaci. Jsme oba durch, ve čtyřech, čeká nás ještě nejtěžší místo, závěrečný převis VI-, raději slaníme.

Vlevo konec Comiciho hrany, od ní vede Střecha Jalovce a vrchol, foto: Petr Jandík

Za stálého deště slaňujeme asi deset metrů na polici. Tam dávám tutovou skobu na slanění. Je mi jí líto, našel jsem jí pred pár lety na Bořni a byla to moje nejpoužívanější skoba. Během slanění sbírám materiál, dostávám se až na začátek stěny, vedle kluků, kteří jsou schovaní pod převìsem a na rozdíl od nás na ně neprší. Po balancovacím kroku jsem už u nich na štandu. Mirek neslaňuje vlevo od hrany jako já, ale rovně dolů, aby šlo stáhnout lano. Objevuje se na hraně převisu asi dva metry od nás směrem.do vzduchu, a když ho rozhoupaváme za konce lana, aby se dostal k nám, docela se bojí a nadává. Není ani divu, když má pod zadkem ve spádníci už suť doliny.

Pokusy o stažení lana po několika metrech troskotají, někde se to zaseklo. Představa novéno lezení nahoru je krajně nelákavá. Mirek slaňuje dál na dolní traverz a tam se věší na lano plnou vahou, Skáče po něm, Čenda mu ještě pomáhá. Do toho začíná další slejvák, teď už tečou čůrky vody i v převisu, takže co se týče obsahu vody v oděvu si za chvíli nemáme s Čendou a Zdeňkem co vyčítat.

Lano povoluje po centimetrech, nakonec však přece jen jde stáhnout. Poučeni slaňujeme další úseky po menších vzdálenostech. Další sprška nás rozklepává jak ratlíky; všechno jde neuvěřitelně pomalu. Mirek vždy slaňuje první a hledá další štand. Když dojede na konec, nic nenajde a vrací se. Potom slaňujeme po řadě Zdeněk, Čenda a já. My dva stahujeme lana, Mirek se Zdeňkem budují další štand. Po druhém slanění se tlačíme doprava do bočniho kuloáru na sníh. Trasa vede neznánou stěnou, nevede tudy pokud vím ani žádná cesta. Rourák s parodii na nýt, který jsem s sebou pro každý případ vzal, leží ve stanu na táboříšti. Pomalu na nás sedá závoj apatie a jen v hloubi duše se jako varovný hlas vynoří vzpomínka na Hiebelerovu knihu "Medzi nebom s peklom", kde na případu horského vůdce-čekatele Pümpela názorně ukazuje zhoubnost takového počínání.

Touha být co nejdříve dole spojená s apatìí však tuto vzpomínku přehlušuje a tak se bez poznámek zúčastňují riskantního počínání. Přestává pršet, zato však začíná foukat vítr, který jako by chtěl proměnit i čtyři namodralé ratlíky v ledové krápníky a přispět tak ke škále krasových jevů. Už jsme asi šedesát metrů nad sutí, dole je slyšet cinkáni ovcí, ale další postup se zastavuje. Mirek nemůže najít štand. Pod námi je převis, který musí zase prusíkovat zpátky, vlevo je kuloár, který je dosti rozbitý, dá se najít skoba tak na povëšení kletru. Začíná se stmívat.

Stěna pod Comiciho hranou končí převisy, foto: Petr Jandík

Mirek zůstává stát na plošince, Zdeněk slaňuje k němu, ale ani on žádnou skobu nevymyslí. Neznám blbější pocìt, než mít těch 60 m dolů a být přìtom od země tak daleko. Postupující soumrak nás vede k radìkálnínu řešení. Svazujeme devítku a jedenáctku, na jednoducho je navěšujeme ke skobám a já to jedu vyzkoušet jako první. Problémem je přesednout přes uzel. 40 metrů devítky se pořádně protáhne a ještë k tomu musím přesednout už před koncem lana, pođ převisem by se to těžko povedlo bez další časové ztráty. Stoje na miniaturní poličce nad převisem zakládám osmu pod uzel a více méně skáču dolů, doufaje, že jsou skoby dobré. Za chvíli jiż stojím na zemi a hlásím volné lano.

Po té vší vodě vytahuju z kletru suché boty (co je to platné, když ve fuseklích jsou litry!) Čekám s vodou v láhvi na Mirka. Je paradox, že člověk, mokrý durch und durch může mít takovou žízeň.

Metodický dovětek

Už je to dneska 31 let, ale poučení platí stále. Zdeněk Lukeš jako předseda oddílu tehdy hned za mým článkem napsal do oddílového zpravodaje svůj rozbor této příhody. Podívejme se na jeho pohled:

Zatímco druhá dvojka byla zpočátku kryta střechovitými převisy nad 5. stanovštěm, první dvojka již vydatně nasávala vlhkost plotně nad ním. Touha dolézt zbývající dvě délky byla veliká, ale utopila se po hodině, kdy oba llezci značně prokřehlí slanili k suchým kolegům pod převisy.

Začala kalvárie se stahováním lan. Bylo rozhodnuto slanit nejkratší cestou a nekopírovat výstupovou cestu, ale odklonit trasu co nejvíce doprava na strmý sníh ve stoupajícím svahu pod severní stěnou Jalovce. Výzbroj sestávala ze tří lan délky 40 m československé výroby (tvrdá a nepříliš ohebná lana bez atestu UIAA, dala se vytopořit až dva metry do výšky - pozn. red.) a 1 lana 45 m zahraničního (Edelweiss), skob a smyček bylo dostatek. Vzhledem ke špatným skobovacím možnostem, rozlámanému terénu a zhoršujícícm se stavu slaňujících, jsme celé slaňování jistili (tehdy přes rameno, což znamenalo další přívod vody do oděvu z mokrých lan - pozn. red). Naštěstí se neochladilo pod bod mrazu, takže se celkové podchlazení lezců, kterým nezůstaly suché ani věci v klletru, neumocnilo ledovým, krunýřem.

Ze společného 5. stanoviště nad Keglijščem jsme slanili pouze 2x 40 m, pro nastávající soumrak a na výslovnou žádost některých lezců bylo zbývajících 60 m slaněno na jednoduchém laně - svázána dvě lana průměr 9 mm dl. 40 m a ponechána ve stěně, aby se postup zrychlil o další přesedání. Těchto cca 140 m jsme slaňovali 6 hodin, což si jistě zasluhuje dalšího rozboru:

V pořádku:

- výběr túry z hledisla lezecké úrovně účastníků
- včasný nástup i dobrý postup až do zvratu počasí
- dostatečné vybavení lanovým i kovovým materiálem
- slaňování se zajištěním v rozlámaném terénu
- klid a rozvaha při zhoršujícícm se psychickém i fyzickém stavu lezců (především podchlazení)

Chyby:

- nástup do vážné túry za nejistého počasí
- pokračování ve výstupu i po zvratu počasí v 11 hodin
- špatná volba pořadí lezců při jištěném slaňování
- slaňování přes karabinu nas mokrých lanech čs. výroby

Závěr:

1) Nepodnikat vážné túry za nejistého počasí a když už nás překvapí zvrat počasí, neotálet s ústupem

2) Při slaňování má první slaňovat lezec s největšími skobovacími zkušenostmi. Jištění se samozřejmě provádí z jiných skob, než ze kterých se slaňuje.

Toliko historie z roku 1980. Jak by to dopadlo dnes, kdy máme goretexové oblečky, impregnovaná lana, která nenasákávají vodu a jsou stále ohebná, ale na druhou stranu zase do klasických túr už nenosíme skoby a kladivo, což by mohlo slaňování terénem, jaký je v severní stěně Jalovce, hodně ztížit. Máme také lepší předpovědi počasí, i když v cizině k nim máme ať už z důvodů jazykové bariéry, tak finančních (datový roaming) horší přístup. Každopádně to byla správná lekce, která dopadla dobře. Po několika dnech, kdy jsme se prohřáli a usušili u moře, jsme už jen ve dvou s Mirkem Comiciho za pěkného počasí bez problému vylezli a přidali k tomu i "Zajedu" na Malý Jalovec. S děvčaty jsme pak absolvovali několik ferát včetně přechodu Triglavu.

Možná trochu naivní pokus se zajít podívat do Itálie obejitím celnice se nezdařil - potkali jsme četu pohraničníků, kteří nás zdvořile ale rozhodně vyprovodili zpátky.

Comiciho cesta na Jalovec v databázi cest.