Jistému závanu minulosti se však neubráním, důvodem mé cesty byl vzpomínkový optimismus na památečný zájezd roku 1985, měsíc trvajícího mejdanu mezi stáčírnami vína, proloženého grandiózními výstupy v Montserratu, Riglos, Ordese a Picos de Europa, corridou v Pamploně a vůbec neobyčejnými zážitky. Olda Kopal mi tehdy utkvěl v paměti tím, že vylézal ze spacáku v pyžamu, učil nás sjíždět dravé řeky po zadku a hlavně neobyčejnou vitalitou na to, jaký je to stařec (jak jsem si spočítala, byl tehdy o čtyři roky mladší než já teď).
Jako kukaččí stáře ze severu jsem se infiltrovala do skupinky sportovců ze Zlína, což mělo tu výhodu, že kromě ranního doušku slivovice dodali své know-how jakožto znalci Riglos – oblasti, kterou jsme my tenkrát, namlsaní z Montserratu, minuli téměř bez povšimnutí jakožto podezřelý kamenolom. K seznamu svých mladických omylů jsem tedy přihodila další, jelikož ač jsou zde kameny zabudované do konglomerátu větší a vyhlížející méně důvěryhodně, drží celkem spolehlivě. Také výstupy na největší zdejší věže mají vzdušnost, hloubku a sílu, kterou v Monserratu nenajdeš. (No a taky se tu líp hledají nýty. Na věžích Montserratu to tehdy bylo a stále zůstalo dobrodružstvím, v šedé spleti mozaiky z kamínků mají dobré mimikry a v místní lezecké komunitě evidentně neřádí žádná skalní fréza se slabostí pro oranžovou barvu). Nicméně, lezení tady je zajímavé zase jiným způsobem, jako bys několikrát znásobil věže nebo okrajovky našich skalních měst a rozhodil je tu v několika vrstvách. Spousta z nich svým tvarem také něco připomíná – dokonalé Mumii či Slonovi dominuje varovně vztyčený Prst boží, který mi ovšem svatokrádežně připomínal cosi jiného vztyčeného. Jak je tedy komu libo či nelibo.
Mallos de Riglos jsou slepencové věže v provincii Huesca (asi 45 km za Huescou cestou z Barcelony do Pamplony. Hlavní věže (La Visera a Del Pisón) vyrostly pěkně hned skoro za kostelem ve vesničce Riglos, a to do úctyhodné výšky cca 300 metrů. Třetí a nejimpozantnější z nich, Fire, což jsou doslova tři zkamenělé plameny, leží kousek za nimi. V okolí jsou poházeny menší a přátelštější věže (Colorado, Aguja Roja a další). Dojmy z lezení umocňují poletující dravci (orlosupi bradatí). Jejich vzornou symbiózu s horolezci vyzdvihuje informační tabule, jestlipak by to šlo i jinde.
Co doporučuji
Na lezení si nasadit helmu a vzít dvě šedesátky, sadu depresek a nějaké prodlužky. Dojištění asi někde možné je, ale my ho nevyužily. Se spolulezkyní Janou jsme se vyškrábaly na El Pisón i La Viseru nejlehčími cestami (Espolón del Adamelo 5c a Moskitos 6b). Obě cesty mají cca osm délek a jsou to impozantní zážitky (u Moskitos umocněné skalní kazatelnou zvanou Trůn s lahůdkovým dolezem a zejména dalšími dvěma délkami nad ním). Rády bychom byly bývaly vylezly něco těžšího, ovšem, nenarostly nám dostatečně Los Bicepsos na Fiestu Bicepsů a přece nebudeme lézt Zulu Demente?Jen na Fire nám nezbyl čas a morál, tak snad někdy příště.
V klidu se vyspat: Lezci tu jsou, zdá se, vítaní. Mají tu velké parkoviště, hospodu a ideální možnost přespání na dosah od ní, v blízkosti stinného plácku s několika stoly. Ovšem, zajisté, všeho s mírou...
Smýt pot: Ke koupeli v řece vedou dvě cesty, trnitá a snadná. I těm, kteří rádi vyhledávají životní obtíže, však doporučuji tentokrát slevit a zvolit snadný přístup zpod mostu kousek dál na hlavní cestě směrem na Pamplonu. Přímou cestu sestupem kolem háje překrásných starých olivovníků ukončete radši u něj, koncovka sestupu k řece odporuje účelu koupele.
I turistiku: okolo Riglos vede okružní trasa a vůbec příroda je pěkná.
znamená v překladu Zubatá hora, což dokonale na tohle pohoří sedí. Zuby nejrůznějších velikostí jsou malebně poházeny po hřebenu; nejvyšší hora má něco přes 1200 metrů. Na severním úbočí masivu stojí od 11. století benediktinský klášter s tzv. černou Madonnou a hrobkami aragonských králů, nyní dokonale zkomercializované poutní místo. Klášter je přístupný z údolí pomocí dvou lanovek a další pak vyveze pohodlného návštěvníka ještě výš (Sant Joan). Odtud vede skalami několik okruhů pro turisty, kteří se pak už pohybují po příjemně zvlněném terénu. Horolezecký průvodce popisuje celkem sedm oblastí; při prvním pokusu o proniknutí od jihu (lezecká hospoda Bar Anna v El Bruc) jsme se okamžitě otočili a zamířili kvůli nesnesitelnému vedru na sever. Za základny vytvořené na odpočívadle těsně pod křižovatkou u vjezdu na placené parkoviště ke klášteru jsme pak expandovali do dvou hlavních zdejších oblastí, St. Bennet a Gorros. Moc jsme toho ale vzhledem k nástupům a vícedélkovým cestám nestihli.
Co doporučuji
Z lezení klasiky v oblasti Gorros – cestu Badalona nebo její přímější variantu Magic Line , nebo některou z cest na jednu z Magdalen. Mumii a Slona v oblasti St. Bennet (L´Elefant: The Wall 5c, Boy-Roca 6a+). A určitě spoustau dalších vybraných podle hvězdiček.
Z kultury galerii v klášterním muzeu - El Greco, Picaso, Caravaggio, Dalí (tento ovšem přítomný pouze skicami evidentně vzniklými během pobytu v hostinci), francouzští impresionisté. Jako bonus jsme se mohly pokochat aktuální výstavou asi dvacítky obrazů mnichů v životní velikosti, zalíbili se nám ale asi jenom dva.
Co se týká možností pro spaní a vaření, je tu inzerován kemping, ale byl zavřený. Míst pro volné přespání není moc, ale určitě se dají najít, když jen přespíte a ráno zabalíte a zmizíte. Voda (asi dokonce svatá) se dá pohodlně nabrat asi v polovině cesty z Montserratu – kláštera do vesnice Monistrol de Monserrat pod ním. Na tomto místě je ale kempování zakazáno. Logistika: Auto se dá v klidu odstavit před branami parkoviště. Jelikož to je ale ke vstupu do skal odtud ještě skoro kilometr, zkuste někoho přemluvit, ať vás tam odveze a vrátí se (do půl hodiny je parkovné zdarma).
Co nedoporučuji
Dávat si tu kafe. Nemá to chuť ani atmosféru.
A uvěřit pomluvám o španělských okurkách.
Adios, amigos!
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat