Pokus o prvovýstup: Expedice Klättermussen Wild Chioce

Kudy to asi povede?

Konference se zúčastnili hlavně zástupci odborných médií. Z mainstreamových, která zřejmě preferují sběratelství vrcholů normálkami, dorazilo jen skrovné zastoupení Hospodářských a Lidových novin. V úvodu krátce pozdravil přítomné pákistánský vyslanec, pan Aitzaz Ahmed a poté už hovořil Marek Holeček.

Záměrem expedice je prvovýstup Rupalskou stěnou osmitisícovky Nangá Parbatu (8125 m). Plán je vylézt ve dvou alpským stylem dosud volný směr poblíž centrálního pilíře, který vylezla alpským způsobem dvojice Američanů Steve House a Vince Anderson v roce 2005, jejich výstup je označován za jeden z nejlepších v himálajské historii a pokus Holečka a Hrubého by měl vést paralelně s touto cestou. Rupalská stěna Nangá Parbatu je jedna z nejvyšších horských stěn vůbec. Od úpatí na vrchol je třeba překonat převýšení větší, než čtyři kilometry, od řeky Indus je na vrchol téměř 7 výškových kilometrů.

Postup se bude řešit až na místě podle momentální situace a podmínek, z fotografií nelze cestu podrobněji naplánovat. Myšlenka na Nangá Parbat vznikla poté, co kvůli zlomenině nohy Zdeňka Hrubého padla možnost odjet na předmonsunový termín expedice na Talung do Nepálu. Při diskusích kam, se dohodli na Pákistánu. Protože se Mára nerad vrací stále na jedno místo, padla volba na jiný velký kopec, než Gasherbrumy, a sice na Nangá Parbat v západním výběžku Himálaje, k velké radosti Zdeňka Hrubého, který už opravdu nechtěl jít znovu přes ledovec Baltoro. No a protože Mára nerad normálky, padl plán ambiciózní.

Ve stěnách Nangá Parbatu se psala Himálajská historie. Je tu stěna Diamirská, Rakiotská a Rupalská stěna, která se považuje za nejtěžší nejen svou obtížností ale i velikostí. Výprava jede na dva měsíce, odlétá 9. 7. 2011, návrat je 11. 9. 2011 a jak již bylo řečeno, pokusí se o prvovýstup největší, Rupalskou stěnou. Protože se jedná o jižní stěnu, jsou zde obrovské rozdíly teplot, přes den až 30 stupňů vedra, v noci pod nulou. Také kvalita skály je nepříliš dobrá. Stěna je velmi strmá a lezení je už od začátku obtížné.

Rupalská stěna, foto: archiv Marka Holečka

Nangá Parbat

Ještě než se na něj vystoupilo, zahynul na něm anglický horolezec A. F. Mummery, po kterém tam zbyl pojmenovaný pilíř. První výstup vykonala v roce 1953 německo-rakouská expedice, jejíž úsilí korunoval slavným sólem z posledního tábora legendární Herman Buhl. Pokusy o prvovýstup až do Buhlova úspěchu stály 31 životů. Druhým prvovýstupem na Nangá Parbat se stal výstup z roku 1962, Kinshoferova cesta, na vrcholu stáli Toni Kinshofer, Anderl Mannhardt a Sigfried Löw. Tato cesta se stala později klasickou cestou, normálkou. V roce 1978 zlezla první cestu Rupalskou stěnou německá expedice. Bratři Reinhold a Günther Messnerovi dosáhli vrcholu. Na sestupu pro ně neznámou Diamirskou stěnou po Mummeryho pilíři zasypala Günthera lavina a jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005.

O osm let později se Reinhold Messner vrátil na Nagá Parbat a prostoupil novou cestou pravou částí Diamirské stěny. Ve stěně ho zastihlo zemětřesení a protože velká část stěny spadla, nemohl sestoupit stejnou cestou a proto sestoupil opět novou cestou vpravo od Mumeryho pilíře. Byl to první sólovýstup alpským stylem na osmitisícovku vůbec.

Další prvovýstup se podařil Japoncům SV pilířem vpravo od Buhlovy trasy, na kterou se napojuje ve Stříbrném sedle. Dalším sólo prvovýstupem v alpském stylu vytvořil cestu Diamirskou stěnou Jean-Christophe Lafaille a zatím posledním a vůbec nejvýše ceněným prvovýstupem je přímý směr centrálním pilířem Rupalské stěny z roku 2005, který absolvovali Steve House a Vince Anderson. Z českých horolezců vystoupili na Nangá Parbat v roce 1992 Josef Rakoncaj a Josef Nežerka a v roce 2005 Radek Jaroš. V roce 1970 vystoupila ještě Buhlovou cestou slovenská expedice, na vrcholu Orolín, Fiala.

Expediční pohlednice

Rozhovor s oběma aktéry

Zkoušel už někdo vylézt ten váš směr?

Holeček: Směr, kterým se budeme pokoušet vystoupit by měl navázat na pokus Slovince Tomaže Humara, kterého pak odtud z výšky kolem 6000 m sundavala vrtulníkem Pákistánská armáda. Měl by plus minus kopírovat americkou linii. Přesný průběh nechceme kreslit dopředu, detaily budeme řešit až na místě podle podmínek.

Hrubý: On je tam vlastně jen jeden směr, protože zleva i zprava jsou významné visuté ledovce a tudy výstup nevede. Budeme muset do skály a metodou pokusů hledat kudy. Skála je tam špatná.

Holeček: Séraky jsou vysoko a když už něco spadne, spadne to až odshora. Jsou tu místa pojmenovaná Gilotina 1 a Gilotina 2 a to už o něčem svědčí.

Nebojíte se Talibanu?

Holeček: Na šesti předchozích návštěvách Pákistánu jsem se s problémy nesetkal. Problémy na světě jsou, ale my nejsme pro nikoho zajímaví. Nemáme novinářský pas, nemáme americký pas. S žádnou viditelnlou agresí jsem se nesetkal, jen s přívětivostí lidí.

Hrubý: Situace tam je neklidná a člověk to musí vzít v úvahu. Potenciálně nebezpečí hrozí spíš v civilizaci, občas jsou incidenty na Karakoram Highway. Jakmile jsme v horách, jsme v pohodě.

Přemýšlíte o sběru dalších osmitisícovek a jít ve stopách Radka Jaroše?

Hrubý: Já bych rád stanul na vršku Nagá Parbatu, ale o sbírce nepřemýšlím. Kdybych chtěl mermomocí zvýšit svou statistiku, přemlouval bych Máru abychom šli cestou nejmenšího odporu, Kinshoferovou cestou. Jsem starej, nemám moc času, tak chci mít nějakou myšlenku, která by mne táhla, než si udělat další čárku. Není to primárně o tom množství vrcholů, nemám ten projekt, co má Radek Jaroš, tech čtrnáct, což už je potom hodnota sama o sobě.

Považujete expedici Wild Choice za dosud největší výzvu své dosavadní kariéry?

Holeček: Člověk vždycky přemýšlí v nějakém horizontu. Zdeňka jsem k tomu přesvědčoval. On si na ten vrchol chtěl vyjít a nejgenerálnější cesta je ten Kinshofer. Neřekl bych snadný, protože žádný výstup na osmitisícovku není snadný, i když se tam jde v zástupech. Sport je ale takový, že se vyvíjí a prvovýstup je spojený s touhou, se strachem se kterým se musí daleko víc bojovat a s dovedností prodat to, co člověk umí tam na místě a to je to, co prvovýstup nabízí. Rupalskou stěnu už mám dlouho ve svém seznamu. Jak Zdeněk říká, že už nemá moc času, tak já kdybych to odkládal, mohl bych si příští rok říct, že je to velká blbovina, další rok že to je ještě vetší blbovina a třeba bych tam pak vůbec nešel. Zděnda si už odžil pěknej život, tomu to může být jedno, ale já se zabít nechci ale pro mne to je velká výzva, největší výzva v horách to pro mne je.

Hrubý: Umírat se nebude, ta akce je reálně promyšlená. Jako největší výzva to zatím vypadá. Je tam spousta věcí k řešení, které se odsud řešit nedají. To bude až pod kopcem a ve stěně. Najít průstup, poradit si s materiálem, protože nás to požene do skály a ta je tam špatná. Další věc, jsem zvědavý jak sbalíme. Dá se předpokládat, budem ve stěně týden, musíme nějak spát, poradit si s hřebenem na hlavní vršek a pak sestup.

Jaký materiál si sebou budete brát? Mně to vychází tak, že si nevezmete skoro nic a polezete sólo bez jištění, železné krámy neunesete. Jak by to bylo v případě nějakého návratu?

Holeček: Tohle jsi neměl nakousnout, já to měl připravený až do base campu. Ten batoh nemůže být větší, než to, co jsme měli posledně na Gasherbrumech. Je možný, že si budeme muset udělat nějaký malý předskok, vynosit si něco věcí na tu první část. Nedá se říct, že to budeme dělat stejně jako na Gasherbrumech, to se bude řešit až na místě. Není se od čeho se odrazit, jsou tam některé otazníky. Představa z předchozích výprav je, ale bude se to muset na místě dotvářet.

Hrubý: Teď už se tady jeví rozpory. Materiál bude asi stejný jako na západní stěně Gasherbrumu 1. Bude se muset lézt paralelně, jinak bychom se odtamtud nikdy nedostali. Na nějaké těžší úseky nějaké železo bude muset být, ale nesmí tam zůstávat. S omezeným matrošem musíme počítat s tím, že toho volného lezení bude hodně. Ač jsme to nepředpokládali, i s tím omezeným materiálem jsme se dokázali z té stěny Gasherbrumu vrátit.

Ten rozpor: Bylo by pěkný si udělat nějaký favor na začátku, ale já nad tím dělám velký otazník, protože ten spodek je z visuté šotoliny a nevim jak často se tam budeme chtít vůbec cpát tam a zpátky. Reálně bychom si mohli vynést matroš na první den lezení a to nic neřeší.

Holeček: Já jsem to asi špatně řekl, Myslel jsem si při aklimatizaci udělat nějaké zázemí v 7000 metrech Buhlerovou cestou a kdybychom se tam pak dostali zeshora abychom tam měli materiál, který se může použít, nebo taky ne.

Jaké ponesete jídlo

Holeček: No, to co chutná, ale tam skoro nic nechutná. Není to čas na debužírování ale na přežití. Takže brát to, co moc nechutná, aby tam člověk dlouho neseděl. Základ jsou instantní věci, kaše. Stačí ohřát vodu. Mám úžasný výmysl, co se vytvořil ve Státech - Jetboil. Vařič, který máte v ruce. Je to geniální kompaktní vařič, který nemá úniky tepla. Ohřejete vodu, nasypete kaši a dáte do toho něco, co chutná, třeba salám. Já jsem byl nadšenej z toho vařiče. Celý léta se krcám s různými vařiči, třeba mi začal hořet spacák, když jsem ho tam měl, nebo jsem si to celé vylil. Tohle je geniální nástroj, říkám tomu ohřívačka vody. Dokonce jsem s tím vařil i pod péřovkou.

Tajná zbraň: vařič Jetboil

No a pak sladký tyčinky, ale musí to být takové, co nezmrznou na beton, protože pak s nima můžete akorát zatloukat skoby. Nerozžvejkáte je. Když to pozřete v tý briketě, je s tím velkej problém. Energetické tyčinky potřebují hodně zalévat vodou. Pokud to nezalejváte, proběhne to vámi jak briketa a vypadne. Ozkoušené jsou čokoládové tyčinky s nějakou hmotou, jako třeba sušenkou. Je to taková alchymie.

Budete používat iontové nápoje?

Holeček: Beru to tak, že limitní čas je osmidenní. Pak už nastává špatnej den a další je ještě horší. Každý z nás je něco navyklý. Zdeněk používá Enervit, já zase mám rád standardní oslazený nápoj. Neagresivní šťávy.

Hrubý: Je to otázka rovnováhy. Nejlepší by bylo pít jenom vodu, ale to by nebylo k ničemu. Je fakt, když jsem zkoumal problémy, co byly na Gasherbrumu, tímhletím víc koncentrovaným ionťákem jsem ty svoje žaludeční potíže nastaroval. Když tam je bakterie, zaútočí, když má prostředí. Takže to chce rovnováhu, nelít do sebe jen destilku, ale aby v těle nějak zůstala.

Kolik expedic se tam ještě chystá?

Holeček: Zjišťoval jsem si, jestli tam ještě někdo bude a kromě trekařů, kteří tam někdy projdou tam budeme sami. Stěna je veliká, pod Rupalskou stěnou je to opuštěné místo.

Hrubý: Expedice je kapesní, jen dva lezci a budeme tam mít kuchaře. BC bude trojčlenný. Indus je blízko, půjdeme tam 2 až 3 dny, Ne moc nosičů a materiálu.

Styčného důstojníka mít nemusíte?

Hrubý: Styčný důstojník je povinný, ale nevím jak se tam domluvíme. Uvidíme jak si to bude chtít zaranžovat. Někteří styční důstojící bývají po celou dobu v bejzu, ale už je to spíš výjimka. Asi bude nějaká domluva, že nám bude jistit záda v nějaké vesnici.

Holeček: Tohle není restrict area, takže tam nebude styčným důstojníkem voják.

Hrubý: To je výhoda i nevýhoda. Někdy mají ty výložky větší autoritu, civil zase nevzbuzuje tolik vášně.

Holeček: Tuhle roli dostávaly šarže, s námi pochodoval třeba nějaký major a po expedici povýšil.

Jaký je časový plán?

Odlet 9. července, návrat 11. září.

Jaké máte spojovací prostředky třeba na přivolání pomoci?

Holeček: Máme satelitní telefon a na Islamabadu složíme zálohu na vrtulník, 8000 dolarů, doufám, že ji nebudeme muset použít.

Takže pojištění Alpenvereinu tohle nekryje?

Hrubý: To základní pojištění za členství je do 6000 metrů a lze se připojistit na denní bázi, které kryje všechny tyhle náklady a musí pokrývat celou dobu expedice, kdy by k něčemu mohlo dojít. Neznamená to ale, že se nemusí složit záloha v hotovosti.

Holeček: Pravda je taková, že když jsme byli v nouzi, rychlá záchrana tam byla až za dva dny. Ale ve finále to vlastně bylo docela rychlý. Mrtvola je pro ně za stejný tarif. Ono to záleží na podmínkách. Nám se nahoře zdálo, že je v kopcích ideální počasí ale oni hlásili, že se jim rozbily dvě helikoptéry. Fakt je, že Zdeňka odtransportovali když nám na ledovci málem vykrvácel.

Tak děkujeme za rozhovor a přejeme ať vám to vyjde. Bylo by fajn, kdyby po dvaadvaceti letech se podařil český prvovýstup na osmitisícovku. No ale ať už to dopadne jak chce, hlavně se vraťte, a  zdraví.

Mára Holeček, foto: Petr Jandík

Marek Holeček:

• Členem horolezeckého reprezentačního týmu ČR od roku 1997.
• 6x ocenění Výstup roku od Českého Horolezeckého Svazu.
• 3x Čestné uznání od Českého Horolezeckého Svazu.
• Zrealizoval 20 výprav do asijských a jiho-amerických velehor .
• Řada prvovýstupů, které byly zařazeny do prestižních zahraničních ročenek.
• 1x cena Golden Piton Awards od časopisu Climbing magazine (GB).
• 1xcena za filmový dokument na MFF Sport film Liberec .
• 2x cena diváků za nelepší přednášku na Smíchovské festival alpinismu.

Zdeněk Hrubý, foto: Petr Jandík

Zdeněk Hrubý:

• Zdeněk Hrubý *1956
• Vedoucí mnoha expedic včetně Everestu a K2.
• Řada výstupů v pohořích obou Amerik, Evropy, Asie, Afriky a Antarktidy.
• Vylezl na sedm osmitisícových vrcholů a to vždy bez použití kyslíkového přístroje.
• 4x obdržel ocenění "Výstup roku" od Českého Horolezeckého Svazu.
• Několikanásobný vítěz a horolezecký mistr republiky ve 24hodinovce v běhu na lyžích.
• Předseda Českého horolezeckého svazu.
• Držitelem ceny Fair Play.

Expediční pohlednice, tihle všichni ji podporují, foto: archiv Marka Holečka