Za saskými lahůdkami X - Bielatal, Nymphenbad

Kousek cesty do kopce pak najdete snad největší koncentraci dvouhvězdičkových lehkých a středních cest v širokém okolí. Asi nejlepší je začít na rozložité věži Falkenwand, která má na levé straně údolní stěny plošinu, z níž se nastupují hned dvě parádní dvouhvězdičkové cesty a jedna hvězdičková. Rozložte si bágly na plácek mezi Falkenwandem a Zadním strážcem - Hinterer Dürrebielewächter, jestli máte s sebou dětičky, natáhněte jim houpací sítě mezi stromy a můžete vyrazit do stěn.

Falkenwand

Jestli chcete začít hodně soft, dejte si Alter Talweg (IV**) z roku 1953. Z plošiny šikmo doprava a komínožlábkem vzhůru. Celkem slušně odjistitelné smyčkami. Na vrcholu si můžete vychutnat skvělý pohled do údolí. Přímo před vámi v hloubce je vrchol Zadního Dýrebílevéchtra, vzadu směrem k Ostrovu čouhá z lesa křivolaká Adlerkopf neboli Orlí hlava s grandiózní devítkovou střechou a vlevo vás asi zaujme štíhlá jehlička Dürrebielenadel a pokud jste spároví fajnšmekři, začne vám hlodal v hlavě podhled na Severozápadní spáru - Nordwestriss Hladkého kužele - Glatter Kegel.

Moc to ale z kocháním na vrcholu Sokolí stěny nepřehánějte, ještě sem polezete několikrát, tak si něco nechte i na potom. Slaňák najdete náhorní straně věže poblíž západní hrany. Za chvíli jste zpátky na plošině a můžete na další lahůdky. Hned nalevo je hvězdičková západní hrana Westkante VI, RP VIIa, jejíž prvovýstup německá komise neuznala a první uznaný výstup je z roku 1959.



Další lahůdka, kterou můžete nastoupit ze stejného místa jako dvě předchozí cesty, je Juniweg VIIa, dvouhvězdičková rajbasostěnovopřevisová paráda se dvěma kruhy. Oblézt ten první je docela bouldřík, lehčí pro dlouhány. Pro trpajzlíky bych doporučil asi metr a půl vlevo od kruhu dva metry po chytech nahoru a zpátky doprava nad kruh. Zbytek cesty je fakt za odměnu.

Tím jsme vyčerpali levou půlku levé části Falkenwandu. Další postup bude záležet na stupni vaší rozlezenosti. Jestli si troufáte na superpěkné, ale ne zrovna úplně sasky lehké VIIb, RP VIIc,. sejděte kousek zpátky ke komínu, dělícímu Falkenwand na dvě části, a dejte si supercestu Joint-venture, jejíž název napovídá poněkud současnější dobu vzniku. No ovšem, 1990.

Klíčové místo je převis u druhého kruhu, kde mu k výlezu trošku chybí dostatek madel, ale morál vám otestuje spíš štreka od třetího ke čtvrtému kruhu, která není úplně lehká a nic tam nedáte.

Necítí-li se Vaše Rozlezenost na tuhle pochoutku, pak je tu další z dvouhvězdičkových lahůdek Neuer Talweg, kterou udělal tři roky po staré Údolce Klaus Dörwald.

Ani tímhle ještě není hvězdičkové úrodě konec. Kromě výše jmenovaných tu je s jednou hvězdičkou Sternschnuppe VIIIc (1996) od Manfreda Vogela, známého přísnou klasifikací, Südostwand VIIa od Güntera Heineckeho z roku 1959 a i když nemá hvězdičku, leze se i Dürrebielekante VIIa z roku1980. Na Falkenwand vede celkem 35 cest a to na celodenní zábavu rozhodně stačí. Pokud by vás však nebavilo lézt pořád na jeden kopec, jsou tu další, se kterými to můžete střídat.

Hinterer Dürrebielewächter

Zadní hlídač potoka Dürre Biela stojí před jižní stěnou Falkenwandu a dosahuje asi tak poloviční výšky. S hvězdami toho má podstatně míň. Pro Lower Soft Movery je tady ovšem pošušňáníčko **Südkante IV od slovutného šéfa týmu zpracovatelů saského průvodce Dietmara Heinickeho z roku 1953, krásně odjištěná hranka se spoustou hodin. Asi nejtěžší krok má z podvrcholového balkónu na vrcholovou hlavu. Tahle věcička dovede potěšit i více než čtyřkového lezce.

Jednu hvězdu má ještě Alter Weg z roku 1907 od Bruno Henninga, křižující západní hranu. Za lezení tu ještě stojí Westkante VI, i když její průběh v horní části není úplně jasný.

Milovník kravin se může obklopit ragbyovým mlýnem na vydatné stavění na cestě Gemeinschaftsweg VIIb (VIIIa), a nebo pokud má prsty jako ocelové tyčky, může stavění přelézt pomocí brutální jednoprdy, ze které skoro bez nohou musí dosáhnout o metr dál do už slušných chytů. Píšou to za VIIIa, ale víte jak to s přelezenými stavěními bývá. Kdyby to bylo někde ve stěně, VIIIc by sedělo.

Vorderer Dürrebielewächter

Přední hlídač, stojící při pohledu do svahu dál vlevo od Falkenwandu, nabízí těch hvězdiček zase o trochu víc. Je tu s hvězdou Alter Weg II (1936), Westwand III (Günter Göttlich, 1959), Lammento VIIa (1980, Helmut a Dieter Paulovi), Südostwand VIIa (Günter Heinicke 1959), Großfamilie VIIa (Iris a Falk Heinicke 1990).

 

Bewachsene Spitze

Tato věž s delší údolní stěnou stojí nejblíž vlevo od Falkenwandu. Stojí zde za zmínku jednak hvězdičková Idee VI, RP VIIa (Hans-Peter Madai, 1984), jednak fakt, že mezi Falkenwandem a Bewachsene Spitze stojí ještě něco, co zdola vypadá jako věž, a u nás by to i bylo věží, ale ne v Sasku. Tady totiž musí mít věž minimálně desetimetrovou náhorní stěnu, na rozdíl od nás, kde stačí metrů pět.

Nedostatečné studium průvodce a hlavně mapky v něm pak může vést k dobytí něčeho, kde nenajdete ani knížku, ani slaňák. Můžete se přitom nechat naplnit pocity dobyvatele neprobádaných území, pokud vám v tom nebudou vadit udivené pohledy okolních sasíků, kteří jak známo, lezou jen na věže.

Glatter Kegel

Výrazný hvězdičkový vrchol, Při pohledu s Falkenwandu do údolí Dürre Biela vás zaujme jeho severozápadní stěna s výraznou spárou. Ta je také jedním z jeho dvou hlavních lákadel. **Nordwestriss VIIa (Günter Heinicke, 1959) je spárová lahůdka s tenkou puklinou na začátku a přepychovou žábou dál, s občasným zúžením nebo rozšířením, přes které se snadno dostanete i pomocí občasného chytu a stupu mimo spáru. Zajistit se to celkem dá a doporučit taky. Druhým lákadlem je dvouhvězdičková západní hrana **Westkante z roku 1959 jako další z výsledků kobercového nájezdu rodiny Heinecke, tentokrát od Dietmara. Z balkónu SZ stěny doprava na haranu a po ní. Spousta menších hodin ke kruhu.

Sice to není ještě všechno, co může nymfí koupelna nabídnout, ale pro dnešek to bude stačit. Většině to vydá na dvě návštěvy tohohle koutu a některé cesty si klidně vylezou i víckrát, to se neochodí. Tak to je tedy pro dnešek vše, Berg Heil!

 

Informace