Ztracená odbočka
Vyrážíme relativně brzo, nechceme zatmět při návratu. Je chladno a azurová obloha dává tušit krásný den. Zbylí členové naší expedice jdou dnes na Fairview Dome, tak se alespoň kousek cesty svezeme s nimi autem. Vystupujeme z auta na začátku treku na Cathedral Lake. Kolem silnice je již zaparkována celá řada aut. Doufáme, že většina z nich jsou jen turisté, kteří se jdou podívat k jezeru.
Pochod ke Cathedral Peaku, foto: Jiří Binder
Cesta vzhůru je pohodlná, zbytky koňského trusu naznačují, že v sezoně je hodně frekventovaná, jak turisty, tak jezdci na koních.
Pochodujeme mlčky a svižně nabíráme výšku. Stále očekáváme odbočku vlevo, která nás má dovést až pod kopec. Stoupáme skoro půl hodiny, než přicházíme na odbočku. Zde ale něco nehraje. Podle popisu v průvodci bychom měli již dávno odbočit. Konečně stromy trochu zřídnou a my vidíme, že jsme cestu skutečně přešli. Vrchol Cathedral Peaku je vlevo před námi a my bychom jej měli mít vpravo. Takže jdeme blbě a musíme se vrátit. Drobné zdržení, které se nakonec ukáže být dosti zásadní. Vracíme se zpět.
Cathedral Peak, foto: Jiří Binder
Cestou potkáváme skupinky funících Japonců s naraženými kulichy a palčáky na rukou. Jo, nadmořská výška se pozná. 2700 m pro netrénovaného a neaklimatizovaného samuraje je přeci jen dost. Vracíme se a pozorně sledujeme okraj cesty. Kde ta zatracená odbočka je? Konečně ji máme. Byla ukryta za docela velkým kmenem, který tvořil okraj cesty ke Cathedral Lake. Samotný přístup pod stěnu je krajinově velkolepý. Cesta nejdříve sleduje prudký tok Cathedral creeku, který střídá hustý les. Pak pokračujeme mezi žulovými balvany a mýtinami, jenž jsou posety borovicemi. Člověk každou chvílí očekává medvěda (za celý pobyt jsme nepotkali žádného) a nebo alespoň indiána či lovce kožešin (také jsme žádného nepotkali). I když šlapeme bez odpočinku cesta nám trvá více jak dvě hodiny.
Cathedral Peak - pohled z nástupu, foto: Jiří Binder
Nástup, zařadit se do fronty
Konečně jsme na nástupu Southeast Buttress. Potkáváme zde dva lezce, kteří jsou tak o dvě generace mladší, než my. Při pohledu vzhůru nám lehce zatrne. Ve stěně jsou již nejméně tři lezecká družstva. To by ještě nebylo tak hrozné, ale na prvním štandu vidíme naše staré známé ze včerejška, dědu z Aljašky a jeho doprovod. Dvě mladé lezkyně, na americké poměry docela pohledné (v Čechách by byly lehce pod průměrem krásy, ale Amerika je Amerika, zde jsou jiné poloměry). Celý problém spočívá v tom, že všichni tři lezou strašně pomalu. Bělovlasý děd nám sice tvrdil, že úspěšně lezl v Himalájích s Polákama, zná Tatry a lezl v Dolomitech. No, naše osobní zkušenosti s ním a jeho doprovodem z předcházejícího dne na Dozier Domu jsou jiné.
Oba doufáme, že cestou, která nabízí cestou celou řadu variant, se nám podaří je nějak předběhnout. Proto z prvního štandu vyrážíme více vpravo než oni. Stejně jako dva kluci, které jsme potkali na nástupu.
Cathedral Peak - pohodová prstová spára pod 1. štandem, foto: Jiří Binder
Na druhém štandu přichází tvrdá realita. Nebude to tak snadné, jak jsme si původně mysleli. Pauzírujeme zde téměř půl hodiny.
Cathedral Peak - nekonečné čekání na 2. štandu aneb naštvaný autor, foto: Jiří Binder
Proto další délku táhneme více doleva než aljašský děd. Není to nic platné, ti mladíci před námi nejsou žádní draci. I když každý z nich je asi tak o třicet let mladší, pohodlně s nimi držíme krok, bohužel je s nimi drží i náš dědeček. Nejsou schopni ho předběhnout. Opět čekáme na každém štandu. Počasí je perfektní, nebe téměř bez mráčku, tak mě to tak moc zatím nevytáčí.
Cathedral Peak - 3. délka těsně nad štandem, foto: Jiří Binder
Děd konečně za námi
Konečně na poslední délce se mladíci pochlapí a předbíhají šneky. My máme smůlu. Děda je opět před námi. Poslední skutečná délka vede spárou na vrcholový blok. Jirka prohlašuje, že takhle už to dál nejde a vyráží ze dědou. Lana se nám trochu kříží, ale my stoupáme drze dál. Děda je trochu překvapen něco mektá v řeči domorodců, ale Jirka je už u něj a štanduje. Rychle dobírá špagát a já vyrážím. Předbíhám první krasavici, která se již chystá nastoupit do spáry. Tak konečně jsme před nimi. Dolézám až na samý vrchol a snažím se pro místní všudypřítomné fotografy zaujmout vítěznou pozici, kterou jsem viděl v průvodci.
Cathedral Peak - na vrcholu, foto: Jiří Binder
Sestup
Je asi půl čtvrté a já z vrcholu vidím kudy naši předlezci právě sestupují. Docela užitečná informace. Slézám z vrcholového bloku přecházím do malé štěrbiny a dobírám Jirku. Ten sestupuje ještě kousek dolů za roh a po chvíli zahlásí, že dál je to již pěšky.
Cathedral Peak - sestup k Eichorn's Pinnacle, dole v pozadí Cathedral Lakes, foto: Jiří Binder
Balíme tedy lana a pokračujeme v sestupu. U malé zakrslé borovice nalézáme slanění, které absolvujeme bez zaseknutých lan a po 60 metrech jsme pod stěnou. Zbývá se jen přezout a upalovat po lávkách a balvanech na hřeben, kudy jsem viděl sestupovat naše spolulezce. Jsou čtyři hodiny a já vidím jak náš Alijašský děd se svým doprovodem je právě na vrcholu. No nechtěl bych být na jeho místě. Při jejich rychlosti to dolů budou mít už za tmy.
Aljašan a jeho dvě grácie - Než se stačili dostat do druhé délky Bull Dozieru, my jsme vylezli čtyřdélkový Holdless Horror a sestoupili pod stěnu., foto: Petr Jandík
Z hřebene vede cesta v serpentinách dolů pod nástup a je místy i značena tabulkami, na kterých je nakreslena karabina. Před půl pátou jsme u báglů pod nástupem.
Žíznivý pochod
Balíme matroš a vyrážíme do kempu. Cesta dolů je sice nenáročná, ale má kolena si o tom myslí své. Trvalo nám to necelé dvě hodiny a jsme na silnici. Zde má Jirka nápad. Jeden z nás počká s báglama na silnici a druhý by jen tak nalehko dojde do kempu a přijede s autem pro bágly. Já namítám, že kluci tam ještě třeba nemusejí být. Cesta na Fairview Dome je docela dlouhá a těžká. Co když tam nebudou? Co pak?
Oba tedy mlčky pochodujeme po okraji silnice. Míjíme Visitors Centrum, pak už bude benzínka s obchodem a ještě kousek a jsme v kempu. No takhle je to autem, ale pro naše znavená těla je to trochu delší a pomalejší. Konečně jsme na okraji kempu a já zrychluji byť cesta stoupá.
Kluci jsou již na místě a vaří večeři. Jakmile bez brýlí rozpoznám jejich statná těla, sípu z plných plic “Pivo, pivo“ Petřík (senior naší výpravy) zvedne oči od ešusu plného chutných kolínek s omáčkou, které v pravidelných 24 hodinových intervalech pojídá se statečností sobě vlastní a po chvíli pochopí situaci. Z bearboxu vyndá plechovku, která příjemně zasyčí. Je to krásné zakončení krásného dne s krásnou cestou.
Popis cesty:
Southeast Buttress