Jon o tom říká: “Už jsem na severní straně Dru vylezl dvě cesty, ale chtěl jsem něco uprostřed zimy ve vlastní severní stěně. Stěna vypadala strašně nehostinně a já jsem z nějakého důvodu chtěl vědět, jaké to bude v takovéto cestě při lednovém mrazu a krátkých dnech”.
Neměli potuchy, jak dlouho jim cesta zabere, a tak brali vybavení na bivak a plánovali ve stěně dvoudenní pobyt.
Severní stěna Dru se zakreslenou cestou, foto: Jonathan Griffith
Začátkem ledna je zima i na slunci, foto: Jonathan Griffith
Lezení začalo rychle a dobře. Nevyrazili moc brzy, protože se rozednívá pozdě a pptřebovali na lezení vidět. Začátek Allainovy spáry bylo pár metrů delikátního lezení a pak lehký mixový žlábek vedoucí ke sněhovým polím nad ním. Pár délek těžšího ale velmi pěkného mixového lezení je dovedlo v cestě hodně vysoko. Kolem deváté se dostali na šikmou sněhovou rampu, vedoucí stěnou.
Traverz po stoupající rampě, foto: Jonathan Griffith
Odtud směřovali ke klíčovému místu cesty. Ueli byl žhavý do pokusu vylézt cestu pokud možno volně. Pro Jona bylo facinující to pozorovat zdola. Obtížnost si netroual posuzovat, ale bylo pro něj dost těžké už jen lézt na druhém konci tak rychle, jak dovedl.
První klíčové místo, foto: Jonathan Griffith
V prvním klíčovém místě, foto: Jonathan Griffith
Série malých žlábků vedla ke druhému klíčovému místu. Opět pěkné lezení s poněkud těžšími kroky, ale dobré díry na cepín, když je najdete.
Zábavné mixové délky, foto: Jonathan Griffith I druhé klíčové místo chtěl Ueli vylézt volně. Než přešel opět do čela, řekl jen: “Jsme na misi volného lezení” a vyrazil. V půlce ale Ueli zjistil, že to je na lezení s batohem příliš těžké. Spustil svůj batoh k Jonovi a vyběhl zbytek druhé klíčové délky.
Druhé klíčové místo, foto: Jonathan Griffith
Jon, který se jen týden předtím od kamaráda učil správně jumarovat, vyrazil do této délky s oběma batohy, které se v sérii komínů stále někde zachytávaly. Bylo to vyčerpávající a jedna taková délka mu úplně stačila. Ueliho výkon při volném přelezení této délky byl fantastický.
Od tohoto místa postupovali novou variantou, sérií stoupajících traverzů stěnou, k ledu. Důvody k variantě byly dva. Jednak místo na bivak vypadalo hrozně, nebyl sníh, a chtěli se dostat výš, jednak s sebou Ueli neměl schéma a postupoval podle čuchu. V každém případě je série exponovaných traverzů, s některými delikátními úseky bez stupů, dovedla k ledu.
Druhý delikátní traverz, foto: Jonathan Griffith
Závěr traverzu na led, který vede do sedla pod vrcholem, foto: Jonathan Griffith
Odtud už vede ledový žlábek až na vrchol. Jon a Ueli tam dolezli krátce po západu slunce a protože měli bivakové vybavení, rozhodli se přespat tam a sestoupit až následující ráno za světla. Sedlo pod vrcholem bylo úžasné místo se skvělým výhledem.
Příliš zima na spaní, lepší je vyndat foťák a zvěčnit kombinaci vycházejícího slunce a zapadajícího měsíce, foto: Jonathan Griffith
Noc byla opravdu, ale opravdu studená, jak se ostatně dalo očekávat, ale zahřáli se muzikou ZZ-Top, než vlezli do spacáků. Než stačilo úplně zapadnout slunce, vylezli ještě na vrchol Drus, aby si vychutnali jeho poslední paprsky, a pak se teprve vrátili do sedla na severní straně.
Ueli vychutnává poslední paprsky slunce, foto: Jonathan Griffith
Pro oba to byl pěkný start do roku 2012. Pravděpodobně to byl první volný výstup a první jednodenní výstup v zimě. Velký výkon od Ueliho, že přelezl obě klíčová místa, ale jak Jon podotýká, obešli několik posledních délek svou variantou.
Byl to úžasný fotografický projekt. Jon táhl celou cestu Canon 5D a na těžké cestě, kde bylo třeba se hýbat opravdu rychle, to nebyla žádná legrace. By\la to váha navíc a fotit s točit video v tomhle terénu je opravdu těžké, jak říká Jon. Ueli měl na sobě bezdrátový mikrofon a tak se můžeme těšit na skvělé video.
Lesueur - Les Drus in winter (with variation exit) from Jonathan Griffith on Vimeo.
Podle
článku Jonathana Griffitha volně přeložil Petr Jandík, který tímto děkuje za svolení k použití fotografií.