Paštikáři v Raxu

Zadání: skialpový výlet, musí to být blízko, musí to být pro starce, prvochodce a ženy (důležité skutečnosti týkající se stavu žen mi byly utajeny). Marně se snažím tvrdit, že oběma výše uvedeným kritériím vyhovuje Stubai.
V nejlepším skialpovém průvodci je tučně vytištěná kouzelná poučka: „Raxalpen by se neměly v žádném případě podceňovat. Náhlé změny počasí vedou k častým nehodám a i na náhorní plošině o celkové velikosti 36 km2 se lze naprosto ztratit.“ Jediné, co se nám v Raxu kdy ztratilo, bylo uzený, a to na 36 m2 tábořiště v údolí.

Do Raxalpu na skialpu, foto: Markéta Syllová

V  pátek dopoledne už dávno pilujeme otočky v širokém a prudkém žlabu pod Karl Ludwig Hausem. Na firnu leží 5 cm prašanu a nebe je tak vymetené, že chvíli přemýšlíme o tom, jestli neposlat Jandíkovi nasírací zprávu na Horyinfo. Brzy máme ale jiné starosti. Nahoře kupodivu chybí sníh. Velká stáda kamzíků spokojeně okusují zmrzlou trávu a my se v mačkách sápeme po kopci kalibru Vysokého kola, pokrytém vrstvou čirého ledu.

Ledový pahorek, foto: Markéta Syllová

Sníh ve stěně, nahoře pastva pro kamzíky, foto: Markéta Syllová

Před Karl-Ludwig Hausem stojí několik kamzíků a Kolouch, který se podivně kýve. Při bližším zkoumání zjišťuji, že provádí násilí na dveřích do winterraumu. Otevírají se dovnitř a za nimi je nafoukáno tak půl metru sněhu dole zmrzlého na led. Za chvíli násilí páchá i Zdeněk. Zkouším jemnou práci klacíčkem. Martina to hraje na přímluvy u vyšší moci. Nic nefunguje. Kolouch ani Zdeněk nepatří zrovna k drobným postavám českého horolezectví, a přesto, že násilí stupňují, nemáme v boji proti mohutným dveřím šanci. Po čtvrté odpolední se pomalu ukrývá slunce, zvedá se vítr, klesá teplota a my klesáme na mysli.

Zatím ještě mírná forma násilí na dveřích, foto: Markéta Syllová

Prosíme, zavírejte vchodové dveře do winterraumu. To bychom velmi rádi. Kdybychom je ovšem dokázali otevřít., foto: Markéta Syllová

Následuje lehký trénink disciplíny Orientace v Časovém Stresu. Za setmění Markéta stále ještě hledá Neue Seehütte na mapě, zatímco Zděněk už dávno hlásí střechu v kosodřevině pod námi. Opodál sedí Kolouch a už se ani nekývne. Drží si hlavu v dlaních a od země se ozývá hluboké a teskné houkání. Martina se ptá, jestli se v Rakousku winterraum označuje nápisem WC. Z nedostatku lepšího programu se zabydlujeme v předsíňce vybavené koberečkem, čtyřmi psími dekami, jednou karimatkou, a číslem 112 vyrytým do zdi. Všechny ostatní dveře i otvory jsou vybaveny visacími zámky. Punkový výlet jak má být.

Trénink podvečerní navigace, foto: Markéta Syllová

Předsíňka je velikosti stanu pro 2 + ½. Možná jsem ještě neuvedla, že jsme čtyři, z čehož všichni muži i některé ženy a jejich části nevyhovují standardizovaným požadavkům na normovaného euromuže či euroženu. Posedáme si vzájemně na klín, roztápíme sněhy a těšíme se na následující noc, když v tu k nám vtrhne oslepující světlo, za kterým někdo křičí „Raus sofort!“ a spoustu dalších slov, kterým předstíráme, že nerozumíme. Vlastně ani nemusíme tak předstírat.
Franz: Vy jste v nouzi?
My: Ne.
Franz: Tak co děláte v Notraumu? Musíte to tu okamžitě opustit!
My: Kdybychom v něm nebyli, tak bysme byli v nouzi.
Franz: Tak to jste si teda měli líp naplánovat tůru, tady nemůžete spát a musíte to tu okamžitě opustit.
My: Jsme si to naplánovali, ale nešly otevřít dveře od winterraumu.
Franz: Winterraumy nejsou od toho, aby se v nich spalo, musíte to tu okamžitě opustit.
My: Venku je tma.
Franz: Klidně vás odvedu na horní stanici lanovky. Co kdyby přišel někdo v opravdové nouzi. Musíte to tu okamžitě opustit.
My: Martina na dotyčného vyplazuje jazyk stranou, rukou si podřezává krk a s perfektní výslovností přednáší dlouho připravovanou větu: I am dead.
Tak my to tu asi neopustíme. Je tam tma, zima, neznáme to tu a někteří jsme unavení.
Franz: Tak já jdu zavolat helikoptéru.
My: Hmm, akorát my žádnou helikoptéru nepotřebujeme.

Brunátný chlapík mizí. Chvíli zděšeně vyčkáváme zda uslyšíme zvuk přilétající helikoptéry. Nakonec zjišťujeme, že jediné k čemu došlo je, že před chatou sedí vlčák, uvnitř se rozsvítilo a začalo se kouřit z komína. My tam ovšem nesmíme.

Prostor mezi Kolouchem a místem, kde stojí fotograf, je určen pro 3 lidi v leže, foto: Markéta Syllová

Pořádáme experimentální zkoušku, zda je lepší mít jeden cyklospacák na osobu nebo dvě osoby na jeden Sir Džousef . V boční poloze zaujímáme jedinou možnou sestavu cvičenců zvanou „lžičky“ a Kolouch nám pro pozvednutí ducha vypráví o tom, jaké to je, předstírat spánek v bivaku ve stěně. Po mnoha hodinách synchronního otáčení to už nevydržíme a začneme vykonávat značně zatuhlé ranní přípravy. Náš kamarád nám přeje dobré ráno a z kůlny pod visacím zámkem tahá do chaty náruče dříví.

Praktická žena zařizuje, aby po nás v předsíňce na WC nezůstaly stopy, foto: Markéta Syllová

Romanticky strávená noc se výrazně promítá do sobotního tempa a tak máme velkou radost, když si už na Ottohausu ťukáme radlerem s útočnou skupinou B, která se zatím přiblížila visutým dopravním prostředkem. Dochází zde k ukázkovému efektu, že víc hlav toho příliš mnoho ví, a naše nyní devítičlenná skupina + pes se tak pohybuje zanedbatelnou rychlostí a to v soustředných kruzích. Pod prvním stoupákem toto náhodné seskupení dobrovolně opouštíme. Skupina B nakonec jde na Habsburghaus a Kolouch provádí individuální free skiing. Ještě nevíme, že rozhodnutím spát na Ottohausu ušetříme spoustu starostí našim zaměstnavatelům a rodinám a spoustu škodolibé radosti našim kamarádům.

Z obrázku je jasně patrné, co si každý myslí o dalším směru výletu, foto: Markéta Syllová

foto: Markéta Syllová

Kdo by to byl řekl, v neděli ráno je 36 km2 náhorní plošiny utopeno v mlze tak husté, že člověk brzy neví, ani kde je nahoře a kde dole, natož odkud přišel. Jako bonus přihodili ještě vichřici lehčího kalibru a trochu těch štiplavých krupek. Naštěstí je to od nás rovně dolů. Spouštíme se opatrně přes pláň a lesem a pak už jen 5 hodin sveřepě obcházíme celý hřeben po vytátých vrstevnicových cestách. Sen každého skialpinisty. Tímto děkujeme šumavským hvozdům za adekvátní tréninkové podmínky. V cíli potkáváme usměvavého chlapíka s vlčákem, ano, je to náš dobrý známý z Neue Seehütte! Konverzaci omezuje na škodolibý dotaz na to, jak se nám v Raxu líbí, zatímco kyne ostrou bradou do vichřice.

Rychle foť, dokud je vidět!, foto: Markéta Syllová

Dojíždíme z posledních sil i gelů, foto: Markéta Syllová

Skupina B, tou dobou na vzdálenějším a hůře dostupném Habsburghausu, musí velmi intenzivně škytat, protože na ní bez ustání vzpomínáme. Odpoledne zvoní telefon a zodpovědná osoba hlásí, že skupina (nejspíš kvůli pohybu ztíženému škytavkou) nemůže ani nahoru ani dolů, ani dopředu ani dozadu. V pondělí si v rakouském tisku čteme, že pět skialpinistů od soboty „sitzen fest“ na Habsburghausu. Jsme rádi, že sedí tak fest. V úterý ráno ještě sedí fest. Co dělají 4 muži a 1 žena tři dny ve winterraumu bez kamen? Kdo je muž s vlčákem? Na kolik dní si s sebou berete jídlo, když jedete na víkend? Pojedeme ještě někdy na lyže jinam než do Stubaie? Máte rádi Májku?

"V lese laviny nepadaj“, foto: Markéta Syllová