Vzpomínky na Mirka Šmída

Za jeho života se mi zdálo, že si nejsme zase až tak blízcí. Dodnes slyším jeho „Tebe mít tak doma, to bych tě zabil!“ A já si myslela o něm totéž. Když vydal knihu „Dva kroky od vrcholu“, skřípala jsem při čtení své charakteristiky zuby, neboť jsem se dozvěděla: „Alena Stehlíková: inženýrka uranu, emancipovaná, asi bychom se o ni měli zajímat víc jako o ženskou. Měla na starosti jídlo pro expedici a docela se jí to povedlo. Umí se dobře chovat k lidem.“ Vůbec mne nezajímala ta částečná pochvala, ale jak to sakra myslel s tím zájmem o mě jako o ženskou? Jako že navenek jako ženská nepůsobím, ale kdyby si pánové dali tu práci? Přímo se optat mi hrdost nedovolila, zato mi v té knížce zůstalo jeho vlastnoruční věnování: „…za starý dobrý časy, který jsme spolu strávili v horách tohoto světa. S úctou Míra Šmíd“.

Jestli existují krom hor tohoto světa i hory jiného světa nevím, ale byla by paráda se tam zase potkat. Mnohokrát jsem si totiž od doby jeho smrti uvědomila, jak máme vlastně hodně společného, v kolika situacích jsem se chovala podobně jako on a hlavně, že bych to chtěla umět. On ve své době dokázal něco nevídaného, žil si, jak chtěl, vypadalo to, že nic není nemožné. Kancelář v Polici na náměstí s automatem na kafe, lívanci s javorovým sirupem, zahraničními lezci, festival horských filmů s prominutím v prdeli světa s atmosférou jako nikde na světě, nebudu to zde všechno vyjmenovávat. Byl samozřejmě famózní lezec a navázat se s ním na lano třeba na Ostaši nebo Za pískovnou byl zážitek. Není moc cest na písku, u kterých si dokážu vybavit po puntíku své konkrétní pocity, a ty vylezené s ním mezi ně patří – hecování a zároveň bezpečí, úžasná pohoda. Ta hlavně: ta je při lezení nejdůležitější.

 
Mirek Lanš Šmíd jistí Alenu Stehlíkovou, foto: archiv Aleny Čepelkové

Jako příklad hodný následování byl pro mne ale i v úplně jiné kategorii než lezení. Lezci tělem i duší jsou a vždycky budou exoti, a prvotní dojem z nich často bývá ten, že jsou společenskými desperáty. Odmítají se podřídit jakýmkoli konvencím, jsou sobečtí, kašlou na nebezpečí a že by se na ně dalo spolehnout? Vždyť myslí jen na to, kde a kdy zase polezou. A Míra přitom kdykoli něco slíbil, třeba i opravdu maličkost, nějakou pro něj určitě pitomost, splnil to. Fascinoval mne tím: vždyť musel zařizovat milión věcí. Ne tedy asi pracovních. Jeden čas byl zaměstnán jako já v Uranových dolech, ovšem zatímco já se urputně snažila býti dobrou elektroinženýrkou, on si s tím hlavu nelámal. Vystudoval takzvanou hnojárnu a místo ekologa v podniku čile devastujícím dříve věhlasnou rekreační oblast kolem Stráže pod Ralskem se mu stalo vhodným úkrytem. S oblibou svoje privilegium komentoval tak, že ho platí za to, aby nic nedělal, protože se to finančně vyplatí mnohem víc, než kdyby doopravdy pracoval a nadělal jako inženýr nedozírné škody. Samozřejmě, toto bylo možné pouze v dobách, kdy sportovci-reprezentanti – a dokonce i horolezci – mohli být uvolňováni ze svých pracovních povinnosti „ve smyslu usnesení strany a vlády“, a také v dobách, kdy na uranu „lezl i sám ředitel“.

Na rozdíl od Mirka jsem neváhala založit rodinu a mít děti, ale nevím, zda jemu v tom bránila přílišná odpovědnost vzhledem ke způsobu jeho života, zásadní nesouhlas s něčím takovým, a nebo jen že prostě nenašel tu pravou. On a ženy, to byla záhada. Jeho vztahy se mi zdály vždy příliš komplikované. Stále jako by tam chybělo to něco, co nás ostatní většinou donutilo se usadit. Jednou jsme seděli u nás doma a vedli hovor na téma horolezci, děti a ustaraní rodiče. Žila jsem tehdy se svým starším synem sama, a ke strachu o mne měli rodiče celkem reálný důvod: V Tatrách jsem si odskočila o vánočních prázdninách osmdesát metrů do lana, zatímco mi hodná maminka synka hlídala, a právě Mirkovi se dostalo privilegia oznámit šetrně mým rodičům, že jsem to přežila a čekám v bezvědomí v popradské nemocnici. I přes to jsem měla v této věci jasno - moc dobře si uvědomuji, jak moc mi rodiče pomáhají a jakou jim působím starost, ale taky vím, jak to vrátit; ne jim, ale svým dětem, a ony si to pak prožijí se svými dětmi a pomůžou zase jim a tak dále. Zaujalo ho to, ale tehdy nic ve svém životě nezměnil. Zůstalo smutným řízením osudu, že v době, kdy už se pravděpodobně usadit opravdu chtěl a báječně se staral o Leeho, syna své přítelkyně Dany, se vydal na svůj poslední výstup.

 
Miroslav Šmíd

Škoda přeškoda, že rodině Mirka nikdo takovou dobrou zprávu o vlastně šťastném pádu nemohl přinést. Jeho doupě na náměstí v Polici nad Metují už neexistuje, ale on tu žije dál a jeho Filmový festival v Teplicích taky. Zkouším si představovat jeho poslední cestu na Lost Arrow, vidím ho škodolibě vytahovat foťák na vrcholu Ťu-ťu, nutit nás se Zuzkou pózovat v plavkách před plakátem „Alpinizm – škola mužestva“, šklebit se v Kathmándú, když zbytku výpravy ukazuje ubytování ve špeluňce páté kategorie LUNCH BOX, že má dobrej název, zase s ním lezu Prásknutí bičem a Hluboké vrásky.

A zrovna tak jako hluboké vrásky do vlastní tváře se mi vryla do paměti jeho slova: „A dodnes, jsem-li dlouho na cestách, vidím mnoho peněz a blahobytu, ale i opak, mám-li úspěch či nikoli, pořád je ve mně ten krásný pocit, že mám domov, kamarády, svoje místa. Ten pocit vrcholí vždy znovu, když se vracím do Čech, když přijíždím do své Police a v dáli spatřím horu Ostaš“. Snad je to tím, že se také cítím poněkud zbloudilou osobou v čase vpřed se řítícího nikoli už dvacátého, nýbrž jednadvacátého století.

Alena Čepelková 
Únor 2007, upraveno 2012

 
Prvními ženami, které samostatně zdolaly na Kavkaze cestu obtížnosti 5B byly tyhle dvě:
Alena Stehlíková a Zuzana Charvátová, foto: Miroslav Šmíd