Bez kyslíku na Everestu

Everest je nejvyšší bod naší Země. Na jeho vrcholu je nejřidší vzduch. Je to třetí pól. Myšlenku vystoupit na nejvyšší horu naší Země jsem měl v hlavě už dávno. Přesto jsem byl zklamán. Hora je doopravdy komercí znemožněna. Na Everestu běží těžký byznys. Jeho zákazníky jsou hlavně lidé, kteří vystupují na vrchol s kyslíkovými lahvemi po připravené vyfixované cestě. Momentálně je oficiálně registrováno celkem 142 výstupů bez kyslíku. Z celkově téměř 6000 výstupů to je jen malé procento.

Od dob Loretana a Troilleta se ani žádnému Švýcarovi nepovedlo vystoupit na Everest bez kyslíkové lahve a vrátit se to základního tábora. To mne fascinovalo. Mnoho dobrých horolezců potřebovalo více pokusů k výstupu na vrchol, aniž by si museli cucnout zázračného dopingu z lahve.

Z Ameriky jsem dostal zajímavou statistiku zkoumající jaký vliv má kyslík z lahve na takovéto výstupy. Výsledek je ohromující. Když si člověk dá na vrcholu při odpočinku z lahve 2 litry kyslíku za minutu, je to jako by byl ve výšce 5300 metrů. Při zatížení je to poněkud menší rozdíl. Když ale vidíte, že si většina při vrcholovém dni pouští z láhve 4 litry "anglického vzduchu", jak dříve nazývali Šerpové umělý kyslík, potvrzuje se téměř přesně tvrzení Reinholda Messnera: "Vystupují na šestitisícovku. Nějakých 6500 metrů."

To nemá nic co dělat s Everestem, který je přece vysoký 8848 metrů. Chybí ještě 2348 metrů. Toho působivého rozdílu jsem si byl při aklimatizaci dobře vědom. Gerlinde Kaltenbrunner z Rakouska, která dosažením vrcholu K2 v loňském srpnu 2011 dokončila jako třetí žena výstup na všech 14 osmitisícovek a byla první, které se to podařilo bez přídavného kyslíku, mi vřele doporučila alespoň jednou přenocovat na Jižním sedle. „Jinak se příliš exponuješ a je nebezpečné se pokoušet o vrchol", řekla mi.

Držel jsem se toho. Tak jako tak jsem měl v plánu tam nahoře spát, i když na druhé straně vím, jak je nepříjemné tábořit ve výšce skoro 8000 metrů. Tam to není žádná táboráková romantika. První noc vlastně nespíte ani minutu. Je to spíš čekání až konečně přijde ráno a může se zase vstát. Vydržet to ale musíte a chce to trochu vůle. Na rozdíl od lezení s kyslíkem se to nedá vynechat. Mnoho horolezců nocuje před vrcholovým pokusem ve výšce 6400 m. Tím je pro ně aklimatizace skončená. Přemýšlel jsem co by se stalo, kdyby někomu z kyslíkových lezců ten kyslík najednou došel. Takoví lezci nejsou aklimatizovaní a realita je velmi rychle dostihne. Vzduch je řídký a dochází ke katastrofě končící většinou smrtí!

V podstatě jsem se tím, nemusel moc zabývat, protože jak kdo chce vystoupit na Everest je jeho vlastní osobní rozhodnutí. Pro mne nepřicházel výstup s použitím kyslíkových lahví vůbec v úvahu. Od začátku bylo jasné, že chci stát na opravdovém vrcholu bez falešného vzduchu. V roce 2011 se mi výstup na Everest nepovedlo dokončit. Byl jsem ve výšce 8700 metrů na tibetské straně, když jsem musel jít dolů. Byla příliš velká zima. Nebezpečí omrznutí nohou bylo příliš akutní. Dalším problémem ve velkých výškách je, že krev zhoustne a končetiny se velmi špatně prokrvují. Tomu se dá předcházet snahou hodně pít a dobře se předem aklimatizovat, takže si tělo trochu zvykne.

Zkušenost mi ale také ukázala, že jsem si vloni nezvolil ideální vrcholový den. Pravidlo 25/25 se opravdu potvrdilo. Ve výšce vrcholu smí foukat maximálně 25 km/h a teplota nesmí být nižší než -25°C. Ale co by bylo horolezectví, kdyby člověk mohl jednoduše vystoupit na každý vrchol? To by už nebylo zajímavé. Proto jsem byl letos dvojnásobně motivován a měl také v batohu o pár zkušeností navíc! Než jsme Tenji a já začali výstup na vrchol, měli jsme za sebou na hoře už tři kolečka.

Tenji je jednadvacetiletý Nepálec, kterého znám už leta a který pro mne stále znovu pracoval. Teď chtěl i on vyzkoušet Everest bez kyslíku z lahví. Nabídl jsem mu, že můžeme lézt společně. Nebude můj Šerpa, který by mi musel nosit materiál. Ne. Chtěl jsem, abychom šli na horu jako partneři.
Zpočátku pro něj bylo těžké to přijmout. Že jsem mu také vařil čaj, byla pro něj neobvyklá situace. Ale za nějaký čas si na to zvykl a měli jsme na kopci spolu skvělé časy! Změnil jsem se ze Sira na Daie. Z pána na bratra.

Stále jsem sledoval předpověď počasí. Věděl jsem, že to je nejdůležitější bod. Aklimatizováni jsme s Tenjim byli skvěle. Přespali jsme také v Jižním sedle ve výšce téměř 8000 metrů. Meteotest mi poslal dobrou předpověď na 17. a 18. května. Na 19. května předpovídali, že vítr zase zesílí a 20. května bude již opět kritický. Pak tu byl ještě jeden velký problém. Davy lidí. Pro nás představovalo velké množství horolezců jdoucích stejnou cestou velké potenciální nebezpečí. Nemůžeme nahoře čekat, protože bychom rychle začali omrzat. Ale také jsme nechtěli být na cestě s celou tou masou. Řešení bylo docela jednoduché!

Dosud nebyla natažena fixní lana. To znamená, že pro komerční expedice dosud nebyl výstup na vrchol možný. Takzvaný Fixing Team deseti Šerpů plánoval natáhnout fixy k vrcholu 18. května. Pro nás to bylo štěstí, protože to byl zároveň nejteplejší den tohoto okna vrcholového počasí. Rozhodli jsme se jít s nimi.

 

16. května jsme pohodlně vystoupili za 3,5 hodiny do 2. tábora. Následovalo klidné odpoledne a dlouhá noc, kterou jsme zde strávili ve výšce 6400 metrů nad mořem. Ráno bylo poklidné. Tenji a já jsme čekali na slunce a pak jsme si pochutnali na toustu, kávě a cornflejkách. Tenji přitom nemohl vynechat tsampu. To je moučné těsto, které se uhněte na pastu a i když je opravdu výživné, na mém jídelníčku se asi neobjeví.

V 8.30 jsme byli připraveni vyrazit. Za 2,5 hodiny jsme došli do 3. tábora. Tady, kde jsme nocovali před týdnem, panoval chaos. Brzy ráno sem spadla ledová lavina. Mnoho stanů bylo zasypáno. Náš stan také. Byl pohřben pod sněhem a ledem. Naštěstí jsme neplánovali přenocovat ve 3. táboře! To bychom nebyli zde, ale pohřbeni pod vrstvou sněhu a ledu.

Jako zázrakem byl zraněn jen jeden Šerpa. Jinak se to naštěstí nikoho nedotklo. Většina stanů ale byla k nepotřebě! Tenji a Dendi, který šel s námi, se museli zastavit. Dendi musel vzít ze stanů kyslíkové lahve a vynést je nahoru. Tenji mu chtěl pomoci. Nejprve museli lahve najít pod tím vším ledem a vykopat je. Rozhodl jsem se jít dál a opustil jsem je. Tak jsem mohl připravit 4. tábor než začne odpoledne opět sněžit.
Ve stěně Lhoce bylo horko. Byl jsem rád, že jsem se rozhodl nést péřové oblečení v batohu. Většina horolezců stoupá z 2. tábora v péřovém oblečení. Proč lezou takovém horku v peří dost dobře nechápu. V pohodě a ne příliš přehřátý jsem dosáhl Jižní sedlo.

 

 

Postavil jsem náš stan, zařídil tábor a hned jsem začal rozpouštět led, abychom mohli hodně pít, až přijde Tenji. Přišel hodně pozdě, až v 17 hodin. Počasí bylo perfektně bezvětrné a měli jsme pocit, že je velmi teplo. Každopádně bylo mnohem tepleji, než když jsme tu byli naposledy.

 

 

Budík jsme si dali na 23.00 hodin. Ale jeho pípání nebylo k probuzení ze spánku potřeba. Fixing Team již vyrazil a s nimi pár chilských horolezců. Cinkání materiálu a hovor nás vzbudily. Začal jsem opět rozpouštět led. Bylo 23 hodin. Snažili jsme se hodně pít. Čaj, káva, k tomu chleba a med. O půl jedné jsme byli připraveni vyrazit.

 

 

Viděli jsme před sebou vystupující světýlka: Chilané a Šerpové. Vyrazili hodinu a půl před námi a my jsme je dohonili za čtvrt hodiny. Hned mne napadlo, že budeme na trase hodně dlouho. Co když budou potřeba fixní lana i od Balkónu? Uklidnil jsem se a řekl si, že bude určitě době teď nechodit příliš rychle abych měl nahoře ještě dostatek rezervy. Balkónu jsme dosáhli právě za svítání, když začínal nový den.
Celá skupina se zastavila něco pojíst a popít. Vyměnil jsem si baterie ve vytápění mých bot. Tenhle systém je jednoduše geniální. Pořád máte teplé nohy a ruce. To výškové horolezectví není vůbec špatné....

 

 

Po krátkém odpočinku se šlo dál. Od tohoto místa se musela zavěšovat fixní lana. Terén není strmý. Vlastně by se dalo bez problémů lézt i bez lan. Mám speciální hůlky od Leki, které mají na držátku jakýsi druh cepínové hlavice a ty jsou pro takovýhle terén ideálním nástrojem. I když jsem byl trochu nervózní z pomalého postupu, nepředbíhal jsem. Znamenalo by to ode mne nedostatek respektu, kdybych předběhl Šerpy, kteří dělali svou práci. A dělali ji opravdu dobře. Ještě nikdy jsem neviděl tým Šerpů spolupracovat tak efektivně a organizovaně.

 

 

Zařadil jsem se za ně, jak se sluší a patří! A bylo to docela legrační. Stále jsme museli čekat a měli přitom také čas si poklábosit. Tenji se mezitím opozdil, ale on ještě přijde. Byli jsme jediní, kdo se neschovávali za kyslíkovou maskou. Od Šerpů jsme kvůli tomu získali obrovský respekt. Ale stejně tolik respektu jsem měl já k jejich činnosti!

 

 

Cesta k Jižnímu vrcholu byla dlouhá a stále neměla konce. Najednou mi už tempo vůbec nepřipadalo tak pomalé! Stále jsem se díval nahoru, ale Jižní vrchol se stále nepřibližoval. Konečně zmizel Šerpa na čele směrem dolů. To znamená, že došel na Jižní vrchol a pro nás to bylo ještě 100 metrů. Z jižního vrcholu se 20 metrů sleze a pak se táhne hřeben ke hlavnímu vrcholu. Podíval jsem se na hodinky, kolik je hodin. Bylo už pozdě. Chvíli jsem přemýšlel o návratu. "Nahoře budeme až odpoledne", říkal jsem si a musíme ještě také sestoupit. Počasí bylo sice ještě perfektní, ale co když se zkazí? Předpověď na 19. května vypadala pořád ještě dobře, jen s trochou více větru, ale v zásadě mělo ještě zůstat pěkně. Bouřka byla hodně nepravděpodobná. Navíc jsem se spoléhal na Šerpy. Byli tu už tolikrát. Určitě vědí, co dělají.

 

 

Ze zkušenosti jsem věděl, že při sestupu mohu být rychlý. Kdybych teď začal sestupovat, mohl bych být zpátky v Jižním sedle nejdéle za hodinu a půl. Rozhodl jsem se to risknout a šel jsem dál, přestože výstup zakrývaly mraky. To je ale normální. Je to konvekce, která se tvoří každý den. Hřeben se majestátně zvedal. Vypadalo to, že k vrcholu to je už jen pár výškových metrů. Spíše to vypadalo na horizontální vzdálenost.
Na Hillaryho komínu jsem musel déle čekat. Bylo to určitě 40 minut. Začal jsem se třást. Absolutní teplota nebyla určitě nízká. Bylo to možná mínus 20 stupňů. Přesto jsem se třásl. Byl jsem rád, když už se konečně zase šlo. Z toho slavného Hillaryho komínu jsem byl trochu zklamán. Představoval jsem si, že na mne udělá větší dojem. Ani doopravdy strmý není.

 

 

Najednou jsem nabyl dojmu, že jsou všichni ostatní velmi rychlí. Nedokázal jsem jim stačit. „To přece není možné“, myslel jsem si. Přece nemohu být unavenější, než ostatní. Od této chvíle jsem musel trochu bojovat. Říkal jsem si, že dostat se na vrchol je otázka vůle. A já jsem se rozhodl, že na vrchol dojdu.
Tenji zůstal za námi a nebyl ještě vidět. On ještě přijde. Koncentroval jsem se na každý krok. Většinou jsem se musel po čtyřech krocích zastavit. Každý krok byl ale krokem k vrcholu. Ale kde je ten vrchol?

 

 

Vůbec jsem to nevnímal. Byl jsem soustředěn na sebe a konečně jsem se mířil s tím, že jsou ostatní rychlejší. Dokud jsem dokázal držet krok s kyslíkovými alpinisty, bylo všechno v zeleném poli. Dokázal jsem se soustředit a vnímal jsem okolí. Mohl jsem jasně myslet a rozhodovat se. Zkontroloval jsem svou chůzi a lezení: vše bylo pod kontrolou. Musel to být jen vliv výšky, že jsem neměl tolik síly. Ani jsem se necítil unavený, jen jsem byl pomalý, extrémně pomalý.

 

 

Konečně přišel poslední úsek ke hraně hřebene. Konečně jsem vlevo a téměř ve stejné výšce rozeznal vrchol. Modlitební praporky vlály ve větru. Několik Šerpů tu ještě bylo. Už tu nebyla fixní lana. Muselo se jen kousek traverzovat. Jeden z Chilanů, který šel za mnou, mi sundal z batohu hůlku, kterou jsem si tam přidělal před Hillaryho komínem. Podal mi ji a já jsem zase šel s nástrojem v ruce. Bylo již odpoledne.
Bylo 13.15, když jsem stanul na nejvyšším bodě Země. Válely se mraky a výhled byl omezený. Viděl jsem na severní straně Tibet, suchou náhorní plošinu. A Makalu, čnící z mraků. Moje mysl se krátce někam zatoulala. Byl jsem úplně hotový. Samotinký na vrcholu. Vůbec mi nevadilo, že jsem měl omezený výhled. Znal jsem vlastně celé panoráma. Všechno mi připadalo známé. Měl jsem pocit, že přesně vím, kde stojím. Mohl jsem se orientovat, nic se mi nezdálo cizí, nebo nové!

 

 

Udělal jsem pár obrázků a vrcholové fotky se Šerpy. Tenji dosud nebyl vidět, ale přesto jsem se rozhodl sestoupit. První už byli na cestě dolů. Jak lehce mi šel sestup. Nový pocit! Byl jsem sice unaven, ale protože jsem, šel zpátky, šel jsem zase vpřed!

Tenji šel proti mně kousek za Hillaryho komínem. Ptal jsem se ho, jestli je OK. Dělal dobrý dojem. Řekl jen, "Ano, ale jde to velmi pomalu". Řekl jsem mu, že to už není daleko a že to je bez masky normální! Viděl jsem v jeho obličeji úsměv. Viděl jsem jeho vůli a bylo jasné, že chce vrchol dosáhnout!
Sestupoval jsem dál a v 16.15 jsem byl opět v jižním sedle. 4. tábor jsem skoro nepoznal. V tomto krátkém, čase se z něj stala malá vesnice. Došli sem Dendi a jeho dcera, stejně jako celý tým, se kterým jsem sdílel základní tábor. Zítra budou mít vrcholový den! Byl jsem rád, že se mi to podařilo dnes.

 

 

Ale výstup na horu je dokončen teprve po návratu do základního tábora. Čekal jsem v Jižním sedle na Tenjiho. Přišel až za tři hodiny. Vlastně jsme chtěli ještě dnes sestoupit do 2. tábora, ale na to bylo už moc pozdě. Zůstali jsme ve 4. táboře. V noci vyráželo k vrcholu skoro 150 lidí. Tyjátr. Tenji a já jsme spali ještě jednu noc skoro v 8000 metrech. Oba jsme spali jak medvědi při zimním spánku.
Ráno o půl šesté mne vzbudilo slunce. Nasnídal jsem se a sbalil materiál. Pak jsem sestupoval dál. Už jsem se těšil na základní tábor.
Tenji si ještě trochu déle pospával. V základním táboře jsem byl přesně k obědu. Teprve nyní jsem dokončil výstup na Everest.
Na tomto místě chci srdečně poděkovat vám všem za to, že jste byli u toho, fandili během této expedice. Srdečné díky za všechna blahopřání k tomuto pěknému úspěchu. Přeji všem nádherné léto!

Stránky Ueliho Stecka