Retro: Jak se hákovalo za totáče

To byla taková doba. Dva žebříčky se šprušlema z rozřezaných ráfků od galusek, na začátku Fifi-chyt a dvě šňůrky. Nezamotat se, chtělo praxi. Hákovalo se i tam, kde se by to dneska nikoho nenapadlo. Třeba v kolmé první délce. Tak jako při mém přelezu s Mirkem Horejcem 25. června roku 1978.

V kolmém v první délce, foto: Venuše Drochytková

Hákovalo se i v ukloněném terénu

Pod štandem, foto: Venuše Drochytková

Žebříčky se dovedly chytit za kdeco.

Mirek se směje, chytly se mi žebříčky, foto: Venuše Drochytková

První stropovou skobou to začíná

Vzhůru do stropu, foto: Venuše Drochytková

Našlápnout, zhoupnout se, opřít se do sedačky. Jak vidíte, je doba předsedáková, první kulotrhy model Whillans přišly až o dva- tři roky později. Široký popruh z bezpečnostního pásu jako sedačka patřil ke standardní výbavě.

Trochu nabrat síly, foto: Venuše Drochytková

Podržet se fifichytu, cvaknout další skobu... jo, proč fifichyt, protože má na konci háček na zavěšení do skoby nebo karabiny a nad tím ještě malé očko na šňůru, pomocí které si žebříček zanechaný v dolní skobě přitáhnete jako Fifinku...

A do další skoby, foto: Venuše Drochytková

Visím, točím se... Hákování je namáhavé.

A už jsem na hraně převisu, foto: Venuše Drochytková

Ještě dva kroky a bude se muset po skále.

Ještě kousek a bude vyhákováno, foto: Venuše Drochytková

Abych nezapomněl, Ivan Bortel z Velký Slávie, tedy Slávie Vysoké školy Praha, byl tehdá špičkovej boryš, reprezentant, co uměl po skalinách. Jako velkou hvězdu ho vzali do expedice Peru 1970. Jak to tam dopadlo asi většina ví, Ivan se stihl zabít ještě před tím zemětřesením, jak už to tak chodí, v lehkém terénu.

Tak takhle se to lezlo dlouhá léta, než přišel Bobuláč Péťa Čermák a přelezl to RP 14. března 1985, kdy už normalizace začínala pomalu tát, do zvonění klíčema bylo ale ještě pořád čtyři a půl roku.