Zajímavý matroš: dřívkáč MEVA

Onen Markill Wilderness Stove byl jednou z mnoha součástí „přežívacího“ programu System Volker Lapp (podle nápadů dobrodruha, který mu propůjčil jméno). Ač technicky domakaný, dřívkáč Markill se tehdy příliš nerozšířil. Svoji roli jistě hrála nejen vyšší cena, ale také doba, kdy se ještě leckde dal zapálit táborák (proč tedy sebou nosit vařič?).

Dnes to však romantici mají čím dál těžší, možností koukat večer do pravého teplého „dřevěného“ ohně (místo do studeného modrého svitu plyňáků a multifuelů) rapidně ubývá. Asi proto není divu, že se dřívkáče v mnoha různých podobách postupně vracejí. Kromě té romantiky mají také svoje praktické výhody – tou hlavní je úspora mincí za palivo a snížení váhy batohu, tedy pokud zrovna nesměřujeme tam, kde nic neroste a dobytek neutrousí.

Náš tradiční výrobce kempingových PB vařičů MEVA Roudnice nad Labem (www.meva.cz a www.mevatrade.cz) se do nové vlny zapojil dřívkáčem s přiléhavým názvem WOOD. Narozdíl od prostých plechových ohnišť bez „vzdušné podpory“ patří do rodiny „turbo“ - stejně jako výše uvedený Markill je opatřen bateriovým dmychadélkem, dle terminologie z návodu MEVA WOOD rozfoukávačem.

Jednotlivé dílky Meva Wood, foto: Vladimír Procházka

 Vlastní vařič MEVA WOOD – stavebnice - sestává ze spodní nádoby se vstupním otvorem pro vzduch, na ní posazeného topeniště tvaru miskovité „pokličky“ s množstvím malých vzduchovacích otvorů, dvoudílného křížového roštu jenž jde nasadit ve dvou polohách (nižší a vyšší) a držadla. Škoda jen že průměr vařiče není o pár milimetrů menší, aby jej bylo možné nosit uvnitř klasického ešusu, takto do něj zapadne jen dolní nádoba a topeniště zůstane pod nadzvednutým víkem (ale i tak lze dát do báglu s nedoklapnutým držadlem). 

Složený vařič, foto: Vladimír Procházka

Všechny díly vařiče jsou z poctivého nerezového plechu – záruka nerozbitnosti a dlouhé životnosti, něco na způsob Kostěje Nesmrtelného. Na první potěžkání rozhodně necítíme „ultralight“, něco za něco, bytelnost jde váze k duhu. Není to však zas tak strašné, porovnejme, co jsem navážil:

MEVA WOOD: spodní nádoba s topeništěm 404 g + dvoudílný rošt 88 g + držadlo 53 g + rozfoukávač vč. trubky 94 g + „buřt“ 1,5 V monočlánek 98 g + látkový pytlík 43 g = celkem 780 g. Odečteme-li monočlánek, který je jediným „palivem“ které neseme sebou, dostaneme se pro srovnání na „suchou“ váhu 682 g. Necháme-li doma i držadlo (z mé zkušenosti téměř zbytečné), srazíme váhu na 629 g. A jak jsem si vyzkoušel, s úspěchem lze oželet i křížový rošt, v terénu zaimprovizovat a nahradit jej syrovými klacky či placatými šutříky – a ejhle, už „to“ váží jen 541 g a s výjimkou fukárku je prakticky nezničitelné. 

Vařič připravený k podpalu, foto: Vladimír Procházka

.... a jedééém, foto: Vladimír Procházka

Teď tedy „suché“ váhy jiných vařičů, pro porovnání klasické benziňáky: výbušný „granát“ Juwel (DDR) cca 600 g, Aljoša 710 g (SSSR, kopie malého krabicového Primusu bez tlakovací pumpy), Coleman Peak 1 Multifuel 558 g („stříbrný“ s plastovýma nožkama z II. a lehčí generace Peaků, můj oblíbený „hnědý“ Peak 1 byl těžší).... Váhy sočasných benziňáků a „mulťáků“ lze omrknout na www. Dřívkáč Markill měl podle zápisků okolo 550 g.

Holé plyňáky jsou pochopitelně lehčí, ty nejnej pod 100 g, u nás nejrozšířenější „tuzemák“ VAR 110 g, ale některé stále ještě turistické (nikoli kempingové) váží těsně pod 300 g nebo okolo. Váhová výhoda plyňáků se stírá při delších a dlouhodobých pobytech v „zádveří“, kromě paliva sebou nosíme stále další a další „nádržky“, bomby. Tak např. nejmenší PB Colemanka „100“ na jeden den váží 175 g, vícedenní „250“ okolo 350 g a „500“ s nějakými 450 g plynu zhruba na týden má již 600 g.

Ano, „chyba je pouze v tom násobení“. Zjednodušeně řečeno, čím delší pobyt „mimo dům a civilizaci“, tím více váhových a cenových argumentů pro dřívkáč – za předpokladu, že míříme do oblasti s alespoň troškou reálně nasbíratelného, jakž-takž suchého paliva a máme sebou potřebné monočlánky (zlomek váhy paliva). 

Konvice vaří za chvilku, foto: Vladimír Procházka

Na každý pád, dřívkáč je bezva záložní vařič, není žádná ostuda mít jej v autě, použít v nižších nadmořských výškách, kde si mohu okolo „nazobat“ šišek a podobného šubrajzu a pošetřit benzin či plyn až nad hranici lesa. Kromě romantického „hřátí rukou a barvení tváří“ na dřívkáči opeču voňavé buřty, na klacku ugriluju drobnější špíz či rybku, po přiložení vlhčího odeženu hejna komárů a pošlu kouřovou esemesku.... A také – ano – řádně očoudím dno ešusu.... 

Meva Wood už čeká na buřty, foto: Vladimír Procházka

Ne všude považují dřívkáč za vařič a mohou vás „zatknout“ jako kdybyste rozdělali táborák. Při troše ohledu k pravidlům a prostředí jej však lze provozovat velmi často. Kdo by mne vyhnal z břehu potoka, kde „štanduju“ na oblázcích a po ruce mám hafo vody na típnutí odskočivší jiskry? Podle pátrání týmu Průvodce světem outdooru (www.svetoudooru.cz) se názory na legálnost dřívkáčů liší i u vedení národních parků a CHKO, někde je tolerují jako vařiče, jinde považují za otevřený oheň. Mimo ně platí obecné protipožární pokyny té které země, oblasti. Takže heslo dne: „Být ve střehu a nezapálit!“

Vzhledem k tomu, že dřívkáč MEVA WOOD nemá nožky a dno spodní nádoby se pěkně rozpálí, zvykl jsem si pokládat jej na kamenitý či písčitý podklad (proBoha jen ne do hrabanky nebo suchého bukového listí!), případně jej stabilně podložit třemi oblázky nebo syrovými klacky. Příprava a start jsou pochopitelně hóóódně pomalejší než u plyňáků, nenajdeme-li zcela suché palivo k jeho zapálení a rozhoření, vyplatí se mít v záloze kousek tuhého „lihu“ či „pepo“ (pevný podpalovač). Jakmile vyšlehnou plamínky a zapneme fén, dějou se věci, výhřevnost je veliká a voda na čaj vmžiku vroucí (můj vnuk dodává „ty náš dědečku....“). 

Říčka Bialka v polských Tatrách, foto: Vladimír Procházka

Fukárek se zdá poněkud neduživý, ale hned po zapnutí mne přesvědčil že fakt fouká – a jak, s novým monočlánkem až příliš! Jelikož postrádá regulaci, je v takových případech dobré střídavě zapínat a vypínat, aby oheň nezmohutněl nad rozumnou míru a palivo nevyhořelo neužitečně rychle. Dmýchání lze regulovat i povysunutím vzduchového výfuku a odkloněním proudu vzduchu trochu stranou od díry ve spodní nádobě. Vypínač rozfoukávače se v báglu snadno nechtěně zapne, pro transport je dobré mezi monočlánek a dosedací kontakt vložit kousek igelitu nebo papíru. Fukar za čtvrt roku provozu neměl poruchu, ale na delší výpravu bych určitě vzal záložní (lze vcelku levně koupit jako náhradní díl). Umím si představit dmychadélko technicky vyvinutější, s elektronickou regulací a alternativním napájením ze solárního článku, ale je to otázka ceny, vařič by nestál pouhý zlomek ceny dřívkáče Markill. Ostatně, je tu prostor pro „klasické“ české kutění, regulaci zmákne leckterý šikula, místo obyčejného monočlánku akumulátor nabíjet za pochodu solárkem ve víku báglu, to není utopie... 

Polské tatry při měsíčku, foto: Vladimír Procházka

 Přes poněkud kritický pohled na rozfoukávač jsem si MEVA WOOD oblíbil a zařadil jej na stálé místo své flotily. Nejvíc a bezstarostně jej využívám teď na podzim, nedávno u nádherné říčky Bialka (na fotce) na polské straně Tater, kde se všude vůkol válela spousta naplavených a na troud suchých klacků. A určitě přijde ke slovu při zimních „grogových“ toulkách Skalákem a po Drábkách, tam těch „NoPB“ energetických konzerv pod každým převískem taky je!

Text a foto pro HoryInfo: 
Vladimír „Chroust“ Procházka II.