El Cap v zimě

Ještě než jsme se vydali na náš „výlet“, bylo nám jasné, že je to šílený nápad. Těžká cesta na El Capa, v zimě... Navíc počasí bylo špatné už několik týdnů a zdálo se, že se nebude lepšit. Ale o to jsem se nestaral, byl jsem příliš nadšený.

Chystali jsme se lézt ve třech. Ve výsledku je to efektivnější a rychlejší. Naším cílem byla Zenyatta Mondatta. V průvodci psali, že se většinou tahají fixy do druhé délky a ve stěně se stráví 5-6 nocí. My jsme chtěli fixovat do 5. nebo 6. délky a spát ve stěně 2 noci.

Fixy, druhá délka, foto: Cheyne Lempe

Po těžké sněhové bouři nás přivítala krásná modrá obloha. Ale přece jen nebylo to tak úžasné, jak jsem si představoval. Sníh a led, který se zde v uplynulých týdnech nashromáždil, začal rychle tát. Každých pár minut se utrhl nějaký obrovský kus a spadl vpravo od nás na úpatí Zodiaca. Znělo to jako bombardování. Byli jsme ve válečné zóně, možná se nás El Cap snažil vystrnadit...

3. délka. Hákování, hákování...., foto: Cheyne Lempe

Poprvé jsem ochutnal co je to pravé technické lezení. První délka je jedna z nejlehčích. Délky 8, 14 a 16 jsou jediné, které nejsou A3 nebo těžší. 16. je dokonce pouze C1.

Všechny délky byly převislé...., foto: Cheyne Lempe

Druhého a zároveň posledního dne fixování, když už se začínalo stmívat, jsem se rozhodl vytáhnout ještě jednu délku. Ta se stala tou nejděsivější délkou mého života. Začínala jednoduchým C1. Háček po háčku jsem traverzoval doprava, kde by pád jistě znamenal zranění. Jakákoli chyba by měla vážné následky..

Musel jsem pokračovat dál, nezastavovat se a věřit, že moje háky budou držet a že vlhké hranky, velké sotva pár milimetrů, se neulomí. Dostal jsem se od posledního jištění tak vysoko, že jsem ani nemusel být na laně. Spadl bych rovnou na římsu pode mnou.
Dolezl jsem délku se zvoláním "off be-fucking-lay!", které s Colinem požíváme po vylezení obzvláště obtížné sekce a byl jsem neuvěřitelně šťastný .

To znamenalo, že jsme měli zafixováno 5 délek a následujícího dne jsme se rozhodli vyrazit do stěny naostro. Přesunuli jsme se pod cestu a přespali tam..

Převislá Zenyatta Mondatta je naštěstí chráněna před ledovými a sněhovými projektily. Cesta se „vybouluje“ až v páté délce. Od té doby jsme měli být v oblasti dopadu až do úplného konce linie.

Colin ve 4. délce, tři jištění na obrázku jsou okomentovaná jako shitty vklíněnce., foto: Cheyne Lempe

Foto: Cheyne Lempe

Colin v délce 12, foto: Cheyne Lempe

Slunce zapadalo. Každá vteřina světla byla dobrá. Zbývaly tři délky. Lézt v noci není méně bezpečné, jen se prostě pohybujete pomaleji a je obtížnější nalézt malé chyty jen při svitu čelovky. Z celkových osmi délek, které jsem tahal, jsem tři dolézal za tmy a další dvě bez slunečního svitu.

Moje poslední délka se ukázala býti opravdu morálovou. Celkově trvala 4 hodiny. Zbývající délky byly pěkně mokré. Lehčí terén jsem proto nemohl jen tak volně přelézt. Místo toho jsem musel lézt technicky. Špinavé spáry začaly namrzat a friendy by i z perfektního umístění pod zátěží vyjely.
Nakonec jsem měl tu čest dovést náš tým na vrchol. Byla to těžká práce. Sestup nám zabral 5 hodin, místo běžných dvou. Občas jsme měli sníh až po prsa.

Průběh expedice ve zkratce:
Den 1: vynáška materiálu a 300 metrů lan.
Den 2: zafixováno k druhé délce
Den 3: zafixováno k páté délce
Den 4: Vysušení šatů, bot a spacáků. Sbalení haul bagů.
Den 5: Vyrážíme ve 4 ráno. Bivakujeme v 7 délce, délka 8 zafixována
Den 6: Bivakujeme v délce 11
Den 7: V poledne na vrcholu kde bivakujeme.
Den 8: Sestup, party

Bivy na vrcholu, foto: Cheyne Lempe

Lezci: Asa Firestone, Colin Simon, Cheyne Lempe

Pro každého z nás to byla dosud nejtěžší cesta, kterou jsme kdy vylezli. Tahání každé délky jsme věnovali skoro tři hodiny. Rekord cesty je 22 hodin a 56 minut.

Zenyatta Mondatta topo, foto: Cheyne Lempe