Ochrana: na začátku tohoto lehkovážného dobrodružství je nám to oběma jedno. Po neškodné počáteční fázi ovšem vyžaduji použití ochranných pomůcek. Není mi jasné, proč je nepoužít, když jich mám 60 metrů v batohu. On ale dělá, že mě neslyší. Vězím v koutě, cepíny v mém podání slouží pouze jako hodně vystřední náramky. Mačky zaryté v trošce sněhu, která pomalu ujíždí po kamení, které také ujíždí. „Dělej, vyhrkni to“ slyším shora. Mám spíš pocit, že brzo vyhrknu slzy. Takhle jsem si tu důležitou chvíli opravdu nepředstavovala!
Nevyvrcholení: Svázáni jsme pevně. Až moc. On pořád, že já moc pomalu. Já zase, že On moc rychle. Průběžné jištění? Spíš průchodné, místy až průplazné. Za sebou několik hodin námahy a vrchol v nedohlednu. Špičky vlastních bot taky v nedohlednu. Sluncem zalitý © zážitek se rychle mění ve vichrné utrpení. Stojí nám to za to? Ze zkrouceného výrazu usuzuji, že se trápí i On. „Pytlíme?“ „Pytlíme“. Byli jsme tak blízko, a přeci tak daleko! Vrcholu Malého Ľadového!
Happyend: Opadlo zklamání, zkusili jsme to ještě jednou. Šli jsme na to od plesa. A ono to vyšlo!
foto: Roman Tyl a Markéta Syllová
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat