Přece jen do té doby byly známy třináctky, maximálně třináct plus a najednou toto. Byla to výzva, minimálně se do této cesty podívat, o čem že tento posun klasifikace vlastně je. Zda je někdo jako já schopen to přelézt, byla už věc další.
Začala sezóna a postupně se šířily zprávy o tom kdo kdy v oblasti Eptingen působil a co zkoušel. Největší humbuk určitě způsobila Lucka Hrozová se svými přelezy, a že si to vychutnávala. Nejdřív Spiderman M13, poté Superman M13+, všechno krásné a na holku nadlidské výkony, ale všem nám muselo být jasné, k čemu to spěje…a nenechala nás dlouho čekat a i Ironmana měla v kapse. Neskutečné!
Všechno tohle dění jsem sledoval z povzdálí a stále mi nevycházel čas se tam podívat taky. Buď jsem se snažil na závodech po světě, nebo přišla choroba, nebo nebylo s kým.
1. března 2013
Čas uzrál, Palo Rajčan se na cestu chystá taky, domluvíme se na srazu v Eptingenu. On přijede z Itálie, já z Čech. 860 kilometrů sám v autě, kvůli jedné cestě, to chce trochu nadšení pro věc, ale to mi rozhodně nechybí, chci to zkusit!
Palo už tu jednou byl, takže to má zkrokované a může mi poradit. Můj první průstup byl se smíšenými pocity, jednotlivé kroky nejsou až tak hrozné, chyty poměrně dobré, ale když si vezmu, že ty nejtěžší kroky se dělají až v druhé půlce po odlezených cca dvaceti metrech a že to jsou dlouhé silové tahy ve stropě bez odpočinku, tak to mě úplně neuklidňuje. Potkáváme tu Angeliku Rainer, která se o Ironmama také pokouší, ale vždy jí ve stropě něco nevyjde, a tak se sem bude muset ještě vrátit. Moje pokusy první den jsou spíše testovací, jak moc mi nateče v první půli a jak brzy spadnu v té druhé. Palovi se také nedaří a stropové dlouhé tahy posílají dolů i jeho.
Druhý den asi oba doufáme v úspěch, bylo by to pěkné. Nečekaně se mi podaří dolézt hodně daleko a padám v posledním těžkém kroku, po kterém už by to člověk pustit neměl. Po dlouhém kroku už neudržím zhoupnutí do cepínu a padám. Přesně do tohoto místa dolezu i v dalším pokusu a začínám si myslet, že to pro mě bude nepřekonatelný oříšek, prostě už jsem tak unaven, že to neudržím. Ani Paľovi se opět nezadařilo, v nejnadějnějším pokusu mu spadl cepín, i to se stane. Palo to po dvou dnech balí a v neděli večer jede domů. Já jsem byl rozhodnut zůstat tři dny a tak zůstávám. Na pondělí jsem domluven se Španělem Israelem Blancem, který na tuto cestu přijel taky. I se svým fotografem, kameramanem a jističem v jedné osobě.
Třetí den už to není úplně ono, první pokus není úplně zlý, ale uspěchám to a spadnu dřív než předchozí den. V hlavě už mám guláš, nějak se mi nedaří soustředit a další pokusy už podle toho vypadají. Malý červík, že je to holt cesta těžká a né pro každého mi v hlavě hlodá. Na druhou stranu vidím, že jsem už hodně blízko, a i když odjíždím domů, vím, že se chci vrátit a ještě si dát šanci. Sám, přes osm hodin řízení, to je dost času o takové věci přemýšlet.
8. března 2013
Netrvalo to dlouho a vracím se na místo činu. Tentokrát s Petrem Adámkem, dalším nadšeným drytoolistou. Po 4 dnech, které jsem tu nebyl, to tu vypadá úplně jinak. Nejen sníh, ale i visící led z vodopádu zmizel a zimní kulisa je pryč. Ale aspoň je tepleji, což je pro přelez určitě lepší. Dám si ještě prolejzací pokus, připomenout kroky a doladit detaily. Přicházejí kamarádi ze Španělska. Už byli na zpáteční cestě domů, ale viděli auto, tak jdou zafandit. Izrael už ani dnes neleze, strávil v cestě pět dní, bez úspěchu. Prý se vrátí.
Jdu na věc, leze se mi parádně, ale….opět a zas padám v posledním těžkém kroku. Ten krok je proklatej! Tak takhle to nepůjde. Musím to nějak změnit, ale jak? Moc variant není. Změním rukosled na cepínu. Do teď jsem chodil z horního (kratšího) úchopu, nátah levačkou na dlouhý úchop cepínu a ten jsem pak po zhoupnutí neudržel. Teď zkusím na tři přehmátnutí na jednom cepínu dostat pravou ruku na dlouhý úchop a tím si krok zkrátit o cca 10cm a tím bude i i menší kývnutí. Považoval jsem to za zanedbatelný detail, který by mě stál moc přehmatávání a tím i sil, ale teď to musím zkusit.
Delší odpočinek a jde se na věc. První půlku už mám naběhanou, pak dlouhé kroky jenom stropem, jenom po rukách. Už to není ono, víc sklepávám, víc se v chytech zdržuji. Dostávám se až před inkriminovaný tah. Sotva se tu držím, ale zjišťuji, že sklepávání v šuce (paragánu) mi i po tolika odlezených metrech funguje a tak sklepávám a sklepávám, jsem tu určitě přes minutu, což na přeskakování z ruky na ruku není málo.
Přehmátnu pravačkou na dolní úchop a jdu na to…šáh, přehodím nohu na levačku, vytáhnu pravý cepín, zhoupnutí a já držím? Nojo, fakt jo, rychle zas poklepnout a už šup do výlezového převisu, kde se opět můžu postavit na mačky. V pár výlezových netěžkých krocích trávím ještě hodně času, prostě už to nechci pos.. kazit a tak furt sklepávám a funim a chci to dolézt s maximální jistotou.
Cvakám štand a neskutečně se mi ulevuje, musím si zařvat, prostě to musí ven a hulákám na celý les. Pak se raději ohlédnu, jestli tam opravdu nikdo není a nedělám moc ostudy. Tak se mi to splnilo! To, v co jsem i přes občasné nevěření sobě samému stále doufal. Po chvilce se dostaví myšlenky na to, že kdybych si ten program vymyslel takto hned, tak jsem se s tím nemusel trápit tak dlouho, ale to je kdyby kdyby, je to tam a to je důležitý!
Je poměrně pěkný teplý den, cepíny pro dnešek zabalíme, dáváme vítězné pivko, bereme lezečky, maglajz a jdeme se podívat do okolních skalek na normální lezení. První letošní skály, no to je den, nádhera.
V neděli nevíme co, tak si jdu prokrokovat Supermana za M13+, první půlka stejná s Ironmanem, to znám, potom se to odpojí, pár těžkých kroků stropem a výlez. Na druhý pokus to tam pošlu a přesto, že to má být M13+, proti Ironmanovi je to o level úplně jinde.
Na závěr si dám Jokera D10 na OS a můžeme spokojeně domů.
Pozn. redakce: Míru Matějce podporují firmy Singing Rock, Asolo a Directalpine
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat