Denis Urubko o konfliktu na Everestu

1. Mnoho lidí chce vylézt na Mount Everest, nebo to zkouší a všichni na to mají mají stejná práva.
2. Podle nepálských pravidel jsou lezci POVINNI využít služeb Šerpů (nepálského personálu) k zafixování cesty lany a to nejenom na ledopádu Khumbu, ale i na stěně Lhotse.

Situace, do které se dostal Simonův tým, není nic nového. Podle mne se dal takový konflikt, vyrostlý na pozadí bývalých "růžových" vztahů, očekávat. Nechci být konečným soudcem. Uvedu pouze svůj vztah k události, svůj pohled na příčiny ležící v jádru sporu. Abych vše zestručnil, nebudu u každého bodu uvádět příklad, ale vše vychází z mých skutečných zážitků.

Za několik let strávených na expedicích jsem se naučil, že násilí je v řešení konfliktů naprosto neužitečné. Surová síla přinese v konečném důsledku problémy pro všechny zúčastněné. Nikdo nebude vědět, kdo udeřil první, kdo byl v více v právu a kdo byl vinen.

Často jsem viděl, jak Šerpové ztrácí sebekontrolu a hrnou se do boje, začínají agresi a natahují se po zbrani. Viděl jsem to na vlastní oči ve všech konfliktech mezi Nepálci a lidmi jiných národností, u který jsem byl přítomen. Západní mentalita se naopak snažila vyřešit problémy bez jakéhokoli násilí.

Od Simone Mora jsem se mnoho naučil. Tam, kde jsem již viděl boj jako jediné východisko, dovedl najít klidné řešení, které uspokojilo všechny.

Ueli Steck je ztělesněním evropské tolerance, která nemá hranic. Když přijde na jednání s lidmi, je velmi, velmi mírný. To samé můžu prohlásit o Johnu Griffithovi, umělci, který se nikdy nedostal s nikým z výpravy do sporu.

V rozvášněném davu ztrácejí místní lidé slušnost a jakékoli ohledy. Beztrestnost a teritoriální sebedůvěra boří zbývající hranice. Toto platí samozřejmě nejenom v Nepálu .

Denis na vrcholu, foto: Denis Urubko

Přitom mohou místní vždy pokračovat v konfliktu a dodatečně se mstít nespočetnými způsoby, což může vyústit v problémy ve vztazích s dalšími místními obyvateli, mohou ukrást nebo ničit vybavení, ruinovat zdraví a otrávit náladu celé výpravy.

Je faktem, že někteří Šerpové považují Everest za své vlastnictví a zapomínají, že jsou částí všech občanů Nepálu. Toto „vysoké mínění“ jim umožňuje hledět na lidi jiných národností s opovržením a diktovat jim „nepsaná“ pravidla. Většina z nich je nicméně lhostejná k ostatním nepsaným pravidlům jako je pohostinnost, úcta ke schopnostem a ambicím zkusit něco nového.

Musím podotknout, že takoví Šerpové jsou v menšině.

Zbývající Šerpové, vlastně většina, jen s menším kontaktem s cizinci, jsou dobře vychovaní a chovají se podle všech výše zmíněných „nepsaných lidských pravidel“: s milou vlídností a upřímnou úctou. Dělí se do dvou kategorií: starší, úspěšní muži znající cenu peněz jako výsledku tvrdé práce a na mladší, kteří dosud nejsou vystaveni vlivu snadných peněz a zahálčivosti. Obě kategorie jsou na návštěvníky údolí Khumbu velice milé.

Do zbytku se nasákly peníze. Zní to paradoxně, ale konec týmu Moro-Steck-Griffith způsobily peníze. Za zády sirdara, který spustil celý konflikt, stálo nepočítaně dolarů od komerčních klientů, pro které se fixovala lana. V kombinaci s již napsaným se celý spor prohloubil natolik, že už nebylo možné situaci ukočírovat.

Tisíce pseudolezců, kteří zaplatili za vyvedení na vrchol Everestu, se postavili za stovku Šerpů, postižených falešnou myšlenou ohrožení.

Šerpové dlouhou dobu udržovali ustálenou představu, že jsou skuteční lezci. Dav sběratelů Everestu závisí na jejich práci, připraven zaplatit peníze za šanci stát se „prvním člověkem z....“, „první člověkem bez.....“, „prvním člověkem za ... dní, .... na vrcholu...“.

To je v pořádku, ale všichni tito pseudohrdinové jsou otroky pánů situace – Šerpů, povinni snášet posměch a pohrdání za svými zády zatímco se na ně všichni smáli přímo úměrně jejich bankovním kontům. Když nezaplatí, prosím. Vždycky tu bude jiný, který ho nahradí.

Neustálý příval klientů na Everest zapříčinil, že kvalifikace šerpských pracovníků katastroficky nedosahuje potřebné úrovně. Komerčním expedicím nezbývá, než brát každého za jakékoliv peníze. To je důvod proč jsou často vidět Nepálci, riskující v ledopádu a následně hynoucí v ledovcových trhlinách. V cestě nepracují horolezci, ale pracovníci, kteří se sotva naučili žumarovat.

Přitom právě oni věří, že mají právo diktovat pravidla a že Bůh buď milostiv jestliže se někdo rozhodne a vrhne na ně „ošklivý pohled.“ Okamžitě naštvete stovky jejich kolegů, kteří drží pohromadě, aby ochránili svá pseudopráva a pseudopovinnosti. Za nimi je tichá masa pseudolezců závisejících na pracovnících s lany, tábory i umělým kyslíkem.

Prosím představte si místo toho sirdara, který spustil konflikt, zkušeného lezce, který zná cestu a respektuje ostatní lidi. Nepanikařil by na 35° ledovém svahu, především ne když se vezme v úvahu, že používá lano už zafixované Bolotovem a mnou v Campu 3. Když by viděl mistry svého řemesla Simona, Ueliho a Johna, jak decentně překračují jeho fixy, zůstal by v klidu a nic tak výbušného by se nestalo.

Ve stěně Lhotse nejsou téměř žádné kameny, kterými by bylo možné zranit někoho pod sebou. Morovy mačky mohly uvolnit nanejvýš pouze pár kousků ledu. V místě, kde se vše odehrálo, je takový terén, že nic nemohlo padat více než 5 metrů.
Sirdar mohl zkusit diskutovat možnou událost s vedením v základním táboře. Nepochopením své práce místo toho podnítil něco, z čeho se vyklubala parta chuligánů považujících se za krále Everestu – seskupil se dav proti třem horolezcům.

Podrobnosti útoku se objevují postupně ve zprávách z horolezeckých zdrojů. Například, že tam v daný okamžik bylo okolo dvaceti zahraničních lezců. Všichni z nich pouze přihlíželi a nevměšovali se.

Kdyby tito chlapi byli aktivnější mohlo se vše zklidnit bez problémů. Ponížení mých přátel – na kolenou zkopáni a kamenování – se dalo vyhnout. Jen dvě osoby se pokusily pomoci. Melissa Arnot a Marti Schmidt. Ti ale utekli před útočícími Šerpy. Obdařeni mnoha kopanci a ranami, s obličeji poraněnými do krve.
Ve vesnici Deboche mnoho lidí vědělo, že patřím k Simoneově expedici. Zotavoval jsem se tam z nemoci. Proto jsem druhého dne nebyl překvapen zlými pohledy nosičů.

Když jsem se o dva dny později vracel do základního tábora, viděl jsem dva šerpy poblíž stanů demonstrující své vítězství tím, že otevřeně močili pět metrů před skupinou cizinců, otočeni k nim. Co se na to dá říct? Jedno slovo – prasata.
Co se stalo se sirdarem, který tohle všechno způsobil? Slyšel jsem, že byl propuštěn a poslán domů. Po týdnu, se samozřejmě znovu objeví na cestě, arogantní a sebevědomý jako vždy. Rodinná pouta jsou zde na hoře velmi pevná a nakonec někdo tu práci dělat musí.
 
Většina takzvaných „šerpů“ neumí lézt. Takoví komerční pracující jsou schopni používat žumary a mačky, aby nosili kyslíkové láhve a postavili stany pro své klienty ve stěně Lhotse. Dále sahá pouze jejich arogance a pýcha.

Výsledek je každopádně nepříznivý. Ueli Steck, raněný jak fyzicky tak morálně, odjel domů. Nikdo mu nedá zpět jeho víru v obyvatele Khumbu a nevrátí lezecký poplatek 10000 euro. Simone Moro a John Griffith se nacházejí v podobné situaci. Svět na Everestu ztratil něco krásného, nového a zajímavého.

Dobytek, který mával noži a kameny v druhém táboře, má svou sebeúctu plně uspokojenou. V očích svých rodin, přátel i spoluobčanů a nepálského práva se zachovali správně. Měli by pracovat, nakrmit své děti, ekonomiku Nepálu a pomáhat lidem z celého světa dotknout se nejvyššího vrcholu světa.
Stovky lidí, kteří zaplatili za nesporné právo vylézt na tuto horu, dosáhnou na vrchol po fixních lanech nataženými právě takovými lidmi.

Hodně štěstí přátelé, odvahu ve vašem dobrodružství.

Jen prosím nezahazujte prázdné kyslíkové lahve do východní stěny Everestu. Může se tam z ničeho nic objevit nový Carlos Buhler, snažící se na nalézt novou cestu k Neznámému.

On má také práva.

Poznámka editora explorersweb: Urubko odkazuje na incident z roku 2004, kdy tým lezoucí novou cestou na Centrální Severní stěně Everestu zažil, jak někdo házel prázdné lahve přímo dolů z normálky nad nimi. ruské lezce minuly jen o vlásek.

Zdroje: Khumbu wars, blog Denise Urubka, rusky, anglicky.

Denis Urubko na horyinfo.cz