Bylo nás pět: Haute Route srdcem ženy

Ti, co hlasovali pro, nakonec odpadli, a já se procházím opršelým Chamonix se čtyřmi téměř cizími chlapy a spoustou otázek. Budou na mě čekat? Vydrží koleno? Kdy přestanou lepit pásy? Mám dost náplastí? Jediné, co určitě zvládnu, je týden se nemýt, to už jsem natrénovala.

Tváří v tvář Col du Chardonnet. Kdo říkal, že HR je výlet pro důchodce?, foto: Petr Š

„Made in Chamonix“ mám napsáno na lyžích, čtu si to už pět let. Mám pocit, že je to nějaká díra v horách plná borců s nášivkami UIAMG. Na horní stanici Grands Montets jdu do kolen. Chamonix hodně hluboko pod námi. Vpravo rozlehlý masiv Mont Blancu. Kam oko dohlédne všude nějaká Aiguille du něco, znám je všechny z časopisů. Přímo pod námi trhliny ledovce Argentiére. Nepobrala jsem to. Ty rozměry. Všechno je šestkrát větší než jsem kdy viděla. Kopce jsou hrozně do kopce, trhliny hrozně do hloubky, ledovce hrozně do dálky, sníh bílej jak sníh, led tak modrej a žula tak červená, že je to k pláči.
 

Bylo nás šest

„Martóó, mohla bys obvolat všechny chaty, že nás nebude šest, ale pět?“ Ropák nedostal dovolenou. Martu jsem v životě neviděla, ale je to osoba jistě nezměrného organizačního talentu.

Ledovec Argentiére, hlavně se nerozbít, foto: Petr Š

Na ledovec Argentiére se spouštím pluhem. Nad hlavou seraky jak baráky, sem tam trhlina. Batoh na zádech váží 14 kg, ačkoliv jsem si vzala jen půl zubního kartáčku a zvažovala, že si pro tuto příležitost nakoupím tanga.

První stoupání do sedla Chardonnet se jeví více méně kolmé a nekonečné. Naštěstí se po přiblížení pokládá. A najednou se stane něco, co se  ještě nikdy nestalo. Všechny prdele přede mnou postupně mizí za mě. Jsem v sedle první. Je to sice povzbuzující, ale ukáže se, že ne příliš výhodné. Kromě toho, že je mi při čekání zima, je také rozhodnuto, že bych měla být zatížena lanem.

Col du Chardonnet se položilo. Ale jenom trochu, foto: Petr Š

Ze sedla slaňujeme a slézáme přes malou okrajovou trhlinu. Zatáčky do sedla Saleina jsou zase šestkrát prudší než jakékoliv jiné zatáčky, což poznám podle toho, že se opírám čelem o svah. Na chatu Trient dorážíme, když už si parta Trutnov + Brno brousí zuby na naší večeři. Ano, poprvé v životě se nemusím koukat jak se ostatní cpou večeří, zatímco já venku v péřovce tavím sníh na polívku. Máme zaplacenou polopenzi. A na talíři přede mnou leží houby se dvěma kousky masa. Nejím houby. Už podruhé bych dneska brečela.

Všechny barvy žuly, foto: Markéta S.

Bylo nás pět

Dnes budeme na dně. Na dně údolí, kde musíme přejet dopravním prostředkem a o kus jižněji se zase vyhrabat zpátky do kopců. „Takže snídaně v pět“ rozkazuje rezolutně chatařka, když slyší, kam až jdeme. Mužstvo protestuje. Marně.

Sedlo Col des Ecandies zdolávám v mačkách přímo nadšeně, neboť obklopena davem členů i nečlenů horské služby z Jablonce n. N. Megadlouhý sjezd do údolí řadím do kapitoly „Odvrácené stránky skialpinismu“ - oranice, krusta a na závěr mokrá břečka. V rámci programu zachování zdravých končetin provozuji přívrat vyšší lyží, o kterém jsem doteď byla přesvědčená, že ho neumím. V Champexu mě ihned odchytávají známí španěláci, že za dvě minuty jede autobus. Mozek výpravy rychle převede rozdíl ceny autobusu a taxíku na počet piv na chatě a ihned nám řidič sundává lyže a cpe nás do odjíždějícího autobusu v plné polní.

No ještěže maj chlapi ty ABS batohy…, foto: Markéta S.

První smutná událost nás čeká na přestupu - máváme Robertovi. Noha bolí, jede domů. „Martóó, mohla bys prosím tě obvolat všechny chaty, že budeme jen čtyři?“

Lyže putují na záda, cesta na chatu Vélan začíná hodinovým kocháním probouzející se přírodou, tlustý svišti skáčou po loukách, kolem hlavy čmeláci a motýli, šafránu mrtě. Ráda vidím zase sníh, ovšem do té doby než nastane hodinový traverz. Jak je to s tou alpskou krávou co má jednu nohu kratší?

Zdeněk M. Znechuceni jarem

Chata Vélan celá shořela a někoho napadlo postavit místo ní na skále kosmickou loď. Správcová Sylvia mluví jen Francouzky, z výrazu je ale patrné, že říká „Jelita si tu daly sraz“. Z její večerní přednášky nerozumíme ani slovo, přesto je úplně jasné, že na snídani budeme povinně všichni ve 4.30. Mužstvo protestuje. Správcová řve „Všichni svlíknout, kalhoty přes židle a spát”. Což by byl skvělý návrh, kdyby ovšem postele neměly přesně 30 cm na šířku. Usínám, a čekám, až přijde Sylvia zkontrolovat ruce na dece.

Vélan kosmický, foto: Petr Š

Byli jsme čtyři

Mužstvo protestuje proti chůzi s čelovkami. Nedbám. V sedle jsem opět s horskou službou J.n.N. Zde můj tajný plán na vrchol Mont Vélan definitivně padá. Starobinec přichází jako poslední. Hodně dlouho čekáme, než se celá horská služba dostane nahoru a pak zase slaní dolů. My spojujeme síly, respektive lana, se švýcarskými Klasiky ve vlněných svetrech a kožených zavazovacích botách. Teď, co jsou v důchodu, si vždycky zavolají, když je dobré počasí a jedou do hor. Paní vzlíná ledem a rozbitou skálou, pomalu a elegantně, bez cepínu, bez jištění. Tam kde já slaňuji, ona se lehce přidržuje jednou rukou lana a jde dolů.

Zdeněk táhne špagát do sedla pod Mont Vélan, foto: Markéta S.

Stoupáme někam do vrcholových partií Mont Vélan, mužstvo žehrá a tváří se srdceryvně. Jdeme, dokud sníh nezačne úplně moknout a pak to otáčíme dolů. Přece jenom nás čeká ještě mnoho stovek hóháčů (familiérní pojmenování pro výškové metry pozn. autorka) na chatu Valsorey.

Radši si ten špičatej kopec vyfotim, taky už bych ho nemusela znovu vidět, foto: Markéta S.

Že se Zdeněk válí v krustě nikoho moc nezajímá, konec konců provozuje tuto činnost poměrně často. Že se zvedá jak kdyby měl nohu ze žvýkačky je už trochu divné, nicméně jedeme dál, do širokého žlabu. Petr V stojí uprostřed, mrknu. Petr V sedí na boku, taktéž uprostřed ale o 50 metrů níž. Panika. Šoupu to dolů bokem, chlapi jsou trpěliví.

Příští rok se naučím pořádně lyžovat, foto: Petr Š

Na placatém dojezdu si Zdeněk žádá obinadlo. Když to nepomůže, žádá vrtulník.

Operátor: “Aha, vy nejste na sjezdovce, a kde teda jste?”

Já: “na ledovci mezi chatami Valsorey a Vélan”

O: “Valsorey a co?” Sáhodlouhé vysvětlování, padá signál, další dva telefonáty, GPS souřadnice...”jo Volán, tak to jste mohla říct rovnou!”

Poslední operátorova instrukce mě trochu mate: “en elicopter comes put your ends up, ev a nice day”

Půl hodiny nás smaží polední slunce, zatímco potichu vyčkáváme, až ho uslyšíme. Ten zvuk, při kterém mi jinak v horách běhá mráz po zádech. Stojím uprostřed ledovce doslova jak tvrdý Y, a musím uznat, že ač je to prekérka, ten stroj co se blíží je krásný. A co teprve ten obsah, co z něj vyskáče! Chvíle manévrů, za Zdeňkem do stroje házíme ještě jeho lyže a už máváme.

Nestůj tam jak tvrdý Y!, foto: Petr Š

“Martóó, mohla bys obvolat všechny chaty, že budeme jen tři?“ Ptám se, kdo je to vůbec ta Marta. Aha, Zdeňkova dcera.

Na Valsorey se Torzo výpravy sune jak pohřební průvod. Hóháčů je opravdu mnoho, slunce pálí, svah je úplně mokrý, čím je prudší tím se víc bojím a rychleji šlapu. Voda dávno došla, všichni vypadáme, že padneme na úpal a mizernou náladu.

Valsoreyce vládnou tři grácie, jsou velmi milé a živě se zajímají o Zdeňkovy zkušenosti s létáním. Odpoledne je tak nechutně horké, že se ještě v šest schováváme do stínu. Dnes nám dělají společnost Hluční Italové a několik družstev Kombinéz.

Tohle? Tak tam mě nedostanete, foto: Markéta S.

Zbyli jsme tři

Okno bylo celou noc dokořán. Je úplně jedno, že snídáme až v šest, protože sníh venku rozhodně nezmrzl. Jasné počasí je vzdálenou minulostí. Je šedo, teplo a mrholí. A v tomhle nás čeká klíčová etapa celé HR – výlez žlabem a přechod dvou sedel přímo v obrovské stěně Grand Combinu, jako bonus ještě klikatý sjezd na chatu Chanrion. Petr V tvrdí, že se dostáváme do formy, dneska konečně nevyrážíme jako poslední. Já se držím Kombinéz, až do té doby, než konstatuji, že další postup 50° svahem na lyžích není v mém podání efektivní a přezouvám.

Plateau du Couloir, taky se položilo. Ale taky jenom trochu, foto: Petr Š

Kombinézy i některé další skupiny se navazují. Mně tuhle možnost nikdo nenabízí a tak se docela ráda hrabu nahoru sólo. Cepín i hůlka často mizí v bezedné mokré břečce, sem tam mizí i noha zhruba po pás. Převládá přesvědčení, že svah, kterým jde v klidu nahoru 30 lidí se nemůže prostě najednou svévolně odebrat do údolí. Ještě traverz co mačka mačku mine, opatrně, nerada bych zase nutila Martu telefonovat, a hurá můžu si dát sojový suk v sedle Plateau du Couloir!

“3500 tak jak to, že tady k...a prší.” spílá Petr V. „Jaktože mi visí pásy vodorovně“ nadává Petr Š v dalším sedle jménem Sonadon. Sjezd je nám záhadou. Všude kolem sebe totiž vidíme bílo. GPS i stopy Kombinéz praví, že zrovna tady je třeba zahnout o 90° doprava. A za chvíli zase doleva. Naslepo přejíždíme ze strany na stranu, s takovým nejasným pocitem, že pod námi bude nejspíš nějaká strašná šluchta. Až v mikrosekundě lepší viditelnosti vidíme, že jsme zrovna traverzovali nad obřím útesem, přes jehož hranu visí ledovec. Stopy Kombinéz, které tu musely projet před půl hodinou, jsou místy převálcovány lavinami z koulí mokrého sněhu. V rozestupech se probíjíme do údolí, než stopa skončí u poměrně solidního odtrhu.

Hluční Italové v traverzu, který není radno zvorat , foto: Petr Š

S úlevou se snažím přemluvit promoklé pásy k poslednímu dnešnímu přilnutí k lyžím a stoupám k chatě Chanrion. Kombinézy nás vítají. Pár hodin po nás dojíždí v pořádku i velmi unavení a dnes již o dost méně Hluční Italové. Horská služba J.n.N. nás napíná do pěti odpoledne, kdy volá chatařovi. Z Chamonix.

Vyhlašujeme suši odpoledne. Sušíme bundy, kalhoty, rukavice a hlavně pásy. Také počítáme laviny jezdící přes stopu, po které jsme v poledne přišli. Petr V se několik hodin snaží naučit jméno chatařova psa. Další hodinu si nenápadně fotí pozadí jedné Kombinézy, načež se seznamuje s guidem Gerardem, který si přeje, aby mu fotku poslal.

Odpolední program na Chanrionu

Otemma Saigon

V obrazové publikaci Haute Route jsme si přečetli, že v mlze je nejlepší chodit po ledovci Otemma, poněvadž se lépe jde, když před sebou člověk nevidí těch 12 km běžkařiny. Po šesti km Petrové začínají blouznit. Baví se o sauně, pak o zákuscích a nakonec o tropických ostrovech. Vítr žene ostře bodavé krupky sněhu. Běloba je neprostupná, sníh a obloha jsou jedno. Bojujeme s orientací. Šlapu stopu, ale musím to brzo vzdát – neustále dvacet metrů před sebou vidím fata morganu – dvoumetrovou převěj, která se ovšem nikdy nepřiblíží. Zkouším to spravit brýlemi, ale pocit doslova a do písmene na blití mě neopouští.

Torzo v mlze, foto: Markéta S.

Na chvíli se navazujeme, než na hraně ledovce potkáváme Hlučné Italy, jejichž vůdce se tváří znale. Na chatu zbývá pár set metrů. Bohužel traverzem svahem s čerstvě nafoukaným půl metrem sněhu. „Tak to se asi odvážeme“ řeknou chlapi, vycvaknou se a zmizí. Než se mi podaří porvat se s mokrým chumlem lanem, jsou všichni pryč. Na sekundu vidím, jak přímo pod svahem, na kterém se držím jen silou vůle, zejí obrovské tlamy trhlin. Včera jsem si myslela, že mám strach. Dnešní stav jde popsat jen jako absolutní poruchu srdeční činnosti. Za zběsilého bušení důležitého orgánu se sunu traverzem vpřed. Pod ujíždějícím prašanem je naštěstí solidní vrstva ledu. Kroutím kotníky ke svahu, hypnotizuji vrstvu sněhu před špičkami lyží. Koutkem oka alespoň zahlédnu, že jeden z Petrů je sice opodál, ale občas se i dívá.

Chata Vignettes je v bouřce dřív slyšet než vidět, jak vítr lomcuje kovovými prvky a igelitovými plachtami. Ráda jí slyším. Závěrečný hřebínek opatrně, ale už beze strachu, a už jsme v chodbičce. Uf. Talíř plný rozpečeného švýcarského sýra si dnes určitě zasloužím.

ignettes, jak ráda tě slyším!, foto: Markéta S.

Aloha Arolla

Ráno je to jasný. Teda spíš zatažený. Vítr nepolevil, mlha se valí, sníh nakydanej a nafoukanej všude. Snad jako omluvu dostáváme slušnou snídani, ó lívance, ó slanino, ó vajíčko! Po týdnu okoralého chleba s marmeládou vítaná změna. Ještě lepší by to bylo, kdyby mě přes noc nepokousal speciálně vyvinutý druh odolné Blechy Vysokohorské.

Rozpačitost přímo sálá od všech stolů. Každý sonduje, co budou dělat ostatní. Ptají se Kombinézy, ptají se zamlklí Hluční Italové, přijdou i Nabušení Švýcaři a Skleslý Kanaďan. Na poslední etapu po ledovcích pod Matterhornem jsem se těšila. Takhle jsem si původně představovala Haute Route: dopolední procházka pod severní stěnou Matterhornu, odpoledne kochačka z lehátka na terase, s horkou čokoládou a šlehačkou. Vzpomínám na španěláky, kteří vynechali den na Vélanu a teď už určitě slaví v Zermattu. Žádný pocit zklamání se ale kupodivu nekoná. V tomhle blizárdu to dopředu pro nás prostě nejde a v dalších pár dní nepůjde.

Arolla volá, foto: Markéta S.

Znáte pro tohle vhodné citoslovce? - Sjezd do Arolly v krásném prašanu., foto: Petr Š

Ještě rychle načrtneme do mapy mini-haute route, kterou si dojdeme příští rok a už skáčeme do vázání. Lehký smutek rychle střídá euforické nadšení, prašan po lýtka a mírným ledovcem hurá dolů. Nad údolím samozřejmě dojde na masakrální dojezd, pardon, prochcanou břečkou, ale na ten jako kdybych už dávno zapomněla. Arolla! Nezní to sice úplně jako Zermatt, a taky tu nejsme úplně všichni, ale důvod k oslavě by se našel.

Hlučná Italka. Člověk míní, okolnosti mění., foto: Markéta S.

Pak už jde všechno jak po drátkách, za deset minut autobus, nádraží v Sionu, miluju Hlučného Itala, co mi dal čerstvý croissant a žasnu nad vodovodním kohoutkem, ze kterého teče voda. Žasnu nad chůzí po zemi, kde nehrozí, že nenávratně zmizím v bezedné díře. Žasnu nad tím, že nemusím pořád sledovat, co na mě spadne. Žasnu nad čistým tričkem. Žasnu nad pivem z plechovky, druhým, třetím. Moc pěkný výlet jsme si udělali. Až na ty blechy teda.

Ledovec Valsorey pod Mt. Vélan (3681m)., foto: Petr Š

Foto by Petr Šilhán, Petr Verich, Zdeněk Mikan, Markéta Syllová