Ke kazbeckým vulkánům

Je začátek července 2011. Jedeme po Gruzinské vojenské cestě s Tbilisi k severu. Serpentinami silnice se naše maršrutka namahavě vleče k lyžařskému centru Gudauri, které se nachází na stejnojmenných čtvrtohorních sopečných výlevech Křížového průsmyku.

Sopečné erupce zde v geologicky nedávné době probíhaly dlouhými otevřenými trhlinami – bez kráteru. Kdyby ti lyžaři v zimě věděli, jakou mají ještě horkou půdu pod nohama. Je začátek léta a opuštěné penziony a lanovky zde v bezlesé krajině pod průsmykem působí až obludně. Zastavujeme u zbytků vyhlídky na hraně kaňonu vysoko nad řekou Bílá Aragva. Na západ před námi defilují dva pěkně tvarované sopečné kužely Chorisaru 3736 m a Jižní Šerchoty 3695 m. Tudy jsem před léty plánoval projít. Doba se změnila. Jsme pouze několik kilometrů od nové citlivé jihoosetínské hranice a nechceme gruzinské pohraničníky provokovat.

Kdo se zajímá o tuto zajímavou sopečnou lokalitu, v současnosti je přístupná celá skupina Kazbeku, Čauchi a dolina Truso po vesnici Ketrisi. Horotvorné procesy však neznají hranice. Před miliony roků působením ohromných tlaků afroarabské desky na euroasijskou v rámci alpinského vrásnění v třetihorách došlo nejprve ke zprohýbání a dále k západovýchodnímu rozlámání povrchu tvořeným starými prekambrickými krystalickými břidlicemi překrytými paleozoickými až jurskými sedimenty. Na tektonických liniích vznikly v mladších třetihorách stratovulkány v prostoru Elbrusu a Kazbeku. Tektonický neklid pokračoval i do čtvrtohor, kdy zde v oblasti došlo k severojižnímu zlomu (linie Gudauri - Těrek – Vladikavkaz) a ke vzniku nevelkého kvartérního vulkanizmu. Že zde dodnes není tektonický klid a zdvihový proces pokračuje, o tom svědčí četné výskyty minerálních pramenů na zlomových liniích, kudy dnes protékají řeky.

Přejíždíme Křížový průsmyk 2382 m. Tím překonáváme tzv. Vodorozdělnyj chrebet geograficky hlavního kavkazského hřbetu. Asfalt skončil svůj boj s nezkrotnou přírodou. Torza protilavinových tunelů jsou němým svědkem toho, kdo tu je přes zimu pánem. Řidič nadává, olejová vana bouchá o kameny vozovky. Četné prameny minerálky okolo silnice zajímají pouze nás. „Kazbegi – konečná“, směje se náš šofér. Jsme na návsi městečka ve výšce 1750 m. Dál se již půjde pěšky.

Je 14 hodin, batohy na záda a jde se. Náš plán je vcelku jednoduchý. Dnes vystoupit co nejvýše. V příštích dnech obejít celou kazbeckou kalderu, zakopat stan na kazbeckém platu a dál co dovolí počasí. Máme na to týden. Jdeme po pravém svahu říčky Čcheri . Vodítkem je věžička kláštera Cminda Sameba. Tudy stoupali ve středověku nejdříve dávní pastevci a lovci, po nich mniši a v nedávné době pak hledači pokladů, prospektoři a přírodovědci. Tudy prošli i první návštěvníci, kteří měli zájem na nepřehlédnutelný, bílý kužel hory Kazbek, vylézt. I dnes touto výstupovou trasou jde velká většina návštěvníků.

Míjíme staré klášterní budovy z šedých andezitových kvádrů . Klášter plní svoji funkci od 14. století dodnes, ozvěnou našich kroků rušíme zpověď místní dívky. Za klášterem je krásná rozkvetlá louka, plná modrých zvonků, která vybízí k zatáboření. Je ještě brzy a proto se pouštíme do dalšího stoupání po pravé údolní hraně Čcheri. Poslední zakrslé vrby vystřídaly rozkvetlé bílé rododendrony a výše již pouze polštáře luk. Je pěkný večer, ani se mi nechce spát ve stanu. Ležím na spacím pytly v závětří velkého balvanu. Hoši přeci postavili stan. Stmívá se, během několika minut se zatahuje a okolo našeho orlího hnízda na hraně údolí začínají létat blesky bouře. Celou noc hodně fouká a až k ránu přestávají kapky deště vybubnovávat své monotóní stakato. Déšť přešel ve sníh. Kavkazské hory nás přijaly. Ráno je úplně jasno, Jsme ve výšce asi 28OOm, po noční bouřce je všude bílo. Vrchol Kazbeku dělá čest svým místním jménům. Urskogh, Mkinvari nebo Mkinvartsveri v překladu Bílá , Ledová nebo Sněhová hora je dnes úplně zasněžená.

Současné pojmenování hory Kazbek je podle přízviska, který si přisvojil koncem 18. století otec místního pána a výběrčího mýta – mouraviho Gabriela Chopikašviliho. Pojmenování Ghazi Beg je staroarabskoturecké jméno a znamená Pravověrný hrdina. Toto jméno přijal a asi nejvíce proslavil i vnuk mouraviho – spisovatel Alexander Kazbegi (nar. 1784) . Postupujeme stále po hraně kaňonovitého údolí říčky Čcheri, která se od soutoku s říčkou Abano prodírá vulkanickými horninami.Poučný je i pohled zpět přes údolí Těreku na východ, kde je v západních svazích hory Kibo 4071m vidět nasunutí pěkně provrásněných tmavých jílovitých břidlic na světlejší břidlice krystalické. Sestupujeme na ledovec Ortsveri nad jeho výrazným zlomem a vlastně vstupujeme touto erozní jizvou do hypotetické kaldery starého třetihorního vulkánu. Zde je odstup od samotného kužele hory ještě více než 2 kilometry a je pěkně čitelný JV svah hory, kudy se pokoušeli vystoupit první návštěvníci. Mezi prvními byl i náš krajan Bedřich Kolenatý v roce 1844. Ještě doma jsem si našel jeho podrobný popis výstupu (L+Z ročník 1966/1 str. 10-13), napsal jsem si poznámky a nyní je zkouším interpretovat na terén. Popis pěkně sedí na JV sněhovou rampu vlevo od kruhové struktury kráteru Betlemi. Dokonce lze určit podle tehdy barometricky určené výšky a podrobné topografické mapy i skaliska, kterých patrně naši dávní předchůdci dosahli. Mraky zakončují mé pozorování , začíná sněžit.

Postupný cíl - meteostanice Betlémská chata 3680m - se z mlhy objevuje neočekávaně. Původně ruská meteostanice dnes slouží jako základna pro většinu návštěvníků z celého světa, ale meteorologové jí již opustili. Chatař se na můj dotaz na předpověď počasí pouze směje. Zajímavější jsou jeho informace o dávném klášteru a jeskyni Betlemi. Ukazuje mi z terasy před chatou v mezeře v mracích černý vchod do umělé jeskyně. Sice tam nic nevidím ale není kam spěchat. Batohy dolů a jde se hledat. Cestu nám zpočátku ukazuje pěšina ale je ještě hodně sněhu. Vystupujeme do výšky asi 3900m. Jsme na patě vysokých šedých andezitových věží , které vznikly aktivitou čtvrtohorního kráteru Betlemi nacházejícího se ještě o 500m výše. Vrcholky věží se strácejí ve vířících mracích.

Proplétáme se labyrintem věží a jehel, zkoušíme různé žlaby a zářezy. K jeskyni se má lézt s jištěním. Asi jsme ještě nízko. V 80. letech minulého století jsem si zakoupil v „Sovětské knize“ v Praze ve Vodičkově ulici knížečku z roku 1985 od autorů Ponomarev – Bednov z edice Po rodnym prostoram „Tepli, Džimaraj, Kazbek“. Zde autoři odkazují na vědeckou výpravu z roku 1948, která pověstmi opředenou jeskyni znovuobjevila. Popis účastníků poukazuje na masivní železný řetěz, po kterém se šplhalo zářezem do výšky 4100m, kde nalezli vchod do uměle vysekané jeskyně. Vchod byl zavřen masivními dřevěnými dveřmi. Jeskyně uvnitř byla obložena nabílenými břidlicovými deskami. Uvnitř badatelé nalezli staré mince ze 7. až 13. století, ikony a další liturgické předměty ale i věci denní potřeby. Jeskyni obýval poustevník vzpomínaný i panem Kolenatým při jeho výstupu roku 1844. Pod stěnou ve výšce 4000m pak byly objeveny další kobky vysekané ve skalách – cely pro 20 mnichů kláštera Betlemi. Další hodinu čekáme na lepší viditelnost.

Mraky stoupají odspodu, pouze na východě se oblačnost trhá a předvádí nám další horské krásy východního Kavkazu. Velíme k sestupu. Nic jsme nenašli ale nelitujeme. V podvečer se již s batohy na zádech posouváme asi na výšku 3800m , kde přímo pod jižním skalním pilířem hlavního vrcholu Kazbeku stavíme na levé moréně ledovce Orcveri stan. Krásným večerem s rudě zářícími hřebeny Šanu 4450m a daleké Tebulomsty 4492m nad oblaky v údolích končí dnešní den. Ráno necháváme stan na místě a přecházíme ledovec Orcveri na stejnojmenné sedlo 4000m. Sám nejprve vystupuji sněhovým výšvihem na vrchol 4058m vpravo od sedla. Odtud je k západu krásně vidět hrana kazbecké kaldery, k jihu přes rudé lávové věže pak několik kráterů vulkánu Severní Šerchota 3625m. Po sestupu do sedla již s Tondou míříme západním hřebenem na vrchol Orcveri 4258m. Samotný hřeben se směrem k vrcholu zužuje, expozice narůstá.

A opět nás halí ohromné kumuly kavkazského odpoledne. Po vlastních stopách se vracíme ke stanu. A večer sníh a metelice. Ráno je jasné, jiskřivé. Okolo stanu přechází tři nosiči, kteří vynáší za taxu 150 Lari kempovací materiál pohodlnějším turistům pod kazbecké plato na výšku asi 4250m. Společně s nimi prošlapáváme čerstvý sníh pod 100m vysokými konglomerátovými věžemi. Každou chvíli z nich něco padá. Jeden takový metrákový pozdrav nás nutí i popoběhnout. V poledne dosahujeme kazbeckého plata ve stejnojmenném sedle 4460m. Krásné, velmi rozlehlé a odlehlé místo. Hradby mraků se velebně sunou po kilometrových bílých plochách. Očím chvílemi chybí pevný bod. Jak to tu vypadá při větrnějším počasí je jasné při hloubení lopatou, vše je upěchované. Zakopáváme zde stan, stavíme ochranné zídky. Práci s lopatou je těžké udýchat. Tondovi není moc dobře, z domova si přivezl nachlazení, hned zalézá do stanu. My s Vojtou se procházíme po platu. Během pár minut se zatahuje, velmi se ochlazuje a vodorovně začínají létat kroupy jako lískové ořechy. Nasazujeme si přilby. To jsou rány, i ruce schovávám.

Západní výstupové svahy Kazbeku jsou netknuté. Údajně alespoň týden nikdo na vrchol nešel. V 5 hodin ráno je Tondovi pořád špatně. S Vojtou se balíme sami k výstupu na vrchol Kazbeku. Z jihu z údolí jsou slyšet hlasy prvních vystupujících. Nasazujeme si stoupací železa a začínáme prošlapovat ty včerejší kroupy. Ty jsou tak přemrzlé, že za námi ve stálém větru nezůstává žádná stopa. Aklimatizace je dobrá, v půl sedmé jsme v sedle mezi hlavním a západním vrcholem. Máme štěstí, je úplně jasno. K západu jsou vidět všechny nejvyšší vrcholy centrálního Kavkazu včetně dvouvrcholového vrcholu Elbrusu 5642m, který je téměř 200 km daleko. V roce 1983 jsem stál na vrcholu Elbrusu a díval jsem se opačně ale dál než k pětitisícovým vrcholům Bezengi vidět nebylo. Ještě trochu ledu v širokém vysněženém žlabu a již nám nic nevadí v rozhledu ani ve východním směru. Jsme na vrcholu. Údaj v topografické mapě udává hodnotu 5033,8m. Vrchol je vysněžený hřeben se skalním výchozem asi 10 metrů níže na jižní straně. Žádné vrcholové kříže ani busty, šlapeme pouze neporušený sníh. Očima hledám na jižním obzoru bílý chomáček Araratu a možná jej i vidím.

Hledám vrcholový kráter. Na východ od vrcholu jsou ve výšce 4900 a 4800 m pouze dvě vysněžené předvrcholové plošiny. Kuželový tvar hory a silné stoupavé proudy vzdušných mas dokonale kráterové struktury kryjí. Zajímavé je vyzdvižení terénu na západ od masivu Kazbeku směrem k druhé nejvyšší hoře oblasti – Džimaře 4780m. Patrně ohromné tlaky třetihorního vulkanizmu na krystalické podloží podobně jako u Elbrusu vyzdvihlo masiv Džimary, jejíž pravá část východní stěny vykazuje vrstevnatou strukturu tmavých jílovitých břidlic. Za 10 minut jsme opět v sedle. Ze spodu vystupuje zástup udýchaných turistů. Nechce se nám vyhýbat, tak se pouštíme ještě do ostrého vysněženého hřebene západního vrcholu Kazbeku 4870m. Samotný vrchol tvoří hřeben s nejasným nejvyšším bodem. Postupuji ještě na další vrchol v JZ hřebeni. Tak a mám vyfotografovány oba hlavní vrcholy Kazbeku najednou.

U stanu s nemocným Tondou jsme v 8.30. Tonda je již v klidu čipernější. Představa, že ho v hypoxii potahneme ve spacáku dolů ledovcem, je nepříjemná. Nakonec s námi společně v oblačném odpoledni zkoumá západní hranu Kazbecké kaldery na skalních výchozech jižního hřebene hory Spartak 4513m. Odtud máme výhled do ohromné firnové sběrnice komplexu ledovců Suatisi. Zdejší zalednění odpovídá ročním srážkovým hodnotám nad 2000mm. Vysoko vyzdvižený masiv způsobuje mimo frontální činnost ještě každodenní tvorbu oblačnosti a výpadek srážek. Zajímavý je srážkový stín v údolí Těreku v oblasti Kazbegi. Další den ve 4 ráno zkoušíme Tondu, zda by se s námi nevypravil k Džímaře. Nakonec jdeme opět sami dva. Po včerejších stopách na vrchol Spartaku. Východ slunce stíháme na východním hřebenu hory Maili – choch 4598m. Červené slunce nevěstí nic dobrého ale vykresluje po okolních horách dokonalé barevné divadlo. Z vrcholu zkoumám ostrý firnový západní hřeben. „Ne, raději to obejdeme“. Pod severní stěnou naší hory totiž vede ve výšce asi 4200m pěkná terasa. A za chvíli jsme tam, naše dobrá aklimatizace a tvrdý firn svádí ke běhu – jako vítr. Dosahujeme sedla 4250m se složitým názvem „Pereval 50. výročí SSSR“. Jedná se o velmi větrné, zapomenuté místo. Šplháme sněhovým žlabem na věžovitý andezitový vrchol koty 4312m, odkud je třeba prohlédnout další postup. Vrchol je v mracích ale 150m níže je vidět spodní hrana oblačnosti. Po strmém ledovci traverzujeme na severní hřeben hory. Konečně je vice vidět. „Přírodo“! Dole, 300 výškových metrů pod námi je v hřebenovém ledovci bezodtoká deprese s krásným jezerem. To je nejnižší místo hřebene, těsně pod 4000m.

K Džimaře pokračuje relativně jednoduchý ledovcový hřeben, jen se k jezeru dostat. V cestě po hřebenu stojí rozsypaný andezitový žandarm a spouštět se visutým ledovcem vlevo se nám již nechce. Rozbaluji bonbony a rozhlížíme se. Jsou odtud patrné stopy zhroucení ledovce Kolka z roku 2002, který je na sever přímo pod námi. Rok 2002 byl velmi deštivý i v této oblasti Kavkazu. 20.9.2002 ve 20. hodin se z výšky asi 4300m z našeho spojovacího hřebene k Džimaře odtrhla vrstva visutých ledovců o šířce téměř 500m. Skoro z kilometrové výšky seraky dopadly na rovinný povrch ledovce ve výši 3300m, odtud vylétly do výšky téměř 500m do protisvahu. Po té vše spadlo zpět na silně zvodnělý povrch ledovce a celý tento „rychlík“ nabral rychlost až 150 km/h směrem do údolí Genaldon. Za 15 minut se miliony m3 posunuly až do vápencových kaňonů Skalistého hřebene 30 km daleko. Čelo ledovce se zastavilo 12 km od města Vladikavkaz ve výšce 1200m. Na Kavkaze tak vznikl na několik roků nejnižší ledovec. S úžasem sledujeme jizvy této katastrofy patrné i po 9. letech. A opět jsme v mracích a po svých stopách se vracíme zpět. Na zpáteční cestě v mracích na ledové pláni horního patra ledovce Maili bloudíme v kruhu o průměru snad 500m. To je nejlepší si sednout a počkat. Další den již boříme náš tábor na platu a vydáváme se k severu. Jsme zde již na území Ruska ale naštěstí až sem ruská bumažková byrokracie nedosahuje. Asi je to moc vysoko. Po včerejším bloudění máme obavy, jak trefit shora náš sestupový směr – hřeben Bart Kort. Naštěstí je vysoká oblačnost a my sjíždíme po svahu sopečného popela a strusky k jezírkům dávných ruských nočůvek ve výšce asi 4000m. Jsme v místě nejmladšího kazbeckého kráteru, který před dvěma tisíci lety vyprodukoval černé andezitové lávy. Zajímavé jsou „obří hrnce“ ve velkých žokovitých valounech. Plyn unikající z viskózní taveniny zde vytvořil okrouhlé dutiny o průměru až 0,5m.

Pod námi se objevují dva rohy nepřehlédnutelných věží. To jsou tzv „Volgušky“. Sestupujeme trasou, kudy se před objevením cesty po ledovci Orcveri na Kazbek obvykle stoupalo. Někde zde stála od roku 1903 Ermolovská chata o jejíž stavbu se velmi zasloužila profesorka gymnázia z Vladikavkazu - M.P. Preobraženská. Tato paní až do roku 1920 prováděla první zdejší pravidelná meteorologická pozorování. V těchto letech vystoupila i 9x i na vrchol Kazbeku. Tuto trasu dokonce vojenští kartografové zanesli do současných topografických map ale cesta se již desítky let nepoužívá a i chata vzala za své. Je to ale krásné místo a nejen pro chatu. Ohromná zářící bílá kopule hory orámovaná odtrhy visutých seraků ledovce Devdorak, v popředí jasně červených, šedých a černých vulkanických hornin. Shodujeme se, že tato cesta svou rozmanitostí a krásou daleko předčí pohodlnější trasu ledovcem Orcveri. A to netušíme, co ještě přijde.

Po sutích a skalách hřebene sestupujeme až do výšky asi 3000m k hřebenovému jezírku. Odtud začíná sestup ohromným suťovým jazykem o 600m níže k ledovci Devdorak. Žádné vezení v suti se však nekoná, směs břidlic a andezitů prostě nejede. Je večer, stavíme stan za levou boční morénou ledovce pod jeho spodním ledopádem. Ledovec Devdorak (v překladu „Ďáblova poduška“) má u obyvatel údolí Těreku špatné jméno. Je svými říceními ještě slavnější, než již zmiňovaný ledovec Kolka. V minulosti proslul až 100m vysokými závaly řeky Těrek. Následné protržení a vše ničící vodní stěna měla pro obyvatele údolí fatální důsledky. Je noc, ledovec nad námi pracuje, praská, bouchá a skřípe. Svítí měsíc, ani se nechce spát. Pozoruji ohromnou skalní bránu spodního ledopádu, kterou se ledovec prorval již v krystalických horninách. Ráno přecházíme ledovec na pravou boční morénu. Svahy údolí nad námi vykazují znaky lidské činnosti. Terasy a zídky starých cest a ramp vysoko nad údolím prozrazují důlní činnost. V 90. letech 19. století se zde v hřebenu Arč Kort těžila měď. Svahy za pravou boční morénou jsou dnes prořezány hlubokými erozními rýhami se strmými hliněnými svahy a znesnadňují postup. V nejhorším si nasazujeme stoupací železa a jistíme lanem.

Konečně dosahujeme zříceniny dávné stavby s jezírkem asi 2300m. Zde měli carští těžaři úpravnu rudy. Naráz se dostáváme z alpských luk do pralesů. Postup divokou vegetací bez cesty je asi 500m za hodinu. Takto to dál nejde. Navíc z údolí stoupá inverzní oblačnost. Po rojnicovém hledání cesty je nalezen jelení chodník, který nás vede ke kolmé skalní stěně s vodopádem. Zde je již poznat činnost dávných minérů. Cestu kolmou stěnou vystříleli. Zvířátka, díky. Nyní je již cesta jasná a za další hodinu jsme na dně údolí řeky Amaly. Zde nalézáme uprostřed pastvin tábor gruzinských pohraničníků, se závorou a s vlajkou. Přišli jsme od ruské hranice a pro vojáky jsme krajně podezřelí. Námi popisovaný sestup je prý neprůchodný. Ano, bylo to obtížné, ale pěkné. Jsme v Kabachském údolí. Do osady Gvileti ke Gruzinské vojenské cestě je to necelou hodinu.

V ústí Amaly do Těreku jsou vidět ohromné masy hornin starých závalů ledovce Devdorak. Po nich se z Ruska od Darjalské soutěsky šplhá zanedbané vedení vysokého napětí a produktovod. Stužka silnice sleduje vody Těreku. Vzpomínám na úryvek z knížky A. S. Puškina „Cesta do Azrumu“ o průjezdu údolím Těreku v roce 1832. Jezdilo se tehdy ve velkých kolonách s oddílem kozáků vyzbrojených i stále nabitým dělem. Pohraničníci nám vysilačkou přivolali do Gvileti auto, jehož řidič na nás již od domků osady významně bliká. Na cestě za Kazbegi si u osady Ačchoti ještě všimnu velkého kamenictví s názvem „Diabaz“. To mi připomíná ještě jeden vulkanický fenomén této oblasti. Doleritové těleso Čauchi nad údolím Džuty asi 20 km JV od Kazbegi. Pozdně třetihorní vulkanizmus zde protlačil do jurského břidlicového nadloží pod vysokým tlakem taveninu, která vyerodovala nad okolní povrch a vytvořila úžasné věže – tzv. gruzinské dolomity. To je ale již na další vyprávění.

Vrchol Kazbeku od JV s kruhovou strukturou kráteru Betlemi, foto: Vojta Hamerník

Podvečer na ledovci Orcveri, vzadu masiv Šan je za údolím Těreku již ve vých. Kavkaz, foto: Vojta Hamerník

Oba vrcholy Kazbeku od jihu z ledovce Orcveri, foto: Vojta Hamerník

Svítání nad Centrálním Kavkazem – z výstupu na Kazbek od západu z kazbeckého plata, foto: Vojta Hamerník

Z vrcholu Kazbeku směrem k východu, úplně vpravo hora Tebulo 4492 m, foto: Vojta Hamerník

Z vrcholu Kazbeku přes vulkány Kelského plata na jih k Araratu, foto: Vojta Hamerník

Hřebenem Maili chochu k Džimaře 4780 m (vpravo), foto: Vojta Hamerník

Bezodtoká deprese s jezerem ve východním hřebenu k Džimaře, foto: Vojta Hamerník

Ledopád Maili, foto: Vojta Hamerník

Táboření na kazbeckém platu ve výšce 4450 m, foto: Vojta Hamerník

Na čele lávového proudu u nejmladšího kráteru Bart Kort asi 3950 m, foto: Vojta Hamerník

estup z kazbeckého plata hřebenem Bart Kort pod odtrhy ledovce Devdorak - Pohled na vrchol Kazbeku od severu, foto: Vojta Hamerník

ěže Volgušky jsou jen několik desítek metrů od kruhové struktury kráteru Bart Kort a jsou výborným orientačním bodem. V pozadí vlevo severní vápencová předhoří v Rusku, foto: Vojta Hamerník

Sestup hřebenem Bart Kort do údolí Amali a k Těreku, foto: Vojta Hamerník

Táboření pod ledovcem Devdorak, foto: Vojta Hamerník

Kavkazskými pralesy po staré těžařské cestě. Tudy se na hřbetech koní a oslů transportovala na konci 19. století měděná ruda k silnici do údolí Těreku, foto: Vojta Hamerník

18. odstavec

Autor většiny fotografií v kavkazském pralese nad údolím Amali, foto: Vojta Hamerník

19. odstavec

Doleritové Čauchi – gruzinské Dolomity, vpravo Čauchi severnaja 3842 m – od JV, foto: Vojta Hamerník