Prohlášení o incidentu s Šerpy na Mount Everestu

Rozhovor Epic TV o incidentu na Everestu:

Popíráme, že nám bylo řečeno, abychom onoho dne nelezli. To, že bylo dříve dohodnuto, že nikdo nepoleze kvůli Šerpům natahujícím fixní lana, ještě neznamená, že o tom každý věděl. Navíc to ustanovuje nebezpečný precedens do budoucnosti – můžete skutečně zakázat lidem lézt, když Šerpové fixují lana? Neničí to právě tu svobodu, kterou zde v kopcích především všichni hledáme? Ruský tým potvrzuje naši verzi, že jsme byli požádáni, abychom nepoužívali fixní lana což jsme učinili.

 
Simone na cestě k Makalu La při zimním výstupu, foto: Denis Urubko

Mimoto hlavní zpráva od GARRETTA MADISONA je plná faktických chyb, které mohou být vyvráceny očitými svědky. Skutečnost, že byl v základním táboře a ne v Campu 2 znamená, že nemohl přijímat radiový signál posílaný shora ze stěny Lhotse. Je důležité, aby lidé neprezentovali informace z druhé či třetí ruky o tom co se tehdy stalo jako své vlastní. Toto je velmi citlivá záležitost a drby v ní nemají žádný prostor.

Že jsme skopli led je týmem také popíráno. Lezli jsme od Šerpů stranou a na sněhu jak dokazují fotky ze stěny Lhotse. Navíc žádný Šerpa nedorazil s žádnými zraněními.

Co se týče dalších detailů ohledně konfliktu v Campu 2, rozhodli jsme se zpracovat události z našich vzpomínek a zážitků stejně jako z rozmluv s těmi, kteří byli přítomni. Anonymní svědek popisuje, že jsme měli potřebu být ignorováni tomu nerozumím – byli jsme na samém vrchu Campu 2, ve skrytém tábořišti, které nebylo viditelné ze zbytku tábora. Jediní svědkové jsou ti, kteří byli přímo zapojeni do naší obrany před rozzuřeným davem. Uvědomujeme si, že někteří z nich byli horští vůdci a proto musí být opatrní, protože v této sezóně ještě potřebují na této hoře zorganizovat své týmy Šerpů – z tohoto důvodu jim děkujeme za jejich intervenci a riskování vlastních životů a nebudeme je jmenovat.

 
Ueli Steck se Šerpy na vrcholu Everestu, foto: archiv Ueli Stecka

Následující text je napsán Jonathanem Griffithem spolu s Ueli Steckem a Simonem Morem s pomocí těch, kteří byli přítomni v inkriminovaný čas.

Když jsme dorazili zpět do našeho stanu v Campu 2, čekala na nás Melissa Arnot. Během pár minut nám vysvětlila, že trable v táboře narůstají a že bychom měli být opatrní. Lídr týmu, pocházející ze západu, který došel k nám do stanu, nám vysvětlil situaci detailněji: Šerpové se urazili kvůli Simonovu nadávaní ve stěně Lhotse, padající led zranil Šerpu a Ueli Steck si „odchytil“ vedoucího Šerpů. S těmito třemi nařčeními jsme se vypořádali v předchozí zprávě a ve výše uvedeném textu. V tento moment Melissa ustoupila stranou, aby nechala mluvit hlavního vůdce, ale po pár minutách spěchala zpět, aby sdělila, že naštvaná skupina opustila hlavní tábor a blíží se k našemu stanu. Vlítla dovnitř a řekla nám, abychom vylezli a utekli. Cítili jsme, že je důležité toto nedorozumění, které vedlo k takové přehnané reakci, vyřešit. Nicméně místo hrstky Šerpů (ve fixačním družstvu jich bylo 17) se u nás objevila přibližně stovka. Byli jsme v šoku. Mnoho z nich mělo šátky přes obličej, několik jich zvedalo kameny. Byla to hrozná chvíle, uvědomili jsme si, že tu není žádný prostor pro diskuzi, ale že chtějí bojovat. Marty SCHMIDT vyrazil davem Šerpů k tomu prvnímu, který zvedl kámen. Oproti tomu, co někteří označují za „první úder“, Marty nepraštil onoho Šerpu, nýbrž mu vyrazil kámen z ruky a zakřičel „Ne, Ne“. Mnoho lidí ze základního tábora (tj. kteří nebyli přímými svědky události) využilo Martyho jako záminku k boji, ale my se všichni shodli, že nerozdal žádné rány. Vlastně bychom Martymu rádi poděkovali za jeho jednání a statečnost.

Martyho Schmidta poté zasáhl kámen do hlavy a vedoucí Šerpa konfrontoval Ueliho Stecka pokřikem „proč na mě saháš.“ Potom Ueli dostal úder do obličeje a jen díky tomu, že Melissa Arnot stála mezi nimi, nebyl vážněji zraněn. Je důležité si uvědomit, že nejlepší věc s tolika rozzuřenými šerpy, byla přijímat jakoukoli agresi a neoplácet. Západní „pomocníci“ si také rychle uvědomili, že nejlepší možná věc je ukrýt nás před masou Šerpů, aby se zklidnili.

Já (Jonathan Griffith) jsem byl v onen moment vzdálen asi 30 metrů. Jelikož jsem nebyl v přímém kontaktu s rozčilenými Šerpy byl jsem více méně ignorován (na rozdíl od Ueliho Stecka). Po té co Ueli dostal ránu do obličeje, byl strčen do jídelního stanu, kam byl pár vteřin poté hozen obrovský kus kamene – viděl mě a přišel ke mně. Řekl „Jone, myslím, že tahle expedice už skončila.“ Vzpomínám si, že jsem si myslel, že pokud tohle přežijeme, budeme mít opravdové štěstí. Dav byl skutečně naštvaný a my neměli jak se bránit. Tou dobou se k nám už připojil i Simone Moro. Asi tak šestice Šerpů se odtrhla od hlavního davu a přicházela s křikem k nám. Jelikož jsem náhodou stál před Simonem a Uelim (ne z hrdinství, jednoduše protože jsem tam byl) byl jsem jimi zkopán a zmlácen. Náhle se objevil Západní vůdce a rozehnal je. Postrčil mě jedním směrem a Simonea druhým a řekl nám, ať odsud vypadneme. Místo, aby to samé provedl Uelimu, strčil ho do jídelního stanu (kde už čekal krvácející Marty). Zatímco Simone a já (Jonathan Griffith) jsme se dostali pryč ze scény, Ueli by přímo v jejím středu. Seděl ve stanu a nebylo pro něj úniku. Jak Melissa Arnot, tak horský vůdce ze Západu, tak PANG NURU SHERPA stáli venku a odmítali kohokoli z davu vpustit dovnitř. Plus mínus 20 minut se skupina dožadovala, aby Ueli vylezl ven, s tím, že alespoň jeden z nás by byl zabit přímo na místě a se zbytkem by se vidělo později. Ueli vděčí za život Melisse a vůdci, že nerezignovali tváří v tvář takovému nebezpečí.

Když jsme byli odklizeni z dohledu (ale stále s hrozbou zabití Ueliho, jen kdyby se mohli dostat do jídelního stanu), tak se dav trochu uklidnil. Požadovali, aby Simone, jako lídr výpravy a ten, který nadával ve stěně Lhotse, přišel a omluvil se. I když jsme se Simonem byli od hlavních bojů vzdáleni, byli jsme dostatečně blízko a každý věděl, kde jsme. Někdo si došel pro Simonea, který byl asi 50 metrů ode mě. Pamatuji, jak jsem si myslel, že už je „to“ tady a že si pro nás jednoho po druhém přijdou a ukamenují nás.

Cítili jsme se bezmocní. Byli jsme na „špatné“ straně Camp 2 a sněžilo. Mrzlo, až praštělo a nebylo kam se podít. Sleduje jak odvádějí Simonea pryč, moje mysl se snažila najít nějaké východisko, ale žádné neexistovalo. Tak jsem rezignoval s myšlenkou, že pokud to bude třeba, podniknu jeden poslední pokus o úprk. Neměli jsme šanci v těchto nadmořských výškách Šerpům utéct.

Jakmile Simone sešel dolů, dostal pěstí a byl dostrkán do jídelního stanu k Uelimu, Meliss mu řekla, ať si klekne a omluví se – ať udělá cokoli, co je nutné. Simone vyšel ze stanu a klekl si a omluvil se. Šerpové slíbili, že ukončí násilí, když k nim přijde. Zatímco byl neustále na kolenou, kopali do něj a mlátili ho. Jeden dokonce vytáhl kapesní nůž a pokoušel se ho bodnout, naštěstí se nůž zachytil o jeho bederní pás. Zápaďáci ho znovu dostali do jídelního stanu, aby ho zachránili. Ueli a Simone seděli ve stanu. Mezitím je Šerpové obvinili z toho, že nemají správné povolení (jako by jim to dávalo oprávnění k předchozímu výprasku). Trvalo dost dlouho než Šerpové zkontaktovali základní tábor, aby si ověřili, že máme správná povolení pro Lhotse a Everest. Pak (nevím, jak dlouho to trvalo) se dav začal pomalu rozcházet bez dalšího násilí. Uelimu a Simoneovi ale ještě řekli, že jestli do hodiny nezmizíme, že nás všechny zabijí.

 
Simone v C2 na Makalu, foto: Simone Moro

Tak jsme místo toho zamířili k Nuptse a k šílenému ledovci pod ním. Občas jsme se plazili, protože jsme si byli vědomi toho, že jsme po celou dobu sledováni. Ledovec je plný trhlin a velmi nebezpečný. Nicméně jsme se pohybovali nenavázáni a kvůli událostem, které se staly v předchozí hodině jsme se cítili v neuvěřitelném bezpečí. Bylo nám jasné, že se nás Šerpové neodváží v tomto terénu pronásledovat. Když jsme dorazili na cestu spojující Camp1 a Camp 2, uháněli jsme k prvnímu žebříku a bylo nám jasné, že kdyby nás kdokoli začal pronásledovat, uřezali bychom na naší cestě do Základního tábora lana a žebříky.

 
Ueli Steck při přednášce..., foto: Jan Polák

  Jako poznámku na okraj bych rád řekl, jak moc celá tato událost ovlivnila Ueliho. Znám ho a lezu s ním již mnoho let. Je člověkem, který není proti riziku, ale tato příhoda zničila část z něho a bude trvat dlouho, než se vše spraví. Nedokážu si představit, jaké to muselo být uvězněn tak dlouho v jídelním stanu lidmi, kteří mu vyhrožovali smrtí. Když si vše zpětně vybavuji, převažuje ve mně pocit bezmocnosti a toho, že jsme v pasti. Nicméně Ueli byl v mnohem horší situaci než já a ani já nedokážu dobře porozumět tomu, jak opravdu příšerné to muselo v tom stanu být. Ueli je mlčenlivý a má chronickou migrénu. Občas jsem v jeho očích zahlédl jiskérku, když jsme mluvili o plánech do budoucna, ale jsem si jistý, že ho to bude pronásledovat po zbytek jeho života. Doufáme, že se na Everest jednoho dne vrátíme a výstup dokončíme. Byl to úžasný projekt a můžu jen doufat, že čas zacelí všechny rány.

Po návratu do základního tábora jsme strávili hodně času diskutováním s mnoha lídry velkých expedic a komunitou Základního tábora (Base Camp Community, tj. vůdci Šerpů). Skryté důvody ostrého sporu byly dlouze diskutovány v médiích a jsme rádi, že jsme se nestali obětními beránky pro mnohem větší problémy. O pár dní později jsme se zúčastnili veřejného „ceremoniálu“, kde se Simone omluvil za spílání Šerpům, ale to bylo vše. Necítíme, že bychom pochybili, když jsme lezli nezávisle ve stejný den, kdy tým natahoval fixní lana. Také jsme sdělili, že nebudeme pokračovat v naší expedici, ale vydáme se domů, jakmile se nevyřešené záležitosti vyjasní. Podepsali jsme psaný dokument, který shrnoval schůzku, ale nebylo nám dovoleno jít do podrobností, protože bychom tím vyvolali žalobu. Rozhodli jsme se vyhnout zákonným postihům, které by skončily vězením a nechali jsme na Base Camp Community nalezení nejvhodnějšího řešení a „disciplinárních záležitostí“. Prosté uvrhnutí vůdců davu do vězení nic nevyřeší a my si uvědomujeme, že nejlepším řešením je nechat komunitu celou záležitost mezi sebou prodiskutovat a naslouchat Šerpům, co by mělo být změněno, aby se obnovila důvěra a respekt mezi klientem a Šerpou. Za šedesát let od prvního výstupu původní dvojice Tenzing a Hillary se zmiňovaný vztah velmi změnil.

Je snadné svést vše na komercializaci Everestu a obvinit velké průvodcovské společnosti. Ale ve skutečnosti problém nepředstavují společnosti samy o sobě, ale jako celek. Komercializace Everestu je skutečnost – ale není chybou společností samých, že jejich klienti nerespektují Šerpy. Všichni se můžeme naučit jejich jména a udělat si čas a popovídat si s nimi.

Jonathan Griffith
Ueli Steck
Simone Moro