Peuterey Integral
Grade: -TD/ED1.....quite long (celková délka)
-+ 4500m height gain (nastoupané metry)
-normally it takes approx. 2 to 3 days (normálně zabere asi 2 až 3 dny)
Toto je popis “Intégrale de Peuterey”. Je to nejdelší hřeben v Alpách. Se 4 500 mety a 2 až 3 dny lezení vzbudil můj zájem.
Po přesnějším nastudování popisu jsem se chtěl za každou cenu o tento hřeben pokusit. Myslel jsem si, že ještě připojím nástup z údolí - což je dalších 1.000 výškových metrů navíc - a potom můžu hned zase sestoupit přímo do údolí do Les Houches. Jednoduchá myšlenka, ak jak to mám rád: prostě a jednoduše.
Avšak samotný hřeben je vše, jen ne jednoduchý. Obsahuje hodně skalního lezení, spoustu slaňování a je orientačně složitý.
K faktům:
Prostudoval jsem si několik postřehů od horolezců a tady jsou ty, co mě nejvíc zaujaly:
Matteo Pellin e Arnaud Clavel:
28 hodin celkem po trase: Santuario di Notre Dame de la Guerison in Val Veny, Auguille Blanc, l'Integrale di Peuterey, sestup do Courmayeuru po cestě na Rifugio Gonnella.
Luka Lindic:
Mladý Slovinec Luka Lindic přelezl před krátkou dobou hřeben za 15 hodin.
Jonathan Griffith a Jeff Mercier
Oba horolezci vylezli v roce 2012 také cestu od chaty Borelli Hütte na vrchol Mont Blancu za 29 hodin a 30 minut.
Více pod: http://www.alpineexposures.com/blogs/chamonix-conditions/6340572-peuterey-integral-single-push
Inspirován těmito výkony jsem přemýšlel nad plánem. Jako vždycky beru věc vážně a důkladně jsem se na to celé podíval. Ještě nikdy jsem nebyl na jižní straně Mont Blancu. Vydal jsem se na cestu spolu s Caroline Georg. Trasa není orientačně jednoduchá, ale dalo se lézt i bez lana. Byl jsem přesvědčen, že to může fungovat.
Teď potřebuji - jako vždy - už jen dobré počasí. S časem to je pomalu na knap, jelikož je už pondělí 12. srpna 2013. V sobotu 17. srpna letím se svou ženou do Kanady!
Zdá se, že „bůh počasí“ stojí na mé straně a stabilní počasí trvá. Motivován jedu do Chamonix a připravuji se v kempu v Les Bossons. Potom jedu do Courmayeur a do údolí Veny. Na úterý 13. srpna 2013 mi Matteo Pellin nabízí, že můžu přenocovat u něj v kempu. Ten samý večer jsem opět v kempu v Peuterey.
Schoval jsem si batoh na nástupu jižního hřebene Aiguille Noir a zredukoval jsem materiál na minimum. Moc toho nepotřebuji: 60 metrů 6mm lana Dyneema a sedák na slanění, pár karabin a smyce, mačky, cepín a lezečky jsou základní vybavení. Rukavice, čepice, sluneční brýle, tenká péřovka, hardshellové kalhoty a bunda - člověk nikdy neví. Vodu bych si měl moct vždycky znovu doplnit, k jídlu musí stačit 5 powergelů a 4 powertyčinky.
Večer před samotnou akcí se nechám ještě jednou pořádně rozmazlovat. Relaxuji a užívám si italské pohostinnosti!
Matteo se se mnou 14. srpna 2013 ve 4 ráno loučí dvojitou kávou. Vybíhám. V 5:10 jsem už u svého batohu na nástupu. Tímto mám za sebou prvních 1.000 výškových metrů. Jsem na cestě o něco rychlejší, než jsem si myslel. Je pořád ještě tma. Přesto lezu dál. Na tom samém místě jsem lezl už před týdnem, stejně tak za tmy. Tady cestu už najdu, myslel jsem si.
Pomalu začíná den a já si užívám lezení. Po sestupu z Pte. Welzenbach si dopřávám krátkou pauzu a přezouvám si boty. Měním pohorky za lezečky. Bez větších problémů dosahuji v 8:30 Aiguille Noir de Peuterey. Nádhera. Odtud musím docela hluboko slanit. Ale odtud si ještě jednou užiju úžasnou ranní atmosféru.
V noci se byly dále na jihu rozpoznat blesky. Nyní je obloha zcela bez mráčků. Vzduch se zdá být suchý. Domnívám se ale, že fronta v průběhu dne vytvoří ještě pár mraků. Uvidíme. Odtud začíná slaňování. Délka za délkou. 16 krát musím slanit, než jsem na úpatí Dames Anglais. Lámavý kuloár mě vede k traversu k přechodu, abych mohl sestoupit do kuloáru Schneider. V kuloáru Schneider lezu opět vzhůru k bivaku Casati. Je tu hodně lámavé skály, takže taková klasická alpská krajina. Je mnohem příjemnější, lézt takhle sám. V lanovém družstvu by se člověk stejně nemohl pořádně jistit a člověk musí pořád dávat pozor, aby neshodil nějaké kameny.
Jsem úplně sám, nemusím brát na nikoho ohledy, můžu jít svým vlastním tempem. Můj rytmus - můj den. Jednoduše geniální. Pro mě jsou takové dny to nejhezčí, co může být. Hora a já.
Pod Pointe Gugliermina slyším hlasy. Nade mnou leze lanové družstvo. Dělám velký oblouk kolem obou lezců, abych nespustil lavinu kamení, která by je mohla zasáhnout. Je to druhé lanové družstvo, které předlézám. Každý jde svým tempem, tak jak mu vyhovuje.
Opět si plním lahve s pitím. Slunce svítí a sníh a led tají a nabízí mi bohatě vodu k pití. Díky tomu se nedehydratuji. Jak sem předpokládal, vytvořilo se pár mraků. Je o něco méně tepleji, ale nacházím se značně pod vrstvou mraků.
Na Aiguille Blanche de Peuterey Pte SE si připevňuji mačky. Dále to jde přes sníh. Ostrý hřeben vede k Pte Central, odkud musím opět slaňovat. Po třech slaněních a něco slezení, dosahuji Col de Peuterey. Nyní jsem hustě obklopen mlhou a nevidím ani dva metry před sebe. Není to jednoduché, neboť musím najít přechod k Grand Pillier d’Angle.
Třikrát traverzuji tam a zpátky než se rozhodnu to zkusit. Potřebuji asi třicet minut, než mám pocit, že konečně vím, kudy to vede dál. Nemám na výběr: Musím to jednoduše zkusit. Najdu správnou cestu a dosáhnu bez problémů Grand Pillier d’Angle. Teď jsem nad pásem mraků. Vrchol se nezdá být daleko. Tady jsou z části staré stopy. Ty jsem si přál dole na Col de Peuterey…
Pomalu pociťuji únavu. Už celkem dlouho jsem bez přestávky na cestě. Rukavice mám mokré a teď - tady přes 4.000 metrů - opět zmrzly. Rozhoduji se vzít si náhradní rukavice až na vrcholu. Tak budu mít na sestup ruce v suchu.
Krátce před 15:00 dosahuji vrcholu Mont Blancu du Courmayeur. Je bezvětří a stojím nad mraky. Úžasné. Překrásný moment. Užívám si svůj okamžik a teď je mi také jasné, že sestup do údolí také stihnu.
Cítím se trochu unaven ale pořád dobře a vychutnávám si pozdní odpoledne na Mont Blancu. Je už 15:35, když jdu na druhou stanu a potom dolů přes Dome de Gouter. Podél normálky se táhne široká stopa.
Při sestupu začínám zase trochu poklusávat. Dále dole vidím dno údolí Chamonix. Je to ještě daleko, zhruba 3.800 výškových metrů a přes Dome de Gouter je to ještě spousta dalších horizontálních kilometrů. V podstatě mě to nezajímá. Jen už začínám pomalu cítit stehna. Údolí se přibližuje jen pomalu. Pod chatou Tête Rousse míjím rozcestník. Vlastně nechci vůbec vědět, jak daleko to ještě je. Naštěstí tam nejsou napsány žádné časy. U Bellevue stojí další rozcestník: 2 hodiny a 20 minut do Les Houches a dosáhnu cíl krátce po 20 hodině.
Za 16 hodin a 9 minut od chvíle, co jsem se v kempu ve Val Veny rozloučil s Matteem, dosahuji kostela v Les Houches. Přemýšlím, jestli se tady mám jít najíst. Rozhodnu se jít dál. Chci nejdřív dojít do kempu v Les Bossons. Krátce přemítám, jestli mám někomu zavolat, aby mě vyzvednul.
Je tak krásný večer, že jsem se rozhodl jít pohodlně dál do Les Bossons. Dobrou hodinu později sedím vedle svého stanu. Než se uložím k spánku, dopřávám si příjemnou sprchu a „recovery drink“. Usínám s malým úsměvem na rtech!
Byl to super den!
Ueli Steck
Více obrázků pod: www.uelisteck.ch
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat