Kapuce na hlavách, ruce v kapsách, tlusté ponožky, mátohy se pohybují ranní vlhkostí kempu Vltavan. Lézt se může už od sedmi, ale nevypadá to, že by někdo chvátal. Ředitel závodu, známý lokální vrtač Honza, přednáší pravidla, zatím pokusná, je to přece jenom nultý ročník. David z Chilli Production se profesionálně snaží u třinácti omrzajících lezeckých dvojek vzbudit nadšení. Je nám to jasné: 10 cest, minimálně na třech skalkách z pěti, přeprava osob i zavazadel vlastní silou v kánoi. Na krumlovských jezech děj se vůle boží, jen abychom nepřišli o nějaký cajky, no a od Osmého špice do Zlaté Koruny zhruba pětikilometrová pádlovací časovka. Všechno se nějak sčítá a násobí. Pozor, důležitá informace, cíl je ve Zlatce za mostem v loděnici Ingetour, která byla tak laskavá a pro tento podnik poskytla všem účastníkům veškerou vodáckou výbavu.
Barevná rána jsou chladná
Na první skále, Barevce, už je celkem nátřesk. Po vzoru Alexe Hubera si dýchneme do lezeček a už se vzduch zahušťuje mágem. V každém štandu minimálně jedna dvojka, o ten nejvyšší se perou tři. Lokálním dvojkám brzo dochází, že bude lepší jet lézt někam, kde je to kratší a netahá to tolik za ruce, takže brzy vesele mávají pádly. Zhruba v deset hodin se loudá ke skále pestře oděná dvojice, jako kdyby se nechumelilo. Tedy jako kdyby je nečekalo vylézt hafo cest a ještě upádlovat dvacku. Šampióni se potajmu vkrádají do startovního pole.
Havraní
Individua popolézající na další skále v pořadí, Havraní, dávají tušit, že průjezd Krumlovem nebyl úplně zadarmo, neb jim ze sedáků crčí voda a po skále i po zdi jsou rozvěšené sušící se svršky. Někdo zaplaval, někdo obnesl, někoho to zalilo. Před startem závodu jsem provedla malý průzkum ohledně kanoistických dovedností účastníků závodu. Na otázku „jak dlouho je tomu co jsi seděl v lodi?“ se mi dostalo rozličných odpovědí většinou v intervalu 15 let – nikdy. Považovala bych tedy za úspěch, že všichni přežili a trauma z vody si odnesl jenom jediný účastník, pes Narmo, protože strávil delší čas v lodi, kterou s ním kdosi převrátil.
Hec na Nultym
Další zastávkou závodníků je nově odjištěná skalka zvaná Nultý špic. Zde je zřejmé, že začíná jít do tuhého. Moje původní představa o závodě, kde se zevli budou sunout řekou na kánoích a sem tam něco vylezou, bere rychle za své. Lezecké dvojky vyvíjejí neskutečné úsilí, většina leze na maximum a tak dojde i na nějaký ten polet.
Obsazeny jsou všechny cesty, včetně těch úplně nejtěžších. Za každou čistě vylezenou cestu dostává prvolezec dvojnásobek bodů a druholezec jednonásobek. Soutěživá je především smíšená kategorie, do které se přihlásili posádky z tak dalekých koutů jako Praha, Strakonice, či Jihlava, kam již zřejmě sahá sláva našeho závodu. Obdivuji holky, které drtí za chlapama strašně těžké cesty s elegancí sobě vlastní. Také večer budou všechny připomínat oběti domácího násilí, jak fyzického tak psychického.
Únava na Sedmym
Lodní přesuny mezi skalkami jsou vítaným odpočinkem, jen máme všichni pocit, že se pak ty skály s námi tak nějak kývou. Nebo už je to únava? Mezi prvními dorážíme na Sedmý špic, kde už se organizátorka začínala obávat, že závod byl zrušen. Vzhledem k spořejšímu jištění vytahují posádky ze sudů i kovová hýblátka a zase se leze, jak kdyby o něco šlo. Padají významné trofeje, Zlatý Zoubek, Velikonoční... Někteří účastníci už se shánějí po vodě, případně po pivu, po cigaretách, jiný lituje, že si nevzal svačinku.
Na Osmym z posledních sil
Naštěstí občerstvení není daleko, na Osmém špici zastavuje většina vyšťavených posádek už jen proto, aby se našťavila. Zbylí odhodlanci ještě loví poslední trofeje do svého seznamu, hitem je především cesta Děda kouká, která má sice málo metrů, ale zato hodně bodů. My ze sebe ždímáme poslední síly v Převisové, pak už konstatujeme, že další pokusy o lezení by mohly být životu nebezpečné a přesouváme se na pokec k ohništi. Pivko, malinovka, tatranky, cígo, každému co jeho jest. Do konce závodu je ještě času dost a tak nasáváme nadšení, které projevují všichni zúčastnění a pozorujeme pana ředitele, který je přítomen na mnoha špicích najednou a samým štěstím má kolem sebe svatozář.
Smrtící časovka
Už to nelze dál odkládat, nastala chvíle na obávanou kánoistickou časovku z Osmého špice do Zlaté Koruny. Bude to nějakých pět kilometrů, jeden jez a většinou volej. Kujeme pikle - abychom zanechaly dojem, budeme zběsile pádlovat za první zatáčku, dokud nezmizíme z dohledu. Pokud lze tedy výraz zběsile použít u někoho, kdo zrovna vylezl dvanáct cest a upádloval mnoho námořních mil. Akorát, že za zatáčkou jaksi zapomínáme zvolnit. Po celém dni už si nemáme co říct, a tak jen rubeme jak šílené. Náš postup vpřed značně fascinuje ostatní vodáky na řece, chlapi se na nás jen lepí, bohužel jim to nikdy nevydrží déle jak tři záběry.
Zato já mám pocit, že loď stojí na místě jak přibitá a Zlatá koruna se vzdaluje. Ruce bolí, střídáme strany, hlavy bolí, těšíme se na pivo v cíli, a najednou je tu, zlatokorunský jez. Raft zaseklý ve šlajsně nás připravuje o drahocenné minuty těsně před dojezdem do cíle, který se nachází v loděnici, která se nachází na kopci. Při vylodění zjišťuji, že nejen ruce nejedou, ale ani nohy nenesou. Běh do vrchu s lodí plnou lezeckých cajků je vypečenou třešničkou na dortu. Obludu zelenou vláčíme a tlačíme nahoru asfalt, neasfalt. Ještě, že už tu máme povzbuzovače z řad soutěžících! Je vidět, že pan ředitel nikdy řádně nepádloval, takhle zničit vlastní ženu si určitě nechtěl. Ve slabé chvilce nad prvním cílovým pivem, které díky celkové paralýze těla musíme konzumovat brčkem, vážně uvažujeme o tom, že pokud bude další ročník závodu, rozšíříme řady organizátorů.
Konec dobrý, všechno dobré
Naštěstí slabá chvilka netrvá dlouho. Zpátky ve Vltavanu se za hudebního doprovodu slibně rozjíždí horolezecká afterpárty. Dojmy ze závodu jsou velmi pozitivní, konečně si v klidu vyslechneme všechny historky o plaváčcích na jezech, psech zaseklých v lodi, pádech na Nultém i vosích bodnutích. Stín na celou věc vrhá jen to, že dvě nelokální dvojky poněkud minuly cíl a nyní bloudí lesy u Dívčího Kamene s lodí na zádech. Chceme na ně počkat s vyhlášením. Rychle ale začíná hrozit, že pro účastníky bude zdolání stupínku vítězů nejtěžší cestou dneška. A tak nastupuje ředitel s tabulkami a cenami, které do soutěže věnoval Kamzík a IngeTour. Body za lezení i za vodu se sčítají, výsledek je tedy do poslední chvíle napínavý:
Kategorie muži:
1. Jan Lilák, Lukáš Hammershmied za Team Lanovka
2. Jakub Urban, Petr Budín za HK Pavouk ČB
3. Martin Kleštinec, David Kovařík za HK Pavouk ČB
Smíšené dvojice:
1. Tomáš Svoboda, Tereza Dupalová za Climbing team Strakonice
2. Radovan Vacík, Martina Špatná za SK Praha 6
3. Vratislav Novák, Eva Špírková za Takjo! ČB
Kategorie ženy
1. Martina Janoušková a Markéta Syllová za HK Pavouk ČB a HO HoryInfo
O tom, kdo s kým tancoval ploužák, komu chutná tequila, kdo spal na dešti, kdo musel parkovat u Kauflandu, kdo ještě teď bloudí u Boršova s lodí na zádech, se bude v lezeckých kuloárech ještě chvíli vyprávět. Akci nelze hodnotit jinak, než vyložně zdařilou. Děkujeme panu řediteli a celé jeho široké rodině, trpělivým razítkovačům a především účastníkům, kteří do závodu vložili pořádnou dávku nadšení. Takže za rok, uf, těšíme se na Krumlovského Horáka – první ročník 2014!
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat