Petr Prachtel, enfant terrible a legendární postava Jizerských hor, Českého ráje, ale i Saska, se nestal legendární postavou světového horolezectví asi hlavně proto, že se narodil do špatné doby. Neuvěřitelné zážitky jeho válečného dětství, kterým se věnuje první třetina knihy, z něj vyprojektovaly odolnou, vytrvalou a originální osobnost, těžko se zařazující do řady a to je ve všech totalitních režimech poukázkou na problémy, bez ohledu na to, jde-li o totalitu hnědou, nebo rudou.
Syn Němce a Rakušanky na konci války jako sedmiletý absolvoval nejprve s matkou a poté, co se mu ztratila, sám, hladový pochod z Litoměřic nejprve do Chebu v marné naději na zajetí u Američanů, posléze oklikou do rodného Brna. Pří této cestě mezi nálety, válečnými uprchlíky a ustupujícími armádami si udělal první osobní rekord, 135 kilometrů v jednom tahu. Dostal se do tábora Hitlerjugend i do tábora pro Němce připravené k odsunu.
Odsunu unikl o chlup. Za pár let následovala konfiskace rodinného majetku, nucené vystěhování, zákaz studovat. Vrchol jeho rozjíždějící se horolezecké kariéry, pozvání k expedici na Everest od DAV, zašlajfovalo vyhození z horolezecké reprezentace. Boris uvádí v knize disciplinární trest: "Doživotní diskvalifikace za veřejnou propagaci sólolezení a oficiální zákaz činnosti v reprezentačním družstvu a organizovaném horolezectví, včetně zákazu vycestování do zahraničí".
Poněkud satirické a trochu podrobnější líčení této události najdeme ve článku Vaška Širla Nástěnný Koniáš v úplně posledním HOTEJLu z roku 1989 (jména aktérů jsou umně zamaskována): "K právu byl tehdy pohnán tehdy známý severočeský extrémista P.P., jehož lezecké počiny se zdály svazovým bafuňářům až moc extrémní. P.P., se totiž zhusta dopouštěl sólolezení, a to byl v oněch časech trestný čin, rovnající se přinejmenším rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Nejen to - P.P. o svých sólopocitech dokonce psal do novin! A to už bylo srovnatelné s vraždou těhotné příslušnice VB! Disciplinární komisaři se do něho trefovali ze všech stran, ke slovu ho vážně nepustili, ale pořád to vypadalo na plichtu, protože na to nebyl pořádnej paragraf. Leč chuť a moc postihnout vydá často víc, než právo a podle toho se Konvalinkova scénáře zhostila disciplinární komise bravurně: Jednání bylo ukončeno pro nedostatek času, s tím, že se komise ještě později poradí sama, bez P. P., co kdyby se chtěl hájit, že? - a konečný ortel že mu pošlou. Konvalinka nezapomněl osolit řečeného extrémistu P. P., kterému skutečně jen poštou zvěstovali, že je vyloučen z výběrového mužstva a na rok má s výjezdy utrum a facka funus - odvolání se nevede! Chudák P. se sz toho už nevzpamatoval a zbytek svého života propoustevničil v hlubokých hvozdech Jizerských."
Dištanc, který se neoficiálně protáhl na věčné časy, kombinovalo ještě udání na STB, že Petr nepracuje. Důstojník, který ho prověřoval, se ukázal být lepší člověk, než dobrý horolezec a rezident STB, který ho udal, takže na hrozících 7 let basy nakonec nedošlo. Byla to blbá doba pro svérázné samorosty posedlé lezením. Petr měl ještě leta napíchlý telefon a otevíranou poštu a na nějakou výjezdní doložku mohl rovnou zapomenout. O deset let později už Lanč takové problémy se sólolezením u bafuňářstva neměl. Zorka tenkrát sice dištanc nedostala, zůstala ale s Petrem solidární. Zapomněli na Eiger a Everest. Vedle Českého Ráje, Tater a Jizerek se vrhli také do Saska a spolu tam udělali pořádný vítr.
První přelezy Meisterwegů, prvovýstupy, vytrvalostní závody, sólovýstupy. Petr Prachtel je kromě horolezce a vytrvalostního běžce osobitý malíř a kreslíř a v knize najdete i jeho obrazy a kresby.
Také jeho popisy skal a protokoly o prvovýstupech mají nespornou uměleckou hodnotu, nejsou to jen informační plánky.
Petr je tvrďák a nepolevuje ani ve svých 75 letech. Na fošně udělá paragána s cepíny, jako skvělý komik dokáže bavit svými historkami sál na festivalu, má ale taky svoje chmurné nálady, kdy několik dní nebere telefony a neotevírá na zvonění až se o něj kamarádi bojí. Předčasná smrt jeho ženy Zorky ho poznamenala. Je to vidět i v knize.
Jak jsem psal na začátku, je to knížka, od které se těžko odtrhnete. Boris Hlaváček dal z Petrova vyprávění dohromady strhující příběh. Snažil se všechna Petrova tvrzení ověřovat, pokud to šlo, ale za literaturu faktu bych knihu až tak úplně nebral. Tak či tak, kniha za přečtení stojí a příběh jednoho z našich velevýznamných horolezců by ve vaší knihovně neměl chybět. A jestli se vám ty příběhy zdají až příliš neuvěřitelné, vězte, že Petr je neuvěřitelný živel, a kromě toho to můžete vzít podle Yettiho pravidla: "Historka nemusí být nutně zcela pravdivá, hlavně když zaujme a pobaví."
Borise jako autora textu je třeba pochválit. Je v něm na naše poměry hodně málo chyb a překlepů (kdo četl pozorně třeba Pískaře, ví o čem mluvím). Co až tak úplně nepochválím, je grafika obálky, i vnitřku, která neudržela krok s kvalitou textu. Koncepční změny na poslední chvíli a tlak na termín vydání způsobily, že i když je celá kniha tištěna barevně na křídě, má fotky sdružené do barevných příloh bez návaznosti na text, ke kterému patří. Řada drobných obrázků na obálce, které v malé velikosti nevyniknou, spíše ruší (mrkněte se na samotnou fotku na straně 130) a trochu pouťově strakatá kombinace bezpatkového a patkového písma v jednom titulku mi také poněkud vadí.
Spěch a z toho plynoucí nedodělanost je nemocí více u nás vydávaných horolezeckých knih. Kvůli ve srovnání s trváním tištěného slova malicherným příčinám se často nenaplní příležitost dát veřejnosti dílo kvalitní obsahem i formou. Chyby a nedokonalosti už na papíře zůstanou, i když důvody spěchu na vydání jsou dávno zapomenuty. A tak mohu knihu doporučit s mírným povzdechem, že mohla být ještě lepší.
K dostání v řadě obchodů, seznam například zde. Děkujeme Borisi Hlaváčkovi za věnování exempláře k recenzi.
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat