O čem sní Stomatologové?

A to takhle jednou sedím v tom křesle, v ústech mám kromě těch věcí, co mi jich tam půlka chybí ještě asi pět dalších navíc a k tomu kus Stomatologovy ruky.

"Tak mi řekni něco veselého. Třeba kam pojedem?"

"Ea a Ail a au"

"Tak jo a kdy?"

"Eim ai u u-che u –na".

"Od osmýho můžu..."

"Ooog."

Marně se snažím pochopit jak je možné že mi rozumí. Asi na to maj na škole předmět řekněme příbuzný Japonštině. V tomhle duchu si ještě chvíli „povídáme“, ale o to budete ochuzeni, protože pro smysluplný zápis rozhovorů a zvuků ze stomatologických ordinací nemá čeština dost potřebných samohlásek.
Překladem do normální řeči vzniklo asi toto: Cca v půlce srpna vyrazíme do Bergellu na severní hranu Piz Badile. V základní sestavě tvoří jednu dvojku Bobr s Janou Bobřicí a druhou Stomatolog s Olinou.

Plán je jednoduchej. Ve středu večer vyrazit z Prahy. Do rána dojet do Bonda. Tam cvaknout 10 éček a vyjet na parkoviště Laret. Vyrazit přes chatu Fura na severní rampu pod nástup a tam zabivakovat. V pátek vylézt hranu a sestoupit na jih do Itošky na chatu Gianetti. Další den trek přes sedlo Trubinasca zpátky na chatu Fura. Neděli počítáme jako rezervní zevlovací den, kdyby čistě náhodou vzniklo někde zdržení. No a v pondělí ráno hurá zpátky do kolbenky.

No a takhle nějak to proběhlo.
Startujeme 21.8 večer. Trasa jasná, Praha-Plzeň-Mnichov-Garmisch-Imst-Landeck-St. Moritz-Maloja-Bondo. Kousek před Regensburkem se jen tak tak nedostaneme do havárky. Jet o pár minut dřív, tak jsme v tom. Naštěstí to spravila jen hodina a půl čekání na dálnici ve společnosti německých záchranných sborů. Dál už šlo všechno jako na drátkách a ráno kolem 9 jsme na parkovišti Laret.

Laret, baleníčko, foto: Bobří archiv

Balíme, vaříme, koukáme nahoru. Stomatolog s Olinou jsou tu poprvé. S Janou jsme tu byli vloni s dětma na výletě, takže malinko představu má a já si jedu sundat pytel. Stručně by se startovní dojmy daly shrnout takhle:

Bobr – Jestli klapne počasí tak je to v pohodě. Sem zvědavej jak budem rychlý.

Stomatolog – Je to dlouhýýý ty vole to je ku... dlouhý.

Olina – Nic podobnýho nikdy nelezla, takže hodně respektu, trochu bojánky namíchaný s nervozitou a těšením.

Jana – Podobně jako Olina, jen o něco míň bojánků a víc těšení. Hlavně má starost aby jí nebyla zima.

Laret, Stomatolog zakleklý ve startovním bloku, foto: Bobří archiv

Přes snahu netáhnout moc zbytečností jsou svině na zádech zase nějaký těžký. Na tom se shodujem všichni kromě Jany, která co se týče fyzické kondice, žije ve svém vlastním světě. Komentáře typu to je v pohodě, a koupils mi moc malej batoh tak ho nemůžu mít těžkej, přeci rozveselí každýho mužskýho. 

Na chatu Fura je to něco přes hodinu když se člověk nefláká. Prvních 600 vejškovejch máme v nohách, do večera daleko a tak se další hodinu radostně válíme na sluníčku před chatou. Není žádnej spěch. 
 

Fura, Siesta, foto: Bobří archiv

Olina s mužikem na severní rampě, foto: Bobří archiv

Kousek nad chatou končí stromy a pochoduje se většinou po žulových plotnách, takže si člověk může hned začít zkoušet, jak to vlastně drží. I v pohorkách místní žula drží fantasticky. Dalších +/- 600 vejškovejch je za náma. Kousek pod nástupem je luxusní bivak a je volnej. Zabydlujeme se a já se Stomatologem hned zkoušíme jaký je to vleže ve spacáku.  

Bivak obydlen, foto: Bobří archiv

Janě se to nezdá a dožaduje se slíbeného omrknutí nástupu. 

"Tak dojdi pro vodu, já si chci na chvíli vorazit."

"A kam?"

"Nevim třeba tam," (ukazuju rukou náhodným směrem z bivaku). Jsou tady všude takový potůčky...

Asi za hodinu se proberu. Voda nikde, Jana nikde. Do háje, kam pro tu vodu šla? Vylezu z bivaku a po chvíli vidím Janu, jak jde s hrncem odshora od nástupu. Jsem rád, že ji vidím. Tenhle pocit se prohlubuje, když mi nadšeně líčí, jakej našla krásnej potůček a že tam jsou takový plotny pod kterejma je díra jak do pekla a že si po nich vylezla kousek směrem k támhle tomu sedlu. Prej nahoru to bylo úplně lehký, ale zpátky se docela bála, ale šlo to v pohodě. Jen nějaký kluci na ni divně koukali. Prej asi kvůli tomu hrnci. Ten krásnej potůček byl v místě, kde se většina dvojek co jdou nahoru navazujou na lano. Na moji poznámku, že vejš a dál už to nešlo, odpovídá trochu dotčeně, že tenhle se jí líbil, a že jsem neříkal kam přesně má pro tu vodu jít. No to je fakt. Jako už mnohokrát si uvědomuju, že tohle je Žena každým coulem, a že je to vlastně fajn a v pořádku. Povídám něco o tom, že v horách je dobrý se snažit zbytečně neplejtvat energíí, která se může hodit, kdyby šlo do tuhýho, ale v tomhle konkrétním případě mi to nějak nezapadá do sebe a zase před sebou mám ten její jinej svět.

Zbytek dne se věnujem vaření, jídlu, pití, přípravě cajků a nakonec nastavování budíků na 4:15 ráno. Teda vlastně ne 4:15, ale čtvrt na pět, protože ta čtyřka tam zní mnohem hůř než ta pětka.

Ráno raníčko Jana vstala, foto: Bobří archiv

Ráno raníčko Jana vstala, lezečky sobě zavázala.
Půjdu matičko k Bergellu hranu Piz Badile vylezu…

Lezečky sobě zavázala, foto: Bobří archiv

Stomatolog s Olinou nemaj čundrácký zlozvyky jako my, takže vaření a balení jim jde rychlejc. Vyrážej napřed s komentářem, že je stejně doženem. Olina má jasno v tom, že tahat nebude, takže Stomatolog má před sebou opravdu pořádné sousto. No v rozvírání čelistí je kovanej, tak nemám strach, že by se do něj nedokázal pořádně zakousnout. My s Janou vyrážíme z bivaku až někdy po půl šesté a ještě si najdeme čas vyfotit nádherné barvičky s kopcema a inverzí všude kolem. Tohle je prostě žrádlo. U potůčku míjíme dvě dvojky, co se navazujou. No když tu mohla Jana včera chodit v pohorkách s hrncem, necháváme lana smotaný a mažem sólo. Přivážem se, až to trochu ztěžkne. Cca 150 metrů nad sedlem odkud se chodí na rampu pod SV stěnu dolejzám Olinu. Trochu řeší takovej nepříjemnej plotnovej krok, tak se na něj kolegiálně přivážem. Není přece nutný to hrotit. Stomatolog má jednoduchou 9,2mm šedesátku a k němu v batohu slaňovací repku. Většinou to nevadilo, ale na pár místech byly nejty do zatáčky a to se docela nadřel. A jak krásně u toho řval... Poctivě štandujou takže jim za chvilku odlézáme z dohledu.

Via Bonatti na Puntu S Annu hned vedle, foto: Bobří archiv

My jsme si vzali klasický 50m půlky a až na asi dvě délky lezeme souběžně. Ze začátku na celejch 50 metrů a nakonec jsme to zkrátili na cca 20. Je tu dost plno, ale díky sólu na začátku jsme hodně vepředu. Chvíli lezem současně s dvěma Němcema, ale nakonec jim taky utečem. Užíváme si sluníčka, rozhledů, lehkýho lezení v parádní skále a krásně nám to odsejpá. 

život na hraně, foto: Bobří archiv

s úžasnou perspektivou, foto: Bobří archiv

Kousek pod vrškem kolem nás prolejzá takovej šedivej pán s mladým klučinou. Jsou k sobě přicvaklý pěti metrama lana a nějakým jištěním se nezdržujou. Asi nějaká místní rodinka. Kousek po nich nás dolejzá maník co pro jistotu nemá lano vůbec. Ptám se ho, jestli to šel celý sólo. Říká že jo a na můj komentář, že je to asi fast, vesele přikývne a zmizí směr vrchol. Patrně STS Svojkovice Brod.

Vyvrcholení, foto: Bobří archiv

Když dolezem na vršek, nechce se mi věřit, že je čtvrt na dvanáct a ukecávám Janu, že si na jaře nepošoupla hodinky na letní čas. Skoro ji přesvědčím ale nakonec je jasný, že hodinky má v pořádku. Cca pět hodin je parádní čas. Je krásně. 

Mňam Mňam Summit Menu, foto: Bobří archiv

Čekáme na Stomatologa s Olinou, takže se válíme na sluníčku, fotíme, vaříme polívku, okukujem sestup, heliport a bivakovací boudu. Je vybavená tak, že sem v bouřce můžete přilézt v kraťasech a tričku a přežijete. Kolem nás choděj dvojky, co dolezly za náma. Takový dva sympatický kluci zvědavě koukaj, co to tu děláme a když na otázku „What is the Summit Menu“ odpovídám „French soup with potatoe (jednu opravdovou jsme si vzali, abysme s ní mohli na vršku machrovat) and garlic“ smějou se a řikaj Woww a Excelent a vyrážej dolu (necelou hodinku před náma odhaduju). Tohle byly Jedny z nejkrásnějc prozevlovanejc dvou a půl hodin mýho života.

Dva vrcholoví kolíci, foto: Bobří archiv

Á, už jsou tady. Je na nich vidět že si hrábli oba. Stomatolog fyzicky a Olina psychicky. Dobře to vystihuje tenhle dialog:

"...Potřebuju okamžitě slyšet něco pozitivního nebo se rozložim!"

"...Už nám chybí jen 600 vejškovejch, tak deme..."

Stomatolog také vrcholí, foto: Bobří archiv

Nerozložila se, Stomatolog to utáh a jsou tu za 7,5 hodiny a to je hódně dobrý.

Happiness, foto: Bobří archiv

Sestup nikdo z nás nešel a tak takticky vyrážíme za skupinkou, která se tváří že to zná. Kousek slézáme. Skupinka před námi slaňuje směrem doleva. Nechce se mi čekat a koukám, že doprava je štand z nejtů a slaňovacím očkem. Hele to bude dobrý, jedu tam. Po čtyřiceti metrech najdu červenou šipku a za rohem ten samej. To bude v pohodě. Jana dojede ke mě a řiká, že Stomatolog se bude držet popisu z průvodce a skupinky místních znalců. Následujou dvě pohodový slanění, ale na to poslední nemůžeme najít štand. Tak kam se ti to líbí víc? Tady po tý šikmý rampě doleva nebo támhle doprava tím schůdným? Doprava. Mě taky, tak jdeme. Po chvilce najdem štand ze smyček. No není to to, co bych si představoval, ale dolů to vede tak jedem. Padesátky stačej přesně k odtrhu. Vyčaruju červenýho BD kámoše, připnu se k němu a volám na Janu, ať jede. Ledovec je tu nepříjemně z kopce a jako na potvoru je hned pod náma pražík a pod ním trhlina. Máme jedny mačky na družstvo, to jen kdyby náhodou, takže kdyby náhodou je teď tady a já vysílám Janu dolů se slovy „Máš sto metrů lana, abys dojela na rovinu. Sestavu dotazů typu drží ten friend když je jen jeden?, A co budeš dělat ty?, Co když to nestačí? Zvládám s převahou a Jana už jede dolů zapnutá ve mně jako ve štandu. Když je u trhliny jen slyším: Tý vole to je díra jak do pr… Jana to celé elegantně zakončí přistáním na rovince kde maček už netřeba s cca třicetimetrovou rezervou. Bez piklu je scházení stráně nad trhlinou trochu nepříjemný ale taky v pohodě, jen si za trest, že jsem línej si vyndat z batohu rukavice, nechám cvičně přemrznout ručky a už se spokojeně kloužem směr Giantetti. To se nám budou šklebit, kde jsme se to zasekli. Takovýho času, než jsem se nasoukal do těch maček, no vostuda.

Zevl na sestupu, foto: Bobří archiv

Na chalupě pár lidiček, ale Stomatolog s Olinou nikde. To je divný, přece oni určitě nezabloudili jako my. Zatím co se mi v hlavě honí všechny možný poučky a scénáře, dojednávám „Winter room“ za 10 Éček, večeři pro čtyři a pro sebe pivo. Všechno zařízený, teď už jen aby dorazili. 

Stojím s pivem na terase, koukám nahoru a najednou vidím přicházet takový dva sympatický kluky. Kde jsem je viděl, mi dochází, když se mě jeden ptá, kde sem se tu vzal. Noo kousek jsme slezli a pak 4 slanění rovnou na ledovec. Hmm you are quick povídá. Aha tak naše bludka byla vlastně krácenka, jen trochu psychotická. Docela jsme se pobavili, jak jim nešlo do hlavy, že nás viděli na vršku vařit polívku a pak nás potkaj, jak se flákáme s pivem a v pantoflích na chalupě když oni se mezi tím neflákali a navrch šli správně. Stomatolog s Olinou tu jsou za chvíli. Spokojený a Stomatologovi svítěj na obličeji očíčka jasnějc než zlatej úsměv cikánskýho bosse po vydařeným přeshraničním obchodě někde v Dunajský deltě. Vino Rosso, jasná obloha venku a pořád dokola slyším: Sme dobrý doktorko. Řekni to nahlas. Ne já ne, to ty seš dobrej, na mě to bylo moc. Ále nežvaň. Sme dobrý! Jen to řekni. A nahlas! Sme dobrý…

Ranní pohled pro bohy, foto: Bobří archiv

Jojo vo dámhletud jsme přišli, foto: Bobří archiv

Ráno je krásně. Trochu snídaně a vyrážíme přes sedla Porcellizo a Trubinasca na chatu Fura.
Prej pět hodin podle internetové časomíry, tak uvidíme. Vesele funíme do prvního sedla. Kousek pod vrškem je ve žlabu sněhový políčko. Je to měkký a nikde žádnej práh, takže avizované mačky zůstávají v batohu. Jen pro jistotu berem s Janou do každý ruky placáka a už jsme v sedle. Stomatolog s Olinou maj místo placáků v ruce pikle, takže si můžem připadat jako zlobivé dětičky v doprovodu zodpovědných matadorů. 

Do sedla Porchelizzo, foto: Bobří archiv

Radost v sedle, foto: Bobří archiv

A zase kochačka. V sedle akorát balí lano horskej vůdce, kterej stěhuje dolů partičku Francouzů. Na druhou stranu je sněhu o poznání víc, takže družstvo zodpovědných nastupuje do maček a my s Janou slézáme jedničkovým terénem vpravo. Pak je sněhové platíčko které už obejít nejde. Taková prudší sjezdovka no. Dva kameny do ruky, otočit zadnici do doliny a hurá na to. Míjíme Francouzku, která ač v mačkách a spouštěná na špagátě vypadá, že tohle je přesně ten zážitek o kterém si budou vykládat ještě vnoučata jejích vnoučat. Ruku, co v ní nemá cepín má přemrzlou, jak ji křečovitě zarývá do firnu a vydává zvuky, které by rozhodně zněly sexy. Ovšem v případě, že by se ta ručka zarývala do růžové duchny. Věnuju jí jeden placák. Je vidět, že jí dělá trochu potíže vyrovnat se s myšlenkou, že by mohla použít něco, co na sobě nemá cééčko, ale nakonec se chytne a zbytek sjezdovky dává už celkem v klidu. Kousek suti, další, placatější sjezdovka, kterou si už užíváme po dvou a jsme u plesa pod čelem ledovce. Jana přes moje chabé protesty vyráží na průzkum trhlin. Asi si to včera při sestupu málo užila. Tak si ji u toho alespoň vyfotím s komentářem „Tak tahle fotka se bude jmenovat Hovězí nápad tečka jpg“. Za chvilku je zpátky a stejně jako včera říká „Tý vole to je díra jak do pr…“ No a proč tam lezeš, vždyť jsme ti to říkali. Když ono to vypadá tak hezky. No jo, to máš recht. Duch Badilu je nám nakloněn, takže s úsměvem.

Prdelkou napřed, foto: Bobří archiv

Sutí a sjezdovkou, foto: Bobří archiv

Hovězí nápad tečka jpg, foto: Bobří archiv

Tohle že jsme slezli?, foto: Bobří archiv

Značka nás vede kolem bivakovací boudy do sedla Trubinasca. Dolina je úchvatná, ale někde na pozadí mi vyskakuje pocit, že tady bych se v mlze procházet rozhodně nechtěl. Jana si zkouší jaké to je praštit sebou poté, co kouká po Stomatologovi, jestli je v pořádku, místo aby koukala pod nohy. Můj metodický výklad o tom, že v horách člověk musí v první řadě dávat pozor na sebe a až když je sám v cajku, může koukat po ostatních, odkejvá s úsměvem. Ty nejhodnotnější zkušenosti do člověka vždycky lezou nejlíp skrz boule a modřiny že.

Není nad bytelný řetěz, foto: Bobří archiv

Do sedla už žádný sněhy nejsou, jen fajnový robustní řetězy, i když i tady se skulinka najde. Tohle očko mě teda trochu rozhodilo. Na tenhle obrázek si vzpomenu vždycky, když se s klidem pověsím na bytelnej řetěz, co není vidět jeho konec. 

Do sedla Trubinasca, foto: Bobří archiv

Sem to ale hnidopich, takovej Stomatolog si toho vůbec nevšim. Chata Fura je na dohled a všichni máme pocit, že tam za chvilku budem. No, je to delší než by jeden řek. Pět a půl hodinky a máme pocit, že jsme se vůbec neflákali. 

Sedlo Trubinasca Granica Panstva, foto: Bobří archiv

Válíme se s Janou u chaty a mudrujem co dál. Máme den k dobru. Třeba kus tý žehličky, že bysme? Tuhle otázku po půl hodině vyřeší Olina, která si cestou ze sedla vyvrkla kotník. Nic hroznýho, ale na běhání po horách to není, takže dolů, domů, do Prahy do…třeba na Prachov ne? Vždycky je kam jet.

Vyrážíme bez Oliny nahoru pro věci. Cestou dolů Jana zase kouká po Stomatologovi a kotrmelec na sebe nenechá čekat. Tenhle vypadal opravdu ošklivě, ale naštěstí to skončilo jen další modřinou a prodřenejma kalhotama. Hele to je nějaký kouzlo. Příště jakmile bude Stomatolog na dohled, musíš si říkat nějakou mantru. Třeba nestarám se vo něj, koukám si pod nohy, nestarám se vo něj… Chacha, chichi, chocho. Legrace je něco co by nás nemělo opouštět nikdy.

Sedlo Trubinasca . Stomatologuv optimistický pohled, foto: Bobří archiv

U chaty Stomatolog pro změnu nasazuje zase svoji mantru. Leží s pivem v ruce, nohy nahóru a dokola opakuje: Já úplně cejtím jak odpočívám… Něco na tom je, protože i Jana opatrně připouští, že cejtí nožičky.
Je čas vyrazit. Stomatolog s Olinou jdou pomalu napřed. My si užíváme poslední výhledy a mažem za nima. Když ho Jana na úzké pěšince míjí, čekám s napětím co bude. Nic, žádnej kotrmelec. To vypadá, že mantra zabrala a my můžeme šťastně doklusat na parkáč. V osm večer zabalený, převlečený a po večeři sedáme do auta.
Tak zatím, Duchu Badilu. Díky za přízeň a zase někdy…
Akorát ten Prachov jsme nedali, ale to nevadí. Vždyť on na nás počká.

Rozvážní Chlapi Zpět v Laretu, foto: Bobří archiv