O Zuzaně i věcech jiných

Zuzana Hofmannová, naše nejúspěšnější himálajská horolezkyně se čtyřmi osmitisícovými vrcholy na kontě, v osmdesátých letech jedna ze špičkových horolezkyň ve středních horách. Historie ji nepochybně zařadí mezi ty, které posouvaly hranice československého, později českého horolezectví. Byla, je a bude vzorem pro mnohé z lezecké komunity, mnozí smekali před jejími výkony, jiní zase obdivovali její skromnost a to, že se nikdy nikam netlačila a vždy se dokázala o sebe postarat sama.

Je to necelý rok a půl, co se poprvé o sebe sama postarat nedokázala. I když nikdo už nikdy nezjistí, co se přesně stalo, 31. července 2012 ji stál jeden chybný krok nebo špatný odhad sil život a z vrcholu Broad Peaku se už nevrátila.

To jsou fakta, se kterými se nelze nic jiného než smířit. My, pozůstalí na tomto světě, tak činíme, a vzpomínáme. Dlouho každý o samotě nebo v úzkém kruhu přátel, až o letošním dušičkovém víkendu proběhlo díky iniciativě Zuzčiny dlouholeté kamarádky Nany Kopecké rozloučení formou setkání na horolezecké stěně v Jirkově. Byl to takový večer pozpátku - přijeli účastníci z její poslední expedice a promítli z ní film, promítly se fotky z expedic a akcí kamarádů, Nany přečetla úryvek ze své knížky popisující zážitky z jejich dvoučlenné výpravy do Tibetu, připomenout naše lanové družstvo pak bylo na mně. K tomu hrálo fantastické hudební duo s nezničitelnou klavíristkou, a my všichni jsme se tak, obklopeni velkými vystavenými fotkami Zuzky, mohli projít jejím životem a nahradit si tak obvyklý smuteční obřad. Já osobně jsem tím získala onen bod v časoprostoru, kterým jsem mohla tuto záležitost v sobě uzavřít, a myslím, že tak tomu bylo i u mnohých ostatních.

Místo Zuzanina posledního odpočinku je daleko a neznámo přesně kde, ale existuje jedno krásné a důstojné místo, kde se mohou všichni zastavit ke vzpomínkám – je jím horolezecký cintorín ve Skaláku. Je určitě chyba, že tam nebyla umístěna Zuzčina pamětní deska, i když neproběhlo žádné „oficiální“ rozloučení s ní. Nikoho z nás, Zuzčiných přátel a kamarádů, natož pak její rodinu, to však v bezprostřední době po oznámení její smrti nenapadlo; Zuzka byla individuální členkou svazu a potřebný nadhled z hlediska příslušnosti k nějakému oddílu chyběl. Nyní už to ale napravíme a deska přibude k ostatním před letošním Štědrým dnem.

Jako bývalou předsedkyni Českého horolezeckého svazu mne však mrzí jedna věc. Na jaře rozhodla Valná hromada ČHS o tom, že se Zuzana stane jeho čestnou členkou. Není pochyb o tom, že takové ocenění je nanejvýš na místě, a jsem ráda, že svaz udělení tohoto titulu inicioval. Za výrobu a instalaci desky požaduje TJ Český Ráj, který cintorín spravuje, částku tři tisíce korun. Požádala jsem ČHS o prověření možnosti příspěvku svazu na úhradu výroby desky, protože mi to připadalo přirozené, vždyť činnost a poslání horolezeckého svazu nespočívá jen v péči o kruhy, metodiku a závodění – ale také v péči o svoji historii. Bohužel, žádost projednal výkonný výbor na svém zasedání 18.11 s tímto výsledkem: „VV rozhodl, že výrobu pamětní desky nepodpoří, považuje to za záležitost přátel, rodiny, oddílu apod.“ Musím říci, že toto rozhodnutí ČHS mi připadlo jako ostuda. Ne kvůli tomu, že desku tedy zaplatí „přátelé, rodina, oddíl apod.“, ale kvůli tomu, že mi pak připadá udělení čestného členství jako pouhá proklamace bez obsahu.

Horolezecká mše se bude konat dne 24.12.2013 v 10 hodin na cintorínu ve Skaláku.
Přijďte položit kytičku a vyslechnout si slova faráře Aleše Jalušky na památku nejen Zuzany, ale i Honzy, Zdeňka a všech ostatních, kteří již odešli do horolezeckého nebe.

Alena Čepelková

2011, foto: Pavel Matoušek

Cintorín na Hrubici, foto: Alena Čepelková