K cestě za depresí mne svedl láskyplně zabarvený odstín hlasu popradského kamaráda Vila, když mi o ní povídal během našeho putování s matrošem Kačací dolinou před třemi lety. Procházeli jsme tehdy sice přímo pod ní, ale mne tehdy jako magnet přitáhl nádherně nateklý ledopád pod Kačaciou vežou. Další dvě zimy proběhly v duchu dotazů „Tak co, přijedeš? Sawický čeká!“ a odpovědí „ráda bych, ale nemůžu, je to přece jen daleko, nemám čas, bude sněžit, pršet, nejsou podmínky, Sawický počká.“
Kupodivu ve chvíli, kdy letos nastalo všude kolem jaro, vyrašily kytičky, oschly skály a příkoří letošní zimy-nezimy bylo konečně zapomenuto, „něco se mně zlomilo“, jak říká literární klišé. Přece to té zimě nedám jen tak zadarmo? Najednou to jde, zakoupit si lístky, nasednout po práci v pátek v osm večer do rychlíku, ráno vystoupit v Popradu a v pozdním dopoledni už kráčet vzhůru vonící Bielovodskou dolinou.
I tady je jaro, po ledech v Tisovkách ani památky, na poľaně se skví místo staré hájenky dvě nové budovy, zatímco hajný Martin zůstává stále stejně veliký a usměvavý. Výše v lese si pěkně zařádily vichřice z loňského prosince a letošního února, ale srubu se nedotkly.
Norové nelžou! Předpovídají sice déšť, ale na sobotu a neděli přes den polojasno. Přes noc se vypršelo, a tak v sedm ráno s Vilem balíme matroš a v mlhách začínáme stoupat do nahoru k nástupu. Nebezpečné minové pole (rozuměj nebezpečné tetřeví pole) již nebezpečné není, besný tetřev už zřejmě skončil svůj agresivní život. Výše v dolině leží těžký mokrý sníh a mlhy se střídají se slibným modrem.
U velkého plochého balvanu se převlékáme do suchého a nalehko míříme výsypkou k nástupovému prahu do žlabu. Máme v plánu stoupat bez jištění, dokud to dá (teda já dám). Do žlabu ještě stále nevidíme, takže se těšíme, co nás čeká za překvapení.
První práh dobrý, ledu je sice poskrovnu, ale nabroušené zbraně ho okusují jen docela maličko, že by zbylo i na někoho po nás.
Horší je to se druhým a třetím. Nevím, jak to nazvat, ale třeskutý modravý led to určitě není. Začínáme koukat po nějakém štandu. Ze skal vpravo na nás dští voda a já se v duchu omlouvám Vilovi za to, co jsem si o něm myslela, když balil ráno do batohu skoby. Zatlouká dvě celkem slušné a já se jmu pozorně jistit, většinu času ale věnuji přemýšlení, zda, když jsem již asi 15 let žádnou skobu nezatloukla, ji budu umět vytlouci.
Za chvíli stojíme oba, mokří jako myši, na sněhovém poli vedoucím k závěrečnému úseku.„Zkusíš to asi spíš těmi skalami vlevo, že?“, sonduji postoj svého spolulezce k tomu, co vidíme. Kývá souhlasně, nicméně jelikož se mu nedaří ani zatlouct jedinou skobičku na nástupu, tatranské trávy visící na mokrých skalních stupních prohrabává jako máslo a dál ho čekají jen další šerednosti, pokorně se vrací k podezřele vypadajícím zbytkům ledopádu. Bojí se ho asi přece jen méně než mne, které by ujel v případě příliš dlouhého přemýšlení či dokonce ústupu noční autobus zpět, takže už dále neváhá a poslední stupeň je náš. Dvě skalní skoby na štandu, dva friendy a dokonce tři šrouby ho luxusně jistí a ještě pár temp a jsme na slunci pod vrcholem Kačacieho Mnícha.
Traverzujeme sněhovými poli, která jsou hodná na nás i několik skialpinistů v dolině a drží, a zpět na kameni jsme přesně na čaj o půl páté. Ten nám servíruje právě přišedší spojka z doliny Ika nikoli z ušlechtilého porcelánu, nýbrž z termosky, ale i tak je milý.
A jedna deprese je pryč, kéž by se se všemi šlo vypořádat tak radostně a lehce.
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat