Pirinski Too Heavy

Nasertivní útočná skupina – Ropák, co nepozná var, nejpomalejší česká skialpinistka Markéta, průkopník slepých uliček Hanz, progresivní lyžař Dušan a Stařena zvaný Blatouchový Květ, foto: Jan Stárek

тоалетна парти - toaletna party 2AM na chatě Bezbog., foto: Hanz

Nic dobrého z toho nekouká, foto: Markéta Syllová

natáčíme nový seriál, bude se to jmenovat Vyšinutí, foto: Markéta Syllová

Den 2 v hrobě, Dušan názorně předvádí, jak se sbírají blatouchy, foto: Hanz

Došla Bára. Tak se jmenuje láhev, co v ní byla whiskey. Už není co lít do čaje, pijeme ho tedy jen tak, s kadeřemi. Najednou stanem začne prosvítat podezřele oranžové světlo. Buď se dostavili vesmírní lidé, anebo je bouře pryč. Vysíláme zvědy. Zvědi se vrací rychleji než bumerang, chata Tevno Ezero, kterou jsme před třemi dny v bělobě hledali, je od nás 1 km. 

Fronta se odstěhovala, stěhujeme se také, foto: Markéta Syllová

Chvilka práce s lopatou a máme střechu nad hlavou, dečky s protěží a bačovo mok. Zbyl jen Bačův bůček, na ten jsme neměli odvahu, foto: Markéta Syllová

Několikanásobný budík nemá efekt. Až když se Dušan začne protahovat a s prosebným pohledem upřeným na plakát Angeliky Rainer konstatuje holý fakt, že dnes je středa, a co je tím pádem třeba, opouštějí Ropák se Stařenou střelhbitě spacáky, a raději i chatu. Ultimátní skialpový den je tu. Půl metru prašanu, azuro, ticho. 

Čukar za čukarem. - , foto: Roman Tyl

 První je na řadě brdek nad chatou, který identifikujeme jako Valjaviški Čukar. Další Čukary vynecháváme a jdeme rovnou na Kameniškou Kuklu. Zatímco neomylně hledáme Kozí Převal, převaluje se den do druhé poloviny - slunce promáčí sníh, strach útočí na mozkové buňky. Po chvíli perných propočtů (3+3+1) docházím k závěru, že kdyby nás svahy Kamenice náhodou pozřely, vyrobili bychom 7 sirotků, což se určitě nemůže stát. Od té doby se cítím mnohem bezpečněji, i ve chvíli, kdy se Dušan s Ropákem naklání do severní stěny Kamenice a snaží se mi vštípit Teorii Perspektivního Sjezdu a dále poučky o překonávání hranic komfortu. Při návratu na Tevno, je už velmi temno.   

Pirinovo kladivo na tyhle neznabohy. Dobře, že alespoň jeden ztroskotal., foto: Markéta Syllová

Není každý den posvícení, a tak krysy zase putují na záda, prst putuje po mapě pohoří, ve kterém nejsme, a my vyrážíme na přechod pod Vichren. Dvacet kilo na hřbetě a dva metry kejdy na hřebeni dnes velké perspektivy neslibují. Přesunujeme se cestou delší, zato o mnoho nebezpečnější, než cesta původní. Pod sedlem se výprava ocitá vepři - ohledně toho co je ještě perspektivní a co již pošetilé. Ještě, že nás je pět, tedy ideální hlasovací počet. Dva v klidu přehlasují tři a dále putujeme mlčky, zaobíraje se myšlenkami o využití demokracie v outdooru.  

Ropákovy a Dušanovy představy o progresivním sjezdu mi dávají křídla - , foto: Roman Tyl

Nejdříve jdeme špatnou cestou do správného sedla, což pohotově revidujeme a vydáme se cestou ještě horší, zato do špatného sedla. Nakonec z vrcholu kopce pracovně zvaného Božena nebo Gazela opět hledíme do stěny, do varianty A sjezdu. Bleskově ho odsuzuji jako příliš strmý a prošpikovaný větším než příjemným množstvím skalek. Hanz odmítá dále pokračovat ve výpravě. Ropák s Dušanem pojímají novou donucovací taktiku, a hledí do varianty B, dva metry širokááánského žlabu. Varianta C zahrnuje 150 m přelet vlastní silou. Najednou se přistihnu, jak si z vlastní vůle nasazuji lyže na startu varianty A. S díky odmítám Ropákův skvělý nápad, že si mám batoh hodit do údolí napřed a velmi pomalu se posunuji směrem dolů.  

Progrese pod zátěží - , foto: Roman Tyl

Na obhospodařované chatě Vichren projeví posádka takovou radost z náhlého neomezeného přísunu plechovek lahodného moku značky Pirinsko, že když k večeři chci uvařit kaši, prý už to není potřeba, protože všichni jsou dávno na kaši. Dušan ve své dvouposteli čeká na Vikingu. Mě uvádí do rozpaků košatý zástupce téhož národa, který poté co se objevuji na chodbě ve spodcích a týdenním růžovém tričku, praví „Yeah nice!“ a zvedá palec. Snad to byl jen přelud.   

Není jednoduché vařit kaši, když jste na kaši - , foto: Markéta Syllová

Vzhledem k předchozím událostem byl výlet na Vichren, nejvyšší horu pohoří, velmi standardním skialpovým dnem. Spékáni jižním sluncem obdivujeme zelenající se roviny kolem Banska a třpytivý hřeben protější Rily. Na 2914 m vysokém vrcholu provozujeme pokročilé horolezecké techniky stavění, a čekáme, až hodinky vystoupají na 3000 m.n.m., pak se spokojeně ubíráme dolů 

Ve znakové řeči říkají „No, ty vole!“ - , foto: Markéta Syllová

Skupina 12 Francouzů má zřejmě zkreslenou představu o naší znalosti terénu a hrne ze za námi. Spodní žlab plive Francouze jak nenažraný tobogán, po hlavě jednoho za druhým, a všichni na chatě ihned mocně oslavují své přežití. Následuje ještě podvečerní pokus o Todorku, který končí ale velmi záhy, zjišťujeme totiž, že dokonce i Dušan, jinak zvaný frézový prohrnovač, je na konci svých sil.   

, foto: Markéta Syllová

Těžaři jsou po týdnu na konci fyzických i psychických sil - , foto: Markéta Syllová

 Střevní potíže po ránu řešíme obtížně, neb tureckou díru obsadili izraelité. Zřejmě si záchodky spletli s Palestinou, jak pravil Dušan po 45 minutách nervózního přešlapování. U lanovek už na nás čeká vysluněný Palič, který s sebou přivedl tři fímejl těžařky, rozuměj lyžařky. Nechápu, proč načesané ženy, které očividně nedávno opustily hotelovou vířivku, hledí velmi obdivně na týden nemyté zarostlé a hladové trosky ještě pod vlivem posledního večírku, když já už svoje kumpány nemůžu ani cejtit. Pravda se ukazuje záhy, když se Dušan i s celým nákladem a bonusovou chřipkou opět ocitá v čele celého družstva a prošlapává stopu na vrch. Kombinézy odpadávají, naši členové taky.   

Na pozadí Rila, tady jsem taky ryla. Foto, foto: Jan Pala

O dění v autobuse raději pomlčím, pamatuji si jen, že Dušan vzdychá, že nechce domů. Co předvádí poté, co mu řidič odmítne zastavit, si rozhodně nepamatuji. Srbští celníci i dalších 40 lidí v hromadném dopravním prostředku naštěstí projevilo shovívavost nad žalostným stavem našeho družstva, byl to zase Balkán jak má být, hard and heavy, too heavy.   

Bulgaria too heavy!, foto: Markéta Syllová

Nafúkané po bouři, foto: Markéta Syllová

Práce s lopatou. Prosím až mě to jednou zasype, ať mě vyhrabávají tihle borci, foto: Hanz

Čukary kam oko dohlédne, foto: Markéta Syllová

Chata Vichren 5 h 30 min. Zásadní mystifikáž. Foto, foto: Markéta Syllová

Z technických důvodů sjezd „na Krupiče“, foto: Hanz

Něco už tudy šlo, asi zrychlím - , foto: Roman Tyl

Skóre Markéta : Stařena je 16 : 2 (oblouků). Foto, foto: Jan Stárek

Vichren svému jménu nedostál. Smažíme se ve vlastní šťávě, foto: Jan Stárek

Na Vichrenu se to záhadně láme, z žuly je najednou vápenec – hřeben Končeto zřejmě nebude úplně vhodný pro jarní turistiku, foto: Jan Stárek

Fauna nevěří svým očím. Kam to ty hovada jedou? - , foto: Markéta Syllová

Svahy Todorky bohužel pro tentokrát odolaly, kvůli totálnímu vyčerpání pěti organismů. - , foto: Markéta Syllová

Smutná kejda v cíli, foto: Hanz

Pirinsko, maso, rejže, torta, noste to sem, máme na to 15 minut. Pak asi 20 hodin kómatu a najdenou jsme v Brně - , foto: Roman Tyl