Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
redakce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najdete nás na Facebooku


Zásady zpracování osobních údajů a používání Cookies



Welcome to Jordan, Mrs.



Vzpomínky z pouště

Vzpomínky na loňskou březnovou návštěvu Wádí Rum zůstávaly dlouho ležet jen v mé hlavě, za nejasného příslibu zdejší redakci je zhmotnit. Nakonec jsem je sepsala pro časopis Everest, ale zde jsou v rozšířené podobě jako inspirace pro dlouhé zimní večery, kam vyrazit….


 
Wádí Rum - pouštní říše 
Wádí Rum - pouštní říše, foto: A. Čepelková
 

Sedím doma u topení a klepu se zimou. Obyčejně se raduji z každého dne, kdy se ještě dá lyžovat, ale letos je všechno jinak. Kdy už zmizí ta bílá věc a ten vlezlý severák? Opálení mi jistě brzy sleze, ale úsměv na tváři si vzít nenechám. „Po návratu domů se vám bude bezpochyby ještě dlouho stýskat po spoustě smyslových vjemů, hořkosladké chuti kávy obohacené kardamomem, oblacích vůně linoucí se z vodních dýmek, ohlušujícím tichu pouště, táhlém volání muezzina zvoucího k modlitbě“. Autor průvodce po Jordánsku měl naprostou pravdu. Stýská se mi, moc. Nebudí mne noční volání muezzina z nedaleké mešity, místo ve spacáku na špinavém koberci v Eitově domě ležím v čisté posteli, místo vychutnávání ranní kávy s kardamomem spěchám do práce, místo návratů ze skal za svitu vycházejícího tureckého půlměsíce usínám u televizních zpráv. Jsem zkrátka zase doma, ale na Jordánsko hned tak nezapomenu.

 
ráno v poušti 
ráno v poušti, foto: Alena Čepelková
 

S lezením v pouštní oblasti Wádí Rum mne seznámilo svěží filmové dílko kluků z Dolní Žleb Company „Welcome to Jordan, Mr.“, které později vyhrálo Cenu diváka Mezinárodního filmového festivalu v Teplicích nad Metují. Není divu, že filmové povídání o aplikaci českého pískovcového lezení na několikanásobně zvětšené věže podané s neotřelým humorem slavilo úspěch. Místo malebného Českého Ráje oranžově žhnoucí písek, místo borovic velbloudi, místo smyček nýty, ale Tomajda s Ondrou lezou hezky tradičně odspodu a na závěr dávají celou cestu stylem RP. Čtyřista metrů dlouhý výstup “Rock Empire“ na Jebel Rum (1754m) obdržel titul „Výstup roku ČHS“ za rok 2005, a mně ta exotika učarovala. O osm let později také mířím do Wadí Rum. Naše Liberec Company má čtyři členy, omladinu Ondru H. a Honzu S., postaršinu ignorujícího letopočty Sojkina a mne, zvědavou, co to se mnou udělá. Jakpak asi probudím svůj morál, jelikož tady se leze postaru a pěkně se zakládá vlastní jištění?

 
pohled na Rum od zbytků nabatejské osady 
pohled na Rum od zbytků nabatejské osady, foto: Alena Čepelková
 

PŘÍPRAVA

Letenky zakoupeny s půlročním předstihem, informace z možných zdrojů poskládány. Na seznamu potřeb specialisty na lezení v Jordánsku Alešáka na předním místě figuruje dobrá čelovka („každý zde jednou zatmí“), sada friendů, dvoje lezecké kalhoty a troje trenýrky. Nemáme sice jeho zkušenosti, zato máme Sojkina, vybaveného knihou „Treks and Climbing in Wadi Rum“. Na rozdíl ode mne s Ondrou má naprosto přesnou představu, co a jak chce lézt. O tom naštěstí nic netuší Honza, protože by ho možná jako jeho spolulezce lehce znepokojilo, že má v plánu nalézt v součtu tři kilometry. Naše dvojka vše bere o poznání laxněji, ale v předvečer odletu přece jen znervózníme a po kamarádech sháníme další friendy, co kdyby jedna sada nestačila. A můžeme vyrazit: s Turkish Airines přes Istanbul do Ammánu, v autě z letištní půjčovny směr Aqaba.
 
Jebel Rum - nejimpozantnější cíl horolezců ve Wadí Rum. 
Jebel Rum - nejimpozantnější cíl horolezců ve Wadí Rum., foto: Alena Čepelková

  

ON THE ROAD
Teploměr ukazuje příjemných cca pětadvacet (plus), auťák s automatickou převodovkou vrní a my se nedočkavě vydáváme na cestu do vsi sympaticky nazvané Rum. Přece jen však z naplánované přímé cesty do lezeckého ráje odbočujeme ještě k Mrtvému moři, abychom si vyzkoušeli bájné čtení denního tisku na hladině bez potopení. Spokojujeme se však s pěší exkurzí stranou vzdálených středisek a průzkumem vody s třetinovým obsahem soli pouze po kolena. Jsme zde široko daleko jedinými živými organismy. Každý, kdo se tu zastaví bez pohybu na delší dobu, se totiž vystavuje nebezpečí, že dopadne jako naplavené větve na břehu, obalené bílou krustou.

 

živí hoši v Mrtvém moři 
živí hoši v Mrtvém moři, foto: A. Čepelková

 

LEZENÍ
 
Srdce dobrodružné povahy tu plesá. Doposud tu panuje duch prvních tvůrců cest, jimiž byli britští lezci počátkem osmdesátých let minulého století. Na nejpopulárnějších cestách se lze orientovat podle vytvořených štandů a slaňovacích hnízd, popřípadě spoře umístěných skob či nýtů. I když Rock Empire je vynýtované asi víc :-), určitě genia loci neruší – na rozdíl od prvních snah tu začít dělat cesty v duchu světových trendů a nasekat nýty shora, pořípadě skály mírně poupravit – jak prý tu letos předvedli nějací Poláci.
Osada Rum je hlavním turistickým centrem a lze z ní dojít pěšky do několika lezeckých oblastí. Oblíbenou destinací na několikadenní pobyt o samotě mimo civilizaci je Barrah Canyon, vzdálený asi hodinu jízdy terénním vozidlem z Rumu. Lezce tu vyklopí se zásobou vody a po dohodnuté době pro ně přijede zpět některá z místních cestovních agentur. My jsme toho za pouhých dvanáct lezeckých dní sice nestihli mnoho, leč zážitky byly silné a všechny cesty krásné.

  

nic není v životě zadarmo 
Nic není v životě zadarmo, foto: selfies

 

Jebel um Ejil - The Beauty, 6a/TD
Seznámení s touhle kráskou je skoro povinností. My ho volíme jako úplně první lezecký počin. Jako každá kráska, ani tahle se však nedá dobýt jen tak. Pod stěnu se různě traverzuje kaňony a v popisu přístupu figurují jakési „beduín steps“. V plné polní se tomuto neznámému pojmu pokoušíme přisoudit pětkové kroky ve strmých stěnách náhle zúženého kaňonu, beduíni však nebyli tak dobří, to my jsme tak hloupí. V nouzi saháme po pečlivějším studiu průvodce a tam se dozvídáme, že beduín steps jsou pouhopouhé zářezy vytesané ve skále. Cennou informací však je, že pokud člověk narazí na mužíky, mohou kromě správné cesty naopak upozorňovat, že tudy cesta nevede. I když tím mířím do vlastních řad, ihned mne to inspiruje k teorii, že tito mužíci potom ovšem nejsou mužíci, ale ženíci. Správná identifikace ženíků je pak velmi důležitá jak pro přístup pod stěny či sestupy, tak v životě.
 

"Beauty", foto: Ondra Horáček
 

Bereme tedy ten naposled spatřený mužík jako varovný ženík, měníme směr a dál už nás naštěstí praví mužíci bez problémů dovádějí až pod samotnou stěnu. Za pyramidou z kamenů s nápisem Beauty se zvedá v první délce krásný sokolík a výše spára. Ondra nalézá a mlčí, já na druhém taky mlčím, přemýšlím, co tu budu vlastně těch 14 dní dělat. Je to nějaké strmé, klouže to, tohle že je za pět, a dá se vůbec věřit těm friendům na písku? Nějak divně skřípají. Poslední délka je proslavená širočina, co bez velkého friendu nezajistíš. Nástup do spáry je oproti prvovýstupu ztížen, odpadl kus skály a tak nejtěžší je nasoukat se do ní. Dál už je to nádhera, i ten velký friend je spíš jen z povinnosti. Jsme u slaňáku, ale ještě se nechceme rozloučit. Bosky míříme nejdřív na první vrchol onoho kupolovitého útvaru zvaný jebel čili „džebel“ a pak dál a výš přes plotýnky a žlábky na ten nejvyšší z nich. Tam si sedáme doslova i obrazně na zadek. Kolem nás se všude, kam oko dohlédne, rozprostírá snová fantasy říše divokých hor, oddělených širokými pouštními údolími. Naše srdce jsou lapena. Tady je říšeTolkiena.

 
Jak do ní?
Širočina na Beauty - jak do ní?, foto: Ondra Horáček

 

 

Abu Aina Towers
Abu Aina Towers, foto: Ondra Horáček

 

 

 6
Lionheart, foto: Alena Čepelková

 

  
Cesta Lion´s Heart na Abu Aina Towers. Když se ji podaří vylézt, ani slanění není nic pro slabé povahy.
Cesta Lion´s Heart na Abu Aina Towers.
Když se ji podaří vylézt, ani slanění není nic pro slabé povahy., foto: Alena Čepelková

  

Barrah Canyon –Jebel Barrah, E summit (1560m), East face - „OCEAN SLABS“
Chris Frorest, Luise Thomas 1989, 500m A.D. „Exposed, with impressive situations“.
Když uléhám ke spánku, činím tak s pohledem na protější džebel, když se probouzím, padne mi na něj zrak jako první. Je krásný, přitahuje mne, prostě plotna vesmírných rozměrů. Pohledem do průvodce zjišťuji, že na něj dokonce vede jedna cesta, Ocean Slabs za čtyři. „Co takhle udělat si volný den a odpoledne si na něj vyšlápnout?“, nesměle navrhuji Ondrovi. K mému nesmírnému překvapení ihned souhlasí. Dopoledne se povalujeme, zatímco do ploten pere více a více slunce. Je to ale pět set metrů lezení, takže nemůžeme čekat, až budou ve stínu, a kolem druhé se ploužíme napříč kaňonem k nástupu. 
Jebel Barrah, Barrah Canyon -  
Jebel Barrah, Barrah Canyon - "Ocean Slabs" v odpoledním slunci, foto: Alena Čepelková
 

 Klasicky, jako ostatně vždy v naší lezecké dvojce, dochází pod stěnou k redukci materiálu. Bereme jen jedno lano pro případ nouze, pár smyček, dva friendy, lezečky, čelovku, petku vody a svačinu. Začínáme stoupat, je to fajn pocit tak nalehko, rychle nabíráme výšku. V jednom místě se plotna zvedá do kolmější polohy a nabízí vystoupat po zvláštních útvarech, malých kouličkách, jako by na ni byly přilepeny pingpongové míčky.

 

Jebel Barrah. Takovéto pískovcové ping-pongové míčky prý existují jen tady. 
Jebel Barrah. Takovéto pískovcové ping-pongové míčky prý existují jen tady., foto Alena Čepelková
 

 Paráda. Chladíme se v jeskyni asi ve dvou třetinách stěny a poté dochází na lezení. Je nutno se dostat traverzem přes malý převis, bez sedáků a s jedním friendem je to trochu adrenalinu, a dál už jen další stoupání na vrchol a další nádherné rozhledy. Obtížnější sestupové místo musíme slanit, hezky pěkně klasicky na Dulfera. Jinak je to už běh dolů plotnami, takže se potvrzuje pravidlo, že když čelovku máš, je zbytečná.

 
Pohled z  
Pohled z Ocean Slabs do Barrah Canyonu, foto: Alena Čepelková

 

The Star of Abu Juddaidah 
The Star of Abu Juddaidah, foto: A. Čepelková
 
  
 
Jebel Rum, Hammad´s Domes, WISDOM PILLAR
350m (250m po pilíři), TD, 1 místo v poslední délce 6b (2 skoby)
Také tato cesta je populární a hojně lezená, ovšem všichni, kteří nám o ní vyprávěli, zařadili do svého popisu taková slova jako spletitý sestup a neplánovaný bivak pod hvězdami. Znejistěli jsme tudíž a naplánovali si odchod již v sedm ráno a lezení s batohem obsahujícím rezervní bundu, čelovku a něco většího k snědku. Vzhledem k akčním komárům a muezzinovi nám vstát nedělá problém, problém má ovšem plynová bomba pana domácího, takže vyrážíme bez snídaně se dvěma flaškami vody a čtyřmi plackami. Pod nástup se vleču, ne a ne se rozhýbat, stoupáme nejdřív pěšky a pak soustavou komínů za 3+, nejdřív si beru na pomoc lezečky a pak si v nejtěžším místě nechávám i hodit lano, konečně průlez skalním oknem na širokou platformu pod pilířem. Tady je krásně vzdušno a teplo, svět je zase krásný, navazujeme se a stoupáme střídavě šest délek pohodového lezení.
 
Sedmou délku natahuje ze zářezu Ondra kamsi daleko, sice se mi odspodu zdá, že by měl jít doprava na obzor ke světlejším položenějším zítřkům, ale on mne dobírá u nýtu pod markantním obloukovitým převisem se slovy: „Nevím, jak je to možný, ale tohle už je poslední štand“. Poslední délka má být lehký travers doleva k místu psaném za 6b, kterým se cesta vymaní z převislé části a doleze plotnou na vrchol. Ondrovi se ale nějak nedaří nahoru prorazit, zkoumá zde podezřele visící staré lano a tápe, když vtom mu pípne esemeska. Já, zapřísáhlá odpůrkyně moderních technologiií při outddorových aktivitách, musím přihlížet tomu, jak se stáváme dálkově řízenými lezci. Druhá dvojka naší výpravy si totiž zpestřuje svoje půldenní lenošení v basecampu pozorováním našeho postupu dalekohledem a zasahuje: musíte se vrátit níž a pak jít doprava! Zázračné zkrácení délek cesty se tedy nekoná, vracím se zpět a traverzuji do správné cesty, komína vedoucího o délku výš, kde se konečně nachází ten správný střechovitý převis a traverz. Ondra zmizí za rohem a evidentně dosahuje vrcholu, ovšem lano nějak nejde dobrat a tak traverzuji s deseti metry průvěsu ke dvěma skobám v kolmém, nemažu se s tím a beru za ně. Není to žádná procházka ani za nimi, pěkný prachovský rajbas a jsem taky tady, na vrcholu světa, totiž Hammadova Dómu. Jsou dvě odpoledne, slunce praží do nespočetných oblých vrcholků okolo a my jsme zase vládci Tolkienovy říše, hluboko pod námi v údolí kostičky osady Wádí Rum, kýváme nad hlubinou bosými nohami odranými z lezení. Není však čas příliš otálet. Zkazky o daleko delším sestupu než výstupu nás nutí hýbnout kostrou. Zpočátku má sestup formu lezení vzhůru po plotnách oblých džebelů, a za chvíli jsme ztraceni v krajině za obzorem, jakou bychom tu nečekali. Přípravu jsme však nezanedbali, včera v hospodě jsme vyzpovídali místního beduína a kupodivu, držíce se jeho pokynů, proplouváme nástrahami dlouhého a nepřehledného sestupu bez ztráty kytičky. Mužíci nejsou ženíky, předepsaná slanění nacházíme, v Hammadově kuloáru nám nepadá lano do jezírka, zpátky na základně jsme včas okolo šesté. Výstup šest hodin, sestup čtyři. Dnes si dopřejeme večeři v bufetu.

 

Cat Fish Corner, další lahůdka
Cat Fish Corner, další lahůdka, foto: A. Čepelková

 

Turistů je málo a velbloud se nudí. 
Turistů je málo a velbloud se nudí, foto: A. Čepelková
 
 11 
Osamělost, foto: Alena Čepelková
 
 

 ODPOČINKOVÉ DNY

„Rest day“ znamená v lezecké terminologii, že si lezec může beztrestně odpočinout pod záminkou, že tělo potřebuje regeneraci. Může si číst a nemusí to být průvodce, může si zajít na pivo, zajezdit si na velbloudu nebo se věnovat kulturním zážitkům a navštívit místní pamětihodnosti. To vše ovšem jen pokud nemá v plánu nalézt tři kilometry a považovat každý den bez lezení za ztracený. Sojkin svoji absolutní ignoranci pojmu rest day zdůvodňuje svou chabou znalostí angličtiny a nám je v závěru maratónu až líto jeho obětavého spolulezce Honzy, kterého doma jistě nepoznají, jelikož se z něj stal ztrátou asi deseti kil jeho vlastní stín. Lezení s veteránem si možná takto nepředstavoval, ale nestěžuje si. Náš rest day strávený výstupem na Ocean Slabs sice také zrovna neodpovídal standardu, ale má i nečekanou výhodu – v soutěži o nalezenou metráž dokonce lehce vítězíme nad našimi pilnými soupeři, a to i s jedním vyloženě odpočinkovým dnem stráveným výletem do Aqaby.

 

beduínská procházka 
beduínská procházka, foto: A. Čepelková

 

Aqaba
Chceme se potoulat pobřežním městem, pojíst místní krmi, nakoupit pár plechovek piva a podívat se po nějakých dárcích. Už schází jen vykoupat se v Rudém moři. Ondra si může dovolit se svléci na veřejné pláži, já bych také ráda přidala další moře do svého repertoáru, mám ovšem zábrany učinit tak ve společnosti, kde ženy chodí zahalené až po uši. Jak se tak smutně koukám na Ondrovu hlavu proplétající se ve vlnách mezi čluny, poposedávám na kameni na břehu stále nervózněji, až prostě vlezu do vody tak jak jsem, v tričku a kalhotách Sir Joseph. Libuji si, jak jsem to dobře vymyslela, až do té doby, než se musím po koupeli nějak odtransportovat k autu. Ani tak nevadí, že vypadám jako Mrs. Mokré tričko, jako to, že údajně nezničitelné kalhoty z kosmického materiálu mám na zadku rozdrblé od korálů ze záludných balvanů.

 

dvě na pláži 
dvě na pláži, foto: Ondra Horáček

  

S Obamou v Petře
Tuším, že je zle. Nedovedu si představit odjet z Jordánska a nepodívat se do skalního města Petra, ať to stojí, co to stojí. Proti mně stojí dva silní soupeři – cena vstupenky, v přepočtu patnáct set korun, a – to hlavně – nepředstavitelný fakt, že poslední sobotu před nočním odletem z Ammánu by se už nelezlo. Petra se sice nachází na zpáteční trase, logiku to má, ale musím hodně skuhrat, než se mi podaří vyskuhrat ranní odjezd naší skupiny z probouzejícího se Wádí Rum na moji soukromou prohlídku skalního města, zatímco zbytek výpravy bude zevlovat a podívá se do Malé Petry, kterou jsem snaživě vyhledala v průvodci a jejíž prohlídka je bezplatná. Jak už to tak v životě bývá, všechno je jinak. Jízda do Wádí Musa trvá dlouho a čím jsme blíž, tím víc nám cestu lemují ozbrojení vojáci a létají nad hlavou helikoptéry. „Sakra, to je, jak když má přijet americkej prezident“, žertuje Sojkin.
 
Skalní město Petra. 
Skalní město Petra., foto: A. Čepelková
 
 
Parkujeme u vstupu do Visitor centra a kluci se jdou podívat, jak si budu kupovat lístek. Pár těch ozbrojených vojáků nám zahrazuje cestu, jakože tam bohužel nemůžeme. Chvíli trvá, než si uvědomím skutečnost v celé své hrůze: jsem v Petře, na prohlídku mám necelý den, ale dovnitř nemůžu, protože Pokladnici si zrovna dnes a zrovna teď chce prohlédnout taky Obama. A nejen to, spolu se mnou jsou v pasti taky kluci, protože než přijede prezidentská suita, nemůžou ani odjet. Možná mne měli docela rádi, ale teď už určitě nemají. Je jedna odpoledne, když tajná operace končí, prezident spojených států amerických opouští jordánský klenot bez zkřiveného vlásku na hlavě a já jsem na tom zatím v tomto ohledu stejně, jen ten klenot nechci opustit, ale taky vidět. Není to tak jednoduché ani bez Obamy. V hotovosti mám posledních deset dinárů a zakoupit si vstupenku platební kartou? Nemožné. Ne, nevzdám se. Čirou náhodou, jistě spojením vesmírných božstev, mi kdosi místní poradí, že v hotelu Movenpick hned u vstupu možná dneska půjde platební terminál. Je tomu tak. Vybraným obolusem platím vstupenku a spolu s asi padesátkou turistů stejně odhodlaných jako já konečně pronikám do areálu tajemného města. Mám na poznání šest hodin, ale využívám je dokonale.
Odměnou za zarputilost jsou mi fantastické chvíle v téměř liduprázdných prostorách, hrobky a chrámy, které si mohu vychutnat bez hlučícího davu turistů, i prodavači zážitků mne tu vítají jako svátost a jsou bezprostřední, protože dnešní výdělek už vypustili. Mohu se tedy projíždět na koni spolu se svým jordánským průvodcem po pláních a připadat si jak Indiana Jones, obdržet nádherné korále darem a postát sama v amfiteátru, kde před dvěma tisíci lety bývalo osm tisíc diváků. Plna vznešených pocitů se teprve s počínají tmou plížím k autu („V půl sedmé tady!“) a ani se nepokouším osádce auta něco vysvětlovat. Budou ti, co přijdou dva tisíce let po nás, také stát v němém úžasu nad artefakty našeho života tak, jak je dopřáno návštěvníkům Petry?

 

 

Divadlo v Petře 
Amfiteátr v Petře, foto: Alena Čepelková

 

THE END
Noční přesun na letiště do Ammánu, mezipřistání v Istanbulu a tvrdé přistání do lezavé zimy v Praze. I když jsem se už zas přestala divit, co zde vlastně v civilizaci vedu za divný život, dávno ze všeho vyklepala zbytky rudého prachu, drobné oděrky a rány se dávno zacelily a dokonce i Sir Joseph dokázal mé rozdrblé kalhoty opravit tak, že na nich vůbec nic není znát, na vůni pouště nezapomínám a doufám, že mne znovu přivábí.
 

 

Vdaná za beduina....
:-), foto: Alena Čepelková

 

 






[Akt. bodový průměr: 5,00 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5

| Autor: Alena Čepelková | Vydáno dne 07. 11. 2014 | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Alena Čepelková

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme




Komentář ze dne: 10.11.2014 17:42:56     Reagovat
Autor: neregistrovaný - j (@)
Titulek:
Velmi zdarile cteni i fotky. Fakt idealni na dlouhe (pod)zimni vecery.
Dik.
0 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

hledej
Horoškola
HI shop
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
nejbližsí akce
30.11.2024 - 30.11.2024
Sherpafest

Oznámení o akcích posílejte redakci