Yosemity v plamenech aneb můj deník

A je to tady! Po šíleném zjišťování, co nám dovolí vzít bez příplatku s sebou do letadla = 23kg, balím. Očekávané se stalo skutkem – naházela jsem do tašky POUZE železo a smyce a  a  a  25kg!!! Kurňa! Tudíž v příručáku mám – sedák, helmu, lezečky, lékárnu, ešus, spacák, károšku a co dál.. Mno oblečení na sebe – super! Pojedu v třech ponožkách, tílku, tričku, mikině, péřovce, goráčovce, ve dvou kalhotách… Štěstí, že je takhle na začátku září skoro zima a nikomu to nebude divný…

Poprvé v USA. První kontakt s Američanem proběhl na pasové kontrole:


–„ Co sem jedete dělat?“


– „ Lézt v Yosemitu.“


– „A už jste něco lezli?“


– „Ano, ale pouze v Evropě.“


– „Takže na Everest?“


Inu, policajti jsou asi všude na světě stejní Máme půjčenou super americkou káru, která nás dovezla ke Campu 4 právě včas. Čtyři hodiny ráno, na to lehnout si do fronty.

V Campu 4

Neděle ráno – jsme přejetí z 9 hodinového časového posunu a nevyspání. Jdeme se rozpinkat na místní jednodélky. Do Swan Slab hned u Campu, kde se nám potvrzuje neuvěřitelná informace, že to v Yosáčích na žule prý klouže! A je to kurňa těžký.
A je tu ke všemu přes den strašný vedro. Nějak jsem s tím nepočítala, kluci vyprávěli, že loni jim touto dobou nasněžilo. Vzala jsem si péřák od Sira a teplé oblečení od Patagonie a slovy -jedno tílko. Je +37°C ve stínu. Chodí mi SMS od kamarádů z Čech – v Yosemitech hoří, evakuují lidi, utíkejte. No jo, naši novináři nám poskytují opravdu aktuální informace. Ano, hoří tu, ale již 3 měsíce. Je to tu běžný stav, který pouze kontrolují.

Hoří....

Pondělí ráno ovšem náladička, co zkusit nějaké místní širočiny. Volba padla na jednodélky v Camp4 wall. Trénink v Ádru se opravdu vyplatil, přesto jsou širočiny peklo!

Úterý zas vedro. S Jiřím si vybíráme první místní vícedélky na Five Open Books- Commitment 4 délky a nad ním pokračování další 4 délky Salaginella. V první délce řvu blahem – tak tohle jsem od Yosemit čekala. Ruční spára, nic neklouže – paráda. A příroda je tu o něco blíž.

>Středa – střídám parťáka a jdeme s Lukášem na Manure Pile Buttress – After six. Zjišťuji, že je to tu s klasifikací cest jako u nás doma na písku- není 5.7 jako 5.7 (cca5 UIAA.) Dělám v první délce jistě sedmičkové kroky. Další už parádní lezení 5 délek, nemáme dost a jdeme vedle na Nutcraker – boží lezení, strašili nás místňáci s těžkým krokem – výlez z bazénu a pohoda. Člověk tady nesmí dát na úsudek ortodoxních spárařů. :-)

Ve čtvrtek opět střídám parťáka a s Jiřikem si vybíráme East Butres na El Capitana.
14 délek- prvně si sahám na Capa!
– Tak ty kluku vysněný, jsem fakt tady. No dojetí velký.
Ovšem cesta přísná, fakt lezení. Kufrujem v 8-mé délce dvě hodiny a že nejsme první, dokazuje spousta zanechaných smyc a frendů. Kvůli komplikovanému sestupu, prý se špatně hledá a už vůbec ne po tmě, raději volíme slanění.

El Capitan z Glacier Pointu

 V pátek opět změna parťáka. Jdeme s Lukášem na Higher Spire- jedinečná věžička v údolí. Vstáváme ve 4 kvůli stále nás sužujícímu vedru. Leze se z náhorní strany – krásné lezení 5 délek v západní stěně a jedinečný výhled na Capa.

Na Cathedral rocks, v pozadí El Capitan

sme zas dole, je poledne tak co? Žádný flákání. Jdeme naproti na Braille Books ve východní stěně na Higher Cathedral. Super. Úplně jiná struktura skály – takový krachličky jako na písku, prolínající se s korzickýma tafounama.
Ovšem čtvrtá délka Peklo – širočina. Naštěstí to Lukáš rád a tak to nemusím tahat. Dal si pak ještě v poslední délce tréninkově převislou širočinu na druhém, když já jí oblezla pěknou plotničkou. Při sestupu jsme viděli největší šišky mého života. Asi jako 1,5l pet láhev. Medvěd zatím žádný, jen partička trekařů viděla a vyděsila dva černé na borůvkách. 

šiška jak petka

 V sobotu si za parťáka vybírám Jiřika na East Battres, ale tentokrát na Middle Cathedral asi 10 délek. Budíček zas na čtvrtou, přesto jsme na nástupu v místní klasice druzí. Čekáme dvě hodiny než odlezou, ale jsou to fajn kluci, na štandech povídáme a dozvídáme se, že Nick má na Moravě příbuzné – dokonce si vzpomněl na jedno české slovo – slivovice. Cesta si plně zaslouží hvězdičku. Spáry i stěnové lezení nádherné a slanění přes hladkou plotničku. No neodolám a dávám si ji top rope – 50 metrová krása, poprvé dávám za pravdu Jiřímu. Škoda, že tu nejsou nýty.
Neděle. Sakrblé, nikdo nechce do zdi – rest.
V pondělí přijíždí druhá partička. Hurá, budu mít čerstvé parťáky. Aha, moc čerství po cestě nejsou, stejně jako jsme nebyli my. Jdeme s nimi solidárně na jednodélky na Glacier Point, je stále vedro jako pes. Jinde než ve stínu se být nedá. Bohužel většina stěn tu směřuje na jih, ale dají se najít i chladnější místa.

Kratochvíle pod Glacier Point Apron

Úterý. Stále vedro. Jdeme na Pat and Jack Pinnacle. Nejde lézt, chyty pálí tak do prstů, že se nedají udržet. Jsme půl dne v luxusní tůni, k večeru ale 6 cestiček – moc pěkná oblast.
Středa s novými přírůstky jdeme na Pillar Of Frenzy na Middle Cathedral. Super nástup asi pět minut je vykoupen frontou do vyhlášené cesty ve stínu. No nic. Dáváme dvě partičky pexesa a už se leze. Také zasloužená hvězdička. Na dotahání jdeme na Generator Station – známá to nácviková širočina v prasklém kameni 20x20m hned u silnice. Peklo pekel! Od techniky dvě žáby, pěst žába, klíč, chicken wings po úzký komínek. Co se dělo s nohama ani nedokážu popsat. 

 Čtvrtek jdeme s Ondrou na Triple Direct 31 délek na El Capitana. Cesta je kombinací Salathé prvních 10 délek, Muir Wall a The Nose. Plán je vyhaulovat – vytáhnout svini (velký batoh se všemi věcmi), kvůli vedru bereme skoro 40l vody a portaledge – postýlku cca 60kg, na Mammutí Terasy a slanit. Pak vylézt cestu za 4 – 5 dní.

Trocha cajků

donáška pod stěnu

Obrovská stěna pod Heart Ledge

Jumarujeme po fixech. Pohoda, tak si to dávám každou délku 2x, neb nejsme schopni vytáhnou svini přes kladku jen vlastní silou, tak musím dělat protizávaží. Dřina jak jsme čekali. Ze svině teče voda! Dostáváme ji na Terasy a zjišťujeme, že tady mají nekvalitní uzávěry na flaškách od mléka i kanystrech, které jsme museli koupit, protože v obchodech ve vesnici nemají klasické petky. Sice jsme je pečlivě oblepili stříbrnou páskou, která opraví vše. Tedy téměř vše, s netěsnícím uzávěrem si poradila stěží. Přebalíme a doufáme, že za zítřek vyschne. Necháváme ji na terasách a slaňujeme dolů, vyspat se do stanu. A zítra nalehko, no samozřejmě se spacáky a hafo matrošem na hákování nebo-li technické lezení, vyrazíme do zdi.
Pátek vstáváme v 5, abychom byli první na nástupu. Prvních 10 délek se hodně leze, páč je tam jednoduché slanění po fixech. Jedni lidičkové spali pod nástupem – jsme druzí a za námi další. Lezeme pomalu, první délka je technicky těžká – špatně se zakládá do děr po vytlučených skobách.

Zakládám malé a mikro vklíněnce. Škoda, že máme jen dva offsety – asymetrické frendy- ty tam jdou krásně, párkrát se pro ně vracím. Ondra jumaruje a vybírá jištění – stále musí silou mlátit šťouradlem do vklíněnců, aby je dostal ven. Je z toho unaven a dnes už tahat nechce. Druhou délku jdu volně – pěkné lezení, bohužel Ondra má problém se zaseknutým jumarem a ztrácíme tak další čas. V dalších délkách lezu jak šnek, stojím v tak malých věcech, že nejsou skoro vidět a mezitím povinné relativně těžké kroky volně.
Zahřměl hrom. Ty joo, že by po čtrnácti dnech stejné 20% předpovědi bouřky nakonec vyšla? Máme 2 délky ke svini.
Blesk. Prásk. Padají řetězy vody. Během minuty jsem promočená na kost. Okolo mě všude potoky vody valící se bez odporu po žulové stěně přímo do komína, ve kterém Ondřej jumaruje a zápasí s vyndáváním jištění.
„Určitě se utopí,“ bleskne mi hlavou. A já mu shora nemůžu nijak pomoct! Spouštím se pomocí prusíku mu naproti – je to dobrý, je silný a dostává se ke mně na polici. Alespoň trochu štěstí – máme polici. Doteď byly všechny stanoviště ve visu. Sedáme na bobeček na polici přes sebe spacák. Po 30 minát přestává slejvák, my jsme však durch a klepeme kosu celou noc. Dopoledne přichází konečně, po dlouhé době, vytoužené sluníčko. Rozmrzáme, sundáváme mokré oblečení, sušíme a dolézáme poslední dvě už snadné délky ke svini. Tu přebalíme, necháváme na místě a slaňujeme dolu – dát se dokupy do kempu. Za dva dny jsme vypili 4,5 litru vody dohromady, tak se ani nedivíme, že nás bolí hlavy.

Neděle neděláme nic. Tentokrát musím i já uznat, že potřebuji rest.

Pondělí a jde se jumarovat – plných 5 délek. Dostáváme se ke svini, která na nás čeká na polici pod Mamutími terasami. Přebalíme a lezem už s ní dál a výš. Jde to špatně – svině je zřejmě přetížena – trhá se! A už zase teče voda, Ondra chce sušit a stavět postel. Teprve po dvou vylezených nových délkách. Ok, tak snad zítra budeme rychlejší a doženeme dnešní ztrátu. Postýlka fakt luxusní záležitost, ležím si ve zdi Capitána z jedné strany nádherná žula, z druhé hvězdy na dosah – dívám se vzhůru a uvědomím si, že se usmívám do tmy.  

Úterý vstáváme se sluníčkem, balíme postel a hurá vzhůru! Je to těžké hákování, jde pomalu, zakládám hafo mikrovklíněnců a stoupám po nich 50 metrů vlasovou spárkou. Štanduju a tahám svini. Ondřej se dře s vybíráním jištění, vklíněnce po zatížení jdou špatně vyndavat, měli jsme vzít víc mikrofrendů. Druhou délku vyvádí Ondra, taky to má těžké, zařazuje do postupu už i háčky. Odspodu přilézá kluk – spí s přítelkou na terasách a dávají si každý den pár délek z cest protínajících terasy – taky zajímavý nápad, jak si zalézt v Capovi. Povídáme si a den pomalu plyne. A už lezu a vybírám jištění, jde to blbě, jak říkají pískaři. Mlátím do vklíněnců, při téměř marné snaze je vyndat. Zase to jde tak zoufale pomalu.. a střídám. Podle průvodce nejtěžší hákovačka cesty. Tak si tak lezu a peklo! Je to takový uzounký hladký kout, který mě neustále vyhazuje a nechce pustit dál. Nejde mi stát v žebříčcích jen na spodních stupních, posouvám se po centimetrech už zakládám i nezaložitelné.
Ondra najednou volá: „Za dvě hodiny je tma!“
„No a?“
„Pojď dolů…“
A tak jsme zapytlili El Capa.

Co Tě nezabije, to Tě posílí, že? Poučila jsem se a už vím, které věci příště udělám jinak.
Rozlučka s Yosemitama nádherná dvoudélková ruční spára v Reed´s Pinnacle Area.

Jedeme přes sekvoje do Red Rocks.

 Tak tvrdý písek, že se tam může jistit železem. Jinde např. u nás nebo v Německu jsou frendy i vklíněnce zakázány, mohou se používat jen látkové uzlíčky. Tak se těším na nový zážitek. Jsou tu jak sportovkové jednodélkové oblasti- nýty po pár metrech, tak vícedélky – v plotnách odjištěné, kde je spára, tak po vlastním.
Určitě stojí za návštěvu údolí Black Velvet, kde jsme lezli vícedélky – Dream of Wild Turkeys 1000´ (stop – to je 10 délek lezení), Prince of Darkness 665´, Our Father a nějaké jednodélky – všechno fakt parádní cesty.
A v lezeckém obchodě v Las Vegas měli k prodeji spárové rukavice od českého výrobce. Rukavice Singing Rock Chocky /spárové./

V Red Rocks

Se svolením autorky převzato z blogu Namche