Bernd Arnold v Libčicích

Za prvé, dobrý večer. Využil jsem pozvánky Jesseho. Řekl totiž – u nás na Vltavě připravujeme něco zcela nového a můžeš k tomu také přispět. A protože se lezeckým sportem zabývám již celý život velmi intenzivně, a to až do vlastního sebezničení,
řekl jsem si, tak tam také přispěješ svou troškou do mlýna, což chci dnes také učinit. Přeju Vám tedy, abych to tak řekl – hodinu dobré zábavy.

 
Bernd Arnold s překladatelem

 Ale počkat, o co vlastně nyní půjde. Zkraje působím dost staromódně. Vidíte, že sem přicházím s takovýmto obyčejným diaprojektorem. Ten už se sám o sobě tak trochu muzeální – jako já sám. No a pak ještě taková věc, mám doma kočku. Tak mi budete muset prominout, když bude na obrázcích občas vidět kočka. To je totiž proto..., zkrátka se tomu nešlo vyhnout.

Ano, dobře. To už jsme měli. U mých snímků a mých cest jde pak nejprve tak trochu o Labské pískovce, které se Vás víceméně také týkají. Pak ještě zároveň natolik zásadní horolezecké záležitosti, které také všichni znáte, když je uslyšíte.
No, a když jste neustále v Labských pískovcích, pak také jednou máte této krásné ulity dost, ačkoliv je tak krásná. Pak se zároveň chcete vydat do míst, o nichž jste si za dob NDR, tedy za socialismu, ještě pouze četli jako v pohádkových knížkách a mysleli jste si, že to se nikdy… Přičemž tato přání nám nyní mohl někdo splnit. I když se jednalo o nový typ nesvobody. V současné době již hranice neexistují. Nynější nesvobodou jsou peníze.

Tak, ale nikoliv… Navzdory všemu, navzdory této nové nesvobodě, se každý dle svých možností vydá na cestu. I já jsem se na svou cestu vydal. V Patagonii jsem nakonec byl 14krát. Strávil jsem tam více než dva roky. A bylo to – stala se už také něčím, jakoby kusem mého domova. O tom také bude film, který uvidíte. – Já sám se těším, že jej uvidím, protože jsem jej už dlouhou dobu neshlédl, i protože můj dlouholetý přítel Kurt Albert, který už není mezi námi, v něm hraje velmi důležitou roli.

1, foto: Petr Jandík

 Někdy ani nemusíme vědět, jak se dané místo přesně jmenuje, když se podíváme na to podstatné, většinou ho nějak rozeznáme

 

Bernd v rozvětu sil

Tak – při lezení existují různé fáze života, které se velmi výrazně vykrystalizují. Existuje fáze bouře a vzdoru, tedy začátek. Fáze bouře a vzdoru.
Pak následuje fáze zrání. Ta je fází, která by vlastně měla trvat nejdéle. Přičemž poté následuje fáze odumírání. Což je fáze, kdy vlastní vůle tělo tak trochu předběhne. Tělo zpomaluje rychleji než duševní schopnosti. To velmi bolí. Ale i s tím se musíme vypořádat. Tady ovšem vidíte obrázek, kdy jsem se nacházel ve fázi zrání. Kdy jsem tedy byl v nejvyšší kvalitě. A lezení jako takové hodně souvisí s vnitřním klidem. Proto má lezení také něco společného s pomalostí. Tedy, kdo je sám uvnitř klidný, ten také bude většinou úspěšný i při lezení. Aniž by potřeboval prášky na spaní.

 

Jednou začal každý z nás, přičemž většina z nás to má ještě v živé paměti. Jak začínala. Na začátku byly obavy veliké. 

Avšak u většiny z nás se výhybky nastaví velmi brzy. Výhybky – směr se nastaví velmi brzy. U mne tomu bylo tak, když, no, když mi bylo deset let.

 

A od té doby pokračujete pouze kupředu, strašné. Tak, tak. Pak je tomu tak, že čím více lezete, tím více se také mění Váš přístup ke strachu. Člověk rozšiřuje své pohybové schopnosti a tím také docílíme větší jistoty. Přičemž se strachem… …už pak tolik nezápasíme. Ale hluboká úcta před přírodou, pouze hlubokou úctu nepotřebujeme, ovšem se strachem si nepomůžeme (…) a hluboká úcta zůstává.

A co je při horolezení, při lezení také velmi důležité. To je společenství, jak se vyvíjí společenství. Kdo toto opomene, ten při tomto sportu dlouhodobě úspěchy slavit nebude.
 

 S denním lezením se člověk stává výkonnějším.

Oliver Perry-Smith při prvovýstupu

Nezávisle na tom, že jsem se už vždy snažil, dopracovat se až k hranicím, jsem se také výrazně zajímal o historický vývoj. A už když jsem byl mladší, jsem uctíval naše staré průkopníky lezení. Zde vidíte původní fotografii Waltera Hahna z roku 1913, Pořízenou při prvovýstupu jižní stěny Falkensteinu cesou Südriß. A zde je Oliver Perry Smith. Na tomto obrázku.
V roce 1913 v Sasku ještě karabiny nebyly. Člověk pak pouze usadil smyčku a jí protáhl lano. Byl to velmi pochybný způsob jištění.

 

No a pokud lezete takovéto nové stěny a porozumíte problému intenzivně - já jsem se této věci upsal už 60 let velmi intenzivně, pak se také seznámíte se všemi podobami tohoto sportu. Takže neexistuje potom žádný druh lezení, který by člověk nikdy nezkusil.
 

Pak je tu samozřejmě zážitek z přírody, který je stále ještě tím největším a nejcennějším, co nás také spoluovlivňuje při lezeckých zážitcích. Jde zkrátka o zcela odlišné podoby lezení, díky kterým se lezecký sport i krajina, prostor krajiny, zdají být jako šnečí ulita.
Ulita, do které se vždy rádi uchýlíme.
 

Ale při vší kráse lezeckého sportu a ať už strávíme lezením času sebevíc, musíme k tomu mít také peníze. Novou nesvobodou se tak stávají peníze. Tohle je například můj psací stůl, na němž také vidíme, jak se držím při zemi. Vidíte pokoj, v němž jsem se narodil. Dodnes tedy žiji ve stejném pokoji, v němž jsem spatřil světlo světa. Na té kopě lístků, které vidíte na mém psacím stole jsou napsané úkoly, které jsem dosud nesplnil.
 

Abychom se dopracovali k životní vervě v životě horolezce, je samozřejmě zapotřebí i chápavá rodina. Nejprve tedy chápavá žena a pak také ještě dítě. A to jsou moje žena a dcera při lezení. Pak člověka těší o to více, pokud děti, nebo dítě lezou v ještě větší míře. Měl jsem velké štěstí.

Ano, to má také co do činění se štěstím. Tento rozbitý Trabant budiž tak svým způsobem symbolem roku 1989, kdy se NDR rozpadla.
 

 

Tím pádem také vznikla myšlenka, uskutečnit cestu, o níž jsme jinak pouze četli v knihách.  

 No a na začátku jsme v NDR, mohli pouze k vám, naše sociální prostředí bylo omezeno. Často jsme tak jezdili do Vysokých Tater.

Nebo také do Bulharska. 

A pak následoval skok do hluboké vody. Svou první velkou cestu jsem podnikl do Patagonie. A prakticky vždy jsme měli v oblibě osamělá pohoří.
 

 A ty lze nalézt také na Sahaře.

16, foto: Petr Jandík

Nejhezčí pak je, pokud na takovéto skalisté hory, jako zde na obrázku, můžeme vylézt jako první. To se nám zadařilo na Madagaskaru.
 

 
Tsaranoro

 Na Madagaskaru jsme byli v roce 1993 první horolezecká parta, a následně jsme se také vydali do Venezuely na některé stolové hory. 

 No a tento obrázek mne v lezeckých časopisech vždy fascinoval, když jsem se tam ještě nemohl vydat osobně.A byla to velká radost splnit si navíc toto přání.

A jednou pak také podnikl výlet k osmitisícovkám. Ačkoliv jsem věděl, že jsem spíš lezec, než horolezec, který se vydá do velehor. Můj pokus skončil na 7.400 m.
Přičemž člověk vždy říká, pokud se mu něco nezdaří: nebylo dobré počasí. Myslím si ale, že v našem případě, což bylo v roce 1991, sice počasí také nebylo dobré, ale neúspěch souvisel s partou. 
A tady musím říct, že jsem se později k horolezení ve velehorách již nevrátil. Protože si tam člověk partu nevybere tak dobře jako při lezení. Přátelství při lezení je totiž podle mě zkrátka něco vzácného.

No a pak moje kosti také trpěly několika problémy, já sám jsem trpěl společně se svými kostmi. Takže jsem svou poslední velkou cestu podnikl až před rokem.
Mířila do Súdánu, kde je dosud možné vydat se na prvovýstupy takovýmito stěnami v okolí města kasala. Uplynulý rok jsem víceméně strávil ve stavu nemocných, přičemž se nyní zadařila rozhodující operace zad, a tak doufám, že se bude lezení dařit lépe.
 

Ze všech dalekých cest jsem se nejčastěji vydal do Patagonie. Byl jsem tam čtrnáctkrát a strávil jsem tam celkem dva roky. 

 
 

Kromě prvovýstupu na Fitz Roy, Royal Flash.jsme pak podnikli i mnoho dalších prvovýstupů, jako Riders on the Storm. A v návaznosti na snímky Vám ještě ukážu krátký film.

Jenomže. Vždy se tu mluvilo o nesvobodě. Ta existovala. Peníze musel člověk mít i za socialismu. A já jsem vždy preferoval samostatnost. Měl jsem tedy již brzy tiskárnu. Od roku 1975 do roku 1990. Musel jsem tedy sice hodně pracovat, ale měl jsem zároveň osobní svobodu. 

Po převratu se, podle mého, vše obrátilo vzhůru nohama. Tiskárnu jsem už pak nemohl vést dále, a tak jsme začali provozovat náš malý obchod v Hohnsteinu. Tak a když nám nestačil starý hrázděný dům, pak jsme si nekoupili nový hrázděný dům, nýbrž dokonce ještě mnohem starší a opravili jej a v něm se dnes nachází náš obchod s horolezeckým vybavením. To je veliký výkon mojí ženy, protože já se stále ještě velmi intenzivně věnuji lezeckému sportu.

Inu, zabývali jsme se prodejem lezeckého vybavení, ale také kurzy lezení a pořádali jsme lezecké soutěže.

 

Ale Labské pískovce pak byly nakonec vždy oním bodem, v němž člověk nalezl svůj klid a rovnováhu 

Tady máme přehledovou mapu většiny z nejznámějších lezeckých oblastí a musím říct, že v mezičase jsem víceméně všechny časno navštěvoval. Pokud jde o Labské pískovce, počítám sem i jejich českou část, vždyť krajina se u hranic nezastavuje. Tedy česko-saské Švýcarsko, neboli Labské pískovce či ať už toto místo nazveme jakkoliv, považuji za nejúžasnější lezeckou oblast ve střední Evropě.
A protože je tato krajina tak nádherná vydáme se na krátkou cestu, na které uvidíme její krásu.

(nyní probíhá slideshow s hudbou, podívejte se na video). 

Následuje diskuze: 

Bernd odpovídá na otázky, foto: Petr Jandík

Rád bych se zeptal na jednu věc, která mě přijde zajímavá. Bernd byl ten člověk, který v Sasku nastavoval nové a nové výkonnostní stupně. Takže jsem se chtěl zeptat, jak řekněme, jaké odhodlání člověk musí mít, aby řekl, že tahle cesta už není 9a, ale 9b, už to není 9b ale 9c? Podle čeho to určoval?

Stupně obtížnosti je zapotřebí brát vždy velmi subjektivně. Potřebuju k tomu také hodně zkušeností, abych to také jakž takž ohodnotil, aby to zkrátka také – bylo no - logické.
A se stupni obtížnosti se věci mají jako s vývojem celkově. Abychom na tuto věc nahlíželi objektivně, je zapotřebí, nelze na ni nikdy nahlížet, aniž bychom brali v potaz dobu vzniku. Ať už jde o sportovní či jakýkoliv jiný výkon, je zapotřebí brát jej vždy v kontextu dané doby. A když se dnes zkrátka lezou nějaká vyšší čísla, tak to vůbec neznamená, že lidé, kteří ještě lezli před 50 nebo 80 lety, podávali slabší výkon. Oni totiž podali přinejmenším stejně kvalitní výkon.

Stupeň obtížnosti, který se neustále zvyšuje, totiž nezobrazuje jednu věc – a tou jsou sociální a společenské podmínky. Například ve dvacátých letech, kdy lidé ještě museli pracovat celý týden, měli mnohem méně času na trénink. A když tehdy někdo lezl 8c… … tak je to přeci jen, tedy, no, objektivně vzato, zapotřebí ohodnotit mnohem výše než dnešní 10a nebo podobně.
Se stupni obtížnosti je to prosté, neměli bychom je brát tak sveřepě. Vše se pohybuje a tak to také dobře.
Tak, a to stačí.
 

Já bych se chtěl zeptat, jestli se Bernd někdy věnoval tréninku sportovního lezce, nebo jestli jenom prostě tak často lezl ve své domovské oblasti. Jestli třeba nějak řešil specielní životosprávu, nebo jestli si pokaždé po lezení dal pivo a buřt, když přišel domů, nebo něco podobného.

Nejprve tedy odpovím na začátku na to, co bylo na konci. Jednu dobu jsem nepil žádné pivo a nejedl žádné buřty. Tak, to bylo jako sebeodpírání. Sebetrýznění. Jenomže celkově je to teď tak, když…
Před chvílí jsem při promítání svých obrázků hovořil o těch fázích života. Tak.Samozřejmě existuje ona fáze bouře a vzdoru, kdy je člověk zcela mladý, a kdy, abych to tak řekl, dělá věci, kterým se později směje, kterým se může zasmát.

A stupeň obtížnosti v daném případě hraje samozřejmě také svou roli. Soutěžení je v daném případě, tedy ve fázi bouře a vzdoru v popředí zájmu. Ale později, když se dostaneme do fáze zrání, tak by porovnávání, resp. soutěživost a srovnávání jako takové již každopádně nemělo středobodem výkonnostního zájmu. Já jsem si na vlastním těle ozkoušel, že mi srovnávání, tedy i porovnávání výkonu s ostatními nesvědčí. Zbržďuje mne to. A poté jsem, když jsem zjistil, jak to na mne působí negativně – něco takového svým kamarádům zakázal. Vždy jsme se zajímali o naše cíle jako takové, přičemž v takovém případě vlastně nikdy nešlo o stupeň obtížnosti, nýbrž o úkoly. Problém jako takový, tedy lezecký problém se byl úkolem, jemuž jsem vše podřídil.

Tedy ještě jednou. Nejdůležitější je, abychom našemu cíli, tedy lezeckému cíli, vše podřídili a nesrovnávali se s ostatními. Protože srovnávání je jako jed. Když celý sv§j život uzpůsobíme tomu, abychom dosáhli našich cílů, což znamená, že zkrátka odpovídajícím způsobem zorganizujeme náš profesní život… …také rodinné poměry, protože ty musejí být vždy uspořádané, jinak následují potíže.
A pak k tomu patří také kamarádi. Tedy velmi důležití jsou při lezení, myslím, spolulezci. Nikoliv věřím, to vím, že tomu tak je. Spolulezci jsou velmi důležití. To je tak trochu negativum dnešního sportovního lezení – že totiž mnozí při dnešním sportovním lezení hlavně potřebují někoho, kdo jim bude držet lano a vše ostatní nehraje zas až tak velkou roli. To je samozřejmě škoda.
No a jinak zkrátka musíme, pokud chceme podat nejvyšší možný výkon… tak zněla otázka… …ve všech oblastech jít až na hranice svých možností. Přičemž na lezení je krásné, že je možné dělat to i ve vyšším věku. Pouze hranice se v daném případě trochu posunuly. Ale stále je můžeme nabourávat.
Tedy nabouráváme i dál.

Na závěr přednášky byl Bel Bernd obdarován několika lákavými věcmi. Ze sady UFO měl radost, stejně jako z medoviny. 

Organizátor přednášky Michal Nehasil předává Mistrovi prektické dárky, foto: Petr Jandík