Jak se v Arcu vyhnout davům: Parete Padaro

Via della rampa vede plotnami do lesa uprostřed. Horní část cesty není vidět, je za hranou.

 Ze Zookempu se tam dá dostat po silnici pod hradem k městu a dále objížďkou kolem města a poté vjedeme na úzké silničky do vesnice Padaro a dál po silnici do kopce pod stěnu. Parkujeme na silnici ve strmém místě u pravotočivé zatáčky pod stěnou. Místa je málo, najíždíme pravými koly až na hranu svahu. Parkujeme tu sami. Doufáme, že tudy nepojede žádný větší náklaďák, ale silnice je docela pustá. 

Po uvážení tvrdosti klasifikace používané Heinzem Grillem a jeho kamarády jsme došli k tomu, že si na poznání stěny dáme nejlehčí cestu Via della rampa, tři místa 6-. Kráčíme po malém suťovisku pod stěnu,  k nástupu nás vedou modře napsané názvy se šipkami.

Nástupová plotnička je v pohodě, foto: Eva Jandíková

První délka začíná nenápadnou lehkou plotýnkou, ale když dolezu ke hraně, koukám na převislou stěnku se skloněnými chyty, slibující dost tuhý boj. Težce se zvedám a cvakám nýt, když tu náhle….. “Stojíš tam dobře? Já musím… honem!!!” Lano je zahozeno, sedák cinkne o zem a za Evou zašustí roští. Jej, doufám, že je ten nýt zavrtaný dobře. Mám nečekanou čtvrthodinku na studium problému. Zprava na takovou ukloněnou poličku, nátah nad nýt, snad tam něco najdu. Všechno je tam skloněné dolů.

Zapeklitý ořech v první délce, převislé kouty, foto: Petr Jandík

Přírodě je učiněno zadost, lano je opět v kýblu a já mohu porovnat své teorie s realitou. Samozřejmě je to jinak. Chyt není tam co jsem myslel ale naštěstí je tam, co jsem nemyslel. Velké funění. Krok, blbý chyt. Snad.. další krok, další blbý chyt, to bude rána… ještě krok. Ufff konečně slušný chyt. Tedy, 6-? To bych se z toho ugrilloval, Heinzi.

Druhá délka, závěr VI-, foto: Petr Jandík

Druhá délka dává zpočátku vydechnout, ale v závěru se terén zdvihá a vrcholí docela hutným zdvihem a traverzem, po sklopených ploškách doleva s blbými stupy. Dolézám to s pěknýma bandaskama, ale druhé 6- je za námi. 

Závěr třetí délky V+, foto: Petr Jandík

Čtvrtá délka jde diagonálně doprava většinou lehkými plotnami a končí v lese,

Čtvrtá délka vede dlouhým šikmým traverzem kolem hrany do visutého lesa. Je to takový lesní ostrov uprostřed stěny, nějakých 100 metrů od země a stejně daleko to je nahoru. Jestlipak tu žijou nějaká zvířata? Hledáme kudy dál, až nás zase navede šipka. Napadá mne, že kdyby nastal problém, bude se odsud hodně špatně slaňovat. Celou dobu lezeme šikmo doprava a nástup je bůhví kde vlevo stranou.

Průchod lesem uprostřed stěny pěšky, foto: Petr Jandík

Do druhé půlky cesty nad lesem vstupujeme zprvu lehčí plotnovou pravou stěnou kouta, která postupně těžkne. Následuje delikátní traverz na hranu. Nemám rád takovéto že skoro nestojím a skoro se nedržím, ale v součtu všeho tam nějak levituju. Tady si toho užiju dostyta, ale třetí místo 6- je na námi. 

Na konci šesté délky, VI-, foto: Petr Jandík

Chvíli meditujeme kudy dál. Naproti přes vhloubení vidím štandovací kruh, ale  jak k němu? Nakonec je řešením malý pilířek a traverz rozlámanou hnědou hrůzou. Autoři cesty si toho ale byli vědomi a dali sem borhák.  

Sedmá délka obchází horem kolmý úsek. Odlez ze štandu, foto: Eva Jandíková

Pohled na plotnu osmé délky, foto: Eva Jandíková

Následující plotna s vykapanými strukturami poskytuje lahůdkové lezení, byť na jejím konci je metr zahliněného kouta. Frendík to jistí. Před sebou máme předposlední délku. Sluníčko už je nízko, začínám mít obavy, jestli se dostaneme vůbec dolů za světla. Ta půlhodinka věnovaná ráno zalévání nasbíraných kytiček do zahrádky nám možná bude scházet.  

Traverz v rozlámaném terénu je dobře odjištěný, foto: Petr Jandík

Plotna 8. délky a lehký dolez, foto: Eva Jandíková

Lezu pořád dál šikmo doprava přes oblá bříška. Má tu být už jen V+, ale takové, že je člověk pořád jak na vodě. Pořád lezete, ale furt žádná jistota. Na konci vypečený převísek, ale jsem tam. Poslední dvojkou docházíme na náhorní loučku, ale kam dál? Slunce už se sklání k obzoru.

9. délka. Muro finale je psané V+, ale překvapí tvrdostí., foto: Eva Jandíková

Závěrečná lehká délka, foto: Eva Jandíková

Nacházím mužíka a cestičku. Musíme se dostat z pravého kraje doprostřed stěny, kde je slaňovací dráha. Po chvíli cestička mizí a čeká nás sólistiské přelézání čtyřkových skalek na další patro louky v takovém skoro pralese. 

Mužík na konci, foto: Petr Jandík

Ještě je vidět a nacházím další cestičku, která vede potřebným směrem a navíc začíná klesat. No hurá! Po troše bloudění a slepých odbočkách máme první slaňák, 25 metrů. Ten je ještě za romantického západu slunce. 

Police po prvním slanění, foto: Petr Jandík

Pak další cestičkou ve strmém lese a na jeho kraji máme další slaňák. Velím nasadit čelovky na helmy, protože máme už jen poslední chvilku světla. Dohadujeme se na kterou stranu žebra vlastně slaňovat, ale podle mne to je jasné. Po mírně položené plotně pruhem bez stromů, na kterých by se při stahování chytlo lano. Jedu a hledám další štand, ze kterého to má být 50 m převisem, ten by nebylo radno minout. Eva ke mně dojíždí už za tmy vyplašená, protože při čelovce ještě neslaňovala. Dáváme si pozor, abychom při čelovkách neudělali chybu.

Poslední úsek je jak v nějakém dobrodružném filmu. Jedu si dolů tmou, jen ostrý kužel světla čelovky prořezává černotu. Hledám ten správný okamžik, kdy je třeba se odrazit od naší stěny a houpnout se na vrchol odštěpené věže, která má stát kolem pěti metrů od naší stěny. Najednou se mi pod nohama zase objeví stěna, převis už skončil. Odraz, hup, a držím stromeček na vrcholu věže. Ani to nebylo tak hrozné, jak psali v průvodci.

Snažím se pak svítit Evě na cestu, ale je vystresovaná a nadává, že jí svítím do oči, tak toho zase nechám ať si poradí sama. 

Romantické slanění při čelovce, foto: Petr Jandík

Z hupu na věžičku má obavy, ale i jí se to daří. Balíme lana a sestupujeme exponovaným, ale ne obtížným terénem do lesa a když jsme zpátky na asfaltce, poskakuje Eva radostí, že je na pevné zemi. Bylo to pro ni dobrodrůžo. V kempu zapíjíme italským vínem celou tu taškařici v duchu nejlepších tradic našeho původního oddílu HO Banka, vyjádřeného heslem: “Banka chodí v noci”, i když na historicky nejlepší oddílový výkon - nouzový bivak na saském Falkensteinu to stačit nebude.

Schéma slanění z Parete Padaro, foto: Petr Jandík

Údaje:

Parete Padaro, celkem 10 cest obtížnosti VI až VII.

Via della rampa

Délka 345 m, 4-5 hodin. Cesta má alpinistický chatakter, je potřeba menší sada friendů a stoperů, štandy vrtané. Již od 4. délky lze špatně slanit. Cesta vyhledává pěkné části stěny a vyhýbá se zarostlému sajrajtu. Pěkné lezení, ale žádná sportovka.

Schéma cesty je zde, popis cesty zde