Bavorské žulové bochánky

Stará ocel pomalu splývá s přírodou, foto: Petr Jandík

Nedaleko se objevuje první ze zdejších žulových krásek, Kreuzturm s výrazným převisem vrcholu s křížem. Cesty jsou vyborhákované, vypadají docela těžké. Lehkých tam není moc ale i ty vypadají těžce. Tady už nás chytá déšť a vítr. 

Kreuzturm za deště, foto: Petr Jandík

Pár set metrů dál do kopce nacházíme schody na vyhlídku Rudolfstein. 

Směrovka na Rudolfstein, foto: Petr Jandík

Bouřka obrací Markétě deštník naruby a my se obracíme zpátky. Vidět je tu stejně prdlačku.

Pěkné počasí na vyhlídce, foto: Petr Jandík

Cestou se ještě zastavujeme pod Regendachem v naději, že třeba přestane pršet, ale nemělo to cenu.

Pod Regendachem, foto: Petr Jandík

Kráčíme mokrem dolů. Zdeněk, kterého zmýlilo vedro v Praze při odjedu a pojal to vyloženě letně, větru a dešti čelí slamákem. Než jsme došli zpátky k autům, přestalo pršet a tím pádem zase vyrazily mušky. Pokus se zasmradit repelentem, obalit vším možným a zasednout k vínku u stolu byl marný a představa spaní v něčem takovém nás dohnala k útěku do hospody a pak do místního kempu.

Sklípky ve Weissenstadtu, foto: Petr Jandík

Večeřička pod plachtou v kempu. Jen kdyby neotravovaly ty mušky, foto: Petr Jandík

Drei Brüder

Komín na Erster Bruder, foto: Petr Jandík

Za lepšího počasí jdeme následující den trošku jinou cestou ke Třem bratřím. Je to skupina skal na vrcholu 500 m od Rudolfsteinu. Průvodce Kletterführer Ostbayern o Třech bratřích říká, že nabízí pěkné lezení místního typu (Fichtelkletterei) v kompaktní skále. Klasifikace cest ovšem vznikala v době, kdy byla uzavřená stropem 6+, takže při těžkostech při výstupu nemáte hned myslet na prodej lezeckého materiálu. Je to něco jako Sochorova klasifikace v Kozinci.

Piazriss na Mittlerer Bruder, foto: Petr Jandík

Takhle vypadá 2+, Südriss na Mittlerer Bruder, foto: Petr Jandík

Honza v cestě Westwand na Mittlerer Bruder, foto: Petr Jandík

Povzbuzen úspěchem na 2+ vyrážím se Zdeňkem na Třetího bratra, na Ostwand za 4+. Převislý koutek dole prekabátím rozporem, skoba na poličce potěší a na začátku převisu je borhák. Nedošáhnu do chytů a tak to beru víc zleva, kde jsem našel v polici misku. Zvedám se za ni a za povzbuzování Jihočeské sekce se úkrokem doprava dostávám nad převis. Ještě stěnka a dobírám Zdeňka na pravém vrcholu. 

Zdeněk v Ostwand na Dritter Bruder, foto: Petr Jandík

Honza v Ostwand na Mittlerer Bruder, foto: Petr Jandík

Slaněním se dostaneme do sedla k budce na knížku, která je otočná kolem dokola na muří noze, a ke slaňáku. Při stahování se ukáže, že se na laně udělal geniální samosvorný uzel tak, že lano nejde tahat ani na jednu stranu a tak mám příležitost udělat hrdinský čin, vylézt sólo trojkovou sestupovkou. Naštěstí je lehčí, než 2+ na Prostředního. Cestou potkávám v hodinách smyčku s takovou patinou, že mi přírodní nádržka s vodou hned vedle přijde jako nádobka na svěcenou vodu pro toho, kdo by se do té smyčky chtěl pověsit.

Krabice na muří nožce, foto: Petr Jandík

Kvalitní smyce a nádobka na svěcenou vodu, foto: Petr Jandík

Jihočeská sekce mezitím spokojeně chrochtá na vrcholu Prostředního bratra nad spárou Piazriss 5- a dává si po nás taky Ostwand na Třetího bratra. 

Jihočeská sekce, foto: Petr Jandík

Zbývá nám První bratr, na kterého lezeme komínem a pak zbývá rajbák na vrchol. Přes kulatý převis se mi moc nechce a mimoto uvažuju nad tím, jak široký je pojem kompaktní skála, když celý vrchol prvního bráchy se skládá ze třech na sobě ležících placatých balvanů. Leží na sobě ale pevně, na poklep ani neduní. Vzhledem k tomu, že na tom už stála a úspěšně odtud slanila Jihočeská sekce, rozhodl jsem se považovat vrchol za kompaktní a založiv kamaráda do škvíry mezi spodní a střední balvan, začal jsem špekulovat jak se překulit nahoru. Převislé rajbasy moc nemusím a ani neumím, ale šlo to v kolmé stěně za hranou s tím, že se ty kulaté obliny daly vzít z druhé strany jako chyt.

Tohle přece nemúže spadnout, foto: Petr Jandík

Dobírám Zdeňka, který se na konci komína najednou zasekne, a že na ty naskládané šutry nepoleze a ne a ne. Argumenty, že odtamtud už slanila Jihočeská sekce, a že specifická hmotnost všech Zdeňků je zanedbatelná proti specifické hmotnosti žuly a že mravenec taky nepřevrhne kámen když po něm leze, zůstávají nevyslyšeny, stejně jako otázka kdo tedy vyndá ten friend pod vrcholem, když Zdeněk zůstává sedět u slaňáku na nižším sousedním vrcholu. No kdo asi, když je můj. 

Zdeněk na svém trucovišti, "nahoru nejdu....", foto: Petr Jandík

Zdeněk dobírá Martinu na vedlejším vrcholu a já špekuluju jak slanit na tom stejným laně. První bratr má 15 metrů, lano celkově 60, tak to snad půjde.  

Martina v komíně, foto: Petr Jandík

 

Tím jsme dokompletovali pro nás lezitelné cesty na Bratrech a přesunujeme se k Rudolfsteinu.

 

U Rudolfsteinu

 

Honza v cestě Westwand na Treppenstein, foto: Petr Jandík

 

Jihočeskou sekci inspirují stěny Treppensteinu. Honza tam byť i s velkým funěním vyfikne Westwand 6+ a já se, nevěda co činím, rozhoduju pro Direkte Südkante 4+. Zpočátku to jde dobře. Vzdycky kousek stěnky, vodorovná police se spárou, kde se dá zafriendovat a zažábovat, další stupeň a tak až pod ten poslední. Tam dávám pro jistotu dva friendy a zvedám se za žáby a spoďáky. Šmátrám po kulatém vršku a nacházím cosi, co se dá s trochou fantazie nazvat chytem. Dá se za něj dostat hlavu nad balkónek natolik, abych viděl, že dál už je tu úplný kulový. Jen “bazén” s hodně kulatým okrajem a ještě do kopce.

Výlez Direkte westkante: To menší na kulaté hraně je jediný chyt,
jinak kulato kam oko dohlédne., foto: Petr Jandík

 

S lehce oroseným čelem slézám pod poslední stupeň, zkouším koukat doleva, doprava, ale všude je to jen horší. Nakonec slézám až na polici pod vrcholovým blokem a obcházím půlku věže. Jištění už tím pádem nemám, ale nacházím lehčí místo, kudy nahoru. Tam si dočasně cvakám borhák, slézám si pod převis pro friend, kterým jsem si to předtím jistil a jdu nad místo odkud jsem předtím prchl. To je takové to “když to nejde, vynech to a pokračuj nad tím” v praxi. Zdeněk, nemaje spárové rukavice, na to dlabe už v polovičce cesty a tak si ten výlez zkouším s fousem nahoru a ono to kupodivu jde. Asi je třeba si na tyhle věci zvyknout.

Dolez Direkte Westkante, foto: Petr Jandík

 

Jihočeská sekce právě dolézá Nordkante, když k nim dojdu, a vzrušeně vykládá, jak si museli dát nohu až k ruce a postavit se na ni. Cesta se jim ale líbí. Tím je vyčerpána dnešní energie a vracíme se do kempu k našim “oblíbeným” muškám.

Jihočeská sekce v cestě Nordwand na Treppenstein, foto: Petr Jandík

 

Vogelfelsen

Další den se přesunujeme do oblasti Steinwald, východiskem je Pfaben na jih od Marktredwitz. Spíme na parkovišti a stany máme na louce za ním. Přemýšlím, k čemu jsou tam ty velké reflektory, ráno vidíme že to je umělé osvětlení běžkařských tratí. K plánovaným Vogelfelsen se dojde za necelou půlhodinku většinou z kopce. Stinná severní stěna má 20 metrů. Když tak akorát máme rozbalený matroš, jde kolem stařík s batohem zřejmě přes 70 let. Jdeme se Zdeňkem na východní plotnu za 2 a ejhle, ten stařík to nad námi sóluje i s batohem. Po slanění nechávám Zdeňkovi v plotně jistění, aby si to taky vytáhl.

Vogelfelsen, Markéta v Linker Höhlenweg, foto: Petr Jandík

 

Stařík zatím nahoře rozbaluje další lano a hází ho přes cestu začínající převisem v pravé částí severní stěny. Jištěn jumarem na sedáku a prusíkem na prsáku to tam mydlí tak, že než my vylezeme jednu cestu, on má dvě.

Stařík šumně stoupá převisem, foto: Petr Jandík

 

 

Po plotně si dávám Linker Höhlenweg 4+, spára úplně vlevo s výklenkem. Oblez výklenku, o kterém se zmiňovala Jihočeská sekce, mi zvláštní potíže nedělá. Konec konců ani No Magnesia 5-, krásná stěna s mírně převislým koncem, ale po velkejch.

To je ale madlo... Zdeněk v No Magnesia, foto: Petr Jandík

 

Rechter Höhlenweg nám ukázal předtím stařík. Nedávám to tak elegantně jako on, ale jde to.

Markéta tahá Jihočeskou sekci přes Rechter Höhlenweg, foto: Petr Jandík

 

Mladá, silná, nadějná, akorát nemá ráda když ji staříci kafraj do lezení:-), foto: Petr Jandík

 

Sedíme nahoře, stařík už přelezl všechno a balí lana. Schyluje se ke gerontologické variantě soutěže, kdo má většího. “Kolik ti je?” ptá se. Abych zachoval alespoň trochu dekórum povídám, že 64 i když to bude až za měsíc. “A kolik tobě,” pokládám očekávanou otázku. “76. Tohle jsou moje domácí skály, bydlím támhle…” a ukazuje dolů pod skály. Pak slaní a mizí v lese. Domů na oběd, nebo zkompletovat další skálu? Nevíme…

"Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstaší," křičel osmdesátiletý Štraus
a tloukl o stůl občanským průkazem..., foto: Zdeněk Havlík

 

Jihočeská sekce toho dědu nějak nemůže vydejchat a odchází se odreagovat na sousední Vogelfelsen - Nebenmassiv. Tam koukám jak puk, co všechno může bejt 5+. Honza vytáhl dost převislý koutek, Steiler Zahn, docela ho obdivuju. S 5+ to nemá mnoho společného, jak zjišťuju když si to dávám za nima na ocase.

Honza v 5+ za 7-, foto: Zdeněk Havlík

 

Markéta se pak pouští do ještě těžší ale pěkné sousední Maikäferweg, taky psaná 5+. Na začátku se pořád snaží stoje vpravo nastoupit do levého sokolíku, což nemůže moc fungovat. Pak to ale nějak prekabátí a to, co dělá v cestě dál stojí za pochvalu. Shodli jsme se z Honzou, že reálná klasifikace je asi tak 7-.

Markéta nastupuje do sokolíka, foto: Petr Jandík

 

 

Penzistovo trápení, foto: Zdeněk Havlík

 

Na cestě zpátky už dost unavení těmi kvaky a vyžíznění sedíme na zahrádce příjemné židovské hospůdky: Rádler za Tojro pade jen zasyčí a protože tentokrát neřídím, lupnu tam ještě jednoho.

V židovské hospůdce, Radlej jen zasyčí, foto: Petr Jandík

 

Tak, sláva nazdar výletu, zmokli jsme, ale jsme tu. Teď za dalšími kvaky do Jury...

Jurská botanika, foto: Petr Jandík

 

 

Informace:

Fichtelgebirge

Východisko: Weissenstadt

Bydlení: Kemp tamtéž

Příchod: pěšky do 45 minut

Repelent: Doporučen Autan, prý na ty malý mrchy funguje.

 

Steinwald

Východisko: Pfaben

Bydlení: Lze přespat na parkovišti nebo loučce vedle, stan jen na noc

Příchod: Pěšky z velkého parkoviště do 30 minut, cestu lze zkrátit když se dojede kolem židovské hospody na kraj lesa, tam je plácek pro několik aut.

 

 

Původně vydáno 2.8.2016, reedice jako vzpomínka na Zdeňka Havlíka.