Broumovsko očima občasného návštěvníka

ADRŠPACH

Buď jsem místní a vím jak jinak, nebo se stresuji a hledám, nebo jsem smířený s osudem zaplatit stokorunu za parkování a protrpět rvaní se davem. A pak už tu jsou. Ti největší velikáni, při jejichž pozorování si každý turista vyzkouší ono nádherné kouzlo… totiž, že ho za chvíli bude kouzelně bolet za krkem.

Lezci ztraceni v cestě Slunovrat VIIc, foto: archiv Petra Resche

To lezce určitě bude bolet nejen za krkem. První desítky metrů absolutní většiny těch nádherných věží totiž vypadají úplně jinak, než exponované vrcholy. „Komínem, koutovým komínem, kónickým komínem, spárou, výše komínem….“, nejčastější popis nástupu cest. Počítejte tedy s tím, že pokud na vás nespadne prvolezec, bude vás kromě hlavy bolet pravděpodobně úplně všechno. A to i přes vybavení rukavicemi, košilí, dlouhými kalhotami i návleky na kotnících. Když jsme letos dolezli Iljův odkaz řka, že jakmile se člověk vysouká z komínku s ptačím trusem (po zhruba nalezených pětatřiceti metrech), je to krásné, odvětil náš kamarád, že si toho alespoň určitě víc vážíme. Napadlo nás, že bychom toto individuum mohli pod každou cestou svázat do kozelce a zmlátit klackama, aby si vážil i cesty vylezené v jiných oblastech.

Na vrcholu, foto: archiv Petra Resche

Jó Adršpach, to je holt jiná disciplína. Ale ta panoramata, zašlé vrcholové knihy se slavnými jmény. Silné historky, úcta. A to pivo zkrátka chutná jinak.

BROUMOVSKÉ STĚNY

Břízkové háje, hluboké opuštěné rokle, věže a věžičky pitoreskních tvarů i mohutných rozměrů. V tom prostředí tu má všechno jakoby jiný rozměr. Nebudu ho příliš vychvalovat, aby sem všichni neproudili, takže zase jako obvykle komíny a komínky, spáry a spárky, hladké plotny a plotničky. K tomu bloudění, hledání, komáří a jiná havěť, tu pálící slunce, onde močál. Víte co, nejezděte sem, ať se neolezou ty parádní železité kyzy, nesní borůvky, nepopíšou vrcholovky.

Kovářská rokle v Broumově, foto: archiv Petra Resche

KŘÍŽOVÝ VRCH

Sport, sport, sport, chtělo by se říci. Alespoň soudě podle bílých flekanců prakticky bez rozdílu obtížnosti. I stěny připomínají tvarem sportovní oblasti – díry, lišty, obláče – a to vše v nadmíru velikých prostorech mezi spárami a komíny. Tak na to jsem celý rok trénoval, jezdil do své vyprděné tělocvičny, valil shyby, kde se dalo, četl knihy o tréninku. Rychle navázat a jedééém. Ale co to, jak to, že ta pětka připomíná krokově 7-, kterou jsem vždy na umělce dával na rozlez. A nejsem už nějak vysoko? Kde si co cvaknu? Prosim tě, hoď mi nějakou tu smyčku, tady by se asi dalo něco namačkat do toho hnízda. Ježišmarja, když už jsem to přetrpěl, kde je slaňák? To mám jako sestoupit a obvázat támhleten strom?

I na Křižáku jsou spáry, foto: archiv Petra Resche

Na věži v Křižáku, foto: archiv Petra Resche

Křížový vrch je bezesporu nejsportovnější oblastí Broumovska. Ale pozor, pořád jsme v Broumovsku! V kolébce klasiky! A i ti pánové Čadové a Hudečci byli velkými klasiky, nemluvě o Mocanovi, že.

Spárová parádička na Křižáku, foto: archiv Petra Resche

OSTAŠ

Jako ostatně všechny popisované oblasti, Ostaš budete buď milovat, nebo nenávidět. Jestli jste ještě nebyli v nějaké muzeu zmenšených modelů, tak tady máte krásný zmenšený model Adršpachu. Pravda, chybí to dolní (jak jsem již psal dříve vysloveně atraktivní) spodní patro věží. Vyjma části Zadní Ostaš tu téměř nemá smysl mluvit o chytech, pohybovat se budete v hladkých plotnách, neméně hladkých hranách a na přetřes přijdou i komíny a spáry. Řada pěkných s vykřičníkem, třeba ty od Mirka Šmída. Jenže ouha. Vybaveni ufouny stávají se z nich sportovní téměř po americku jistitelné nádhery. Velkou pravdu měl človíček ve skalách, když říkal: „ještě že je neměli klasikové, to by v těch spárách nebyl jediný kruh“. Kromě chytů nemá ještě na Ostaši smysl mluvit o jakýchsi číslech, kterým se říká klasifikace. Ale koho by to číslo zajímalo.
Ostaš není jen oblast, Ostaš je komunita, stánek, Malíkovci. Ostaš jsou východy a západy slunce od Sluje. Ostaš jsou i turisti, ale pořád ještě takoví ti lepší, než jsou v Ádru. Ostaš je prostě srdcovka.

Ráno na Ostaši, foto: archiv Petra Resche

Ostaš coby miniatura Ádru, foto: archiv Petra Resche

Nejlepší trojka na Ostaši, foto: archiv Petra Resche

Ostašská Cikánka, kdo by jí nechtěl, foto: archiv Petra Resche

Ostašská panoramata, foto: archiv Petra Resche

TEPLICKÉ SKÁLY

Jedeme to abecedně a přesto je ta naše procházka tak hezky ohraničena těmi obry. Tepličtí obři jsou ale jiní než ty sousední v Adršpachu. Jsou tak nějak více namačkáni na sebe. Měli to štěstí, že pod nimi nevede silnice, takže autobusy malé parkoviště většinou míjejí. Taky jsou více vrásčití, hrbolatí, popraskaní a zase jim chybí to komínové patro. Co téměř nemají, jsou děti. Něco malého se urodilo pod Bumerangem a ještě to pěkně prasklo do „Sokolíku“, nějaká ta droboť se rozběhla po okolí, největší školka je na Bišíku. Ále to gró, to jsou hrany (hrany a zase hrany), sokolíkové kouty, „prdele“, jako ta na Hlásku a stěny. Vše v rozměrech pořádně dlouhého lana. Převislá na Věž přátelství, Údolní na Hlásku, Kalamárka, Bič….Hřiště je nekonečné, na hodně životů.

prvovýstup v Teplicích, foto: archiv Petra Resche

Převislá na Věž přátelství v Teplicích, foto: archiv Petra Resche

Kalamárka v Teplicích, foto: archiv Petra Resche

Teplické hrany a stěny, foto: archiv Petra Resche

Teplický Bič, foto: archiv Petra Resche

sladké Broumovsko, foto: archiv Petra Resche