Čedičová skála u Arnultovic

Na mapách.cz jsme ji našli pod názvem Borská skalka a i pěšinu k ní vedoucí. Po zaparkování pod kopcem v Novém Boru nás mapy.cz vedou polem do kopce k lesíku a v něm sedí čedičový bobek, úplně jako na leteckém snímku. Takže si to nikdo nenamaloval ve fotošopu, ale opravdu to existuje.

Východní stěna nad ohništěm, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Přicházíme cestičkou k pravé hraně převislé a hladké východní stěny, která je bohužel zaprasená od sazí, jak pod ní asi bezďáci pálí kabely. Začernělé borháky ukazují, kudy by se asi dalo lézt, kdyby si to zájemce předtím vypucoval. Bolavý pohled.

Východní stěna se začouzenými nýty, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Líp to vypadá vpravo v severní stěně. Ta je v zásadě položená, hlavu ozdobenou vzornými slaňovacími štandy, vždycky ze dvou borháků a řetězu. Jsou tu vidět hned tři a při pozornějším pohledu najdeme linie borháků. Odhadem obtížnosti kolem čtyřky, délka cest do dvaceti metrů. 

Severní stěna s lehčími cestami, označené jsou slaňáky a část borháků, foto: Petr Jandík

Severní stěna, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Vpravo se vodorovná loučka láme kolem v podstatě západní stěny, no je otočená víc na sever, než čistej západ. Úpatí padá strmě dolů a nad ním je stěna s metrovým dachem a prodlužovací řetězy z borháků nejde přehlídnout. Tady to vypadá na nějakých 8 cest přes ten dach, dvě jsou vlevo od dachu a jedna začíná úplně vpravo a pak jde za hranu do údolní stěny. Obtížnostně mezi 6 a 8, tipl bych.

Západní stěna s dachem, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Údolka má orientaci na jihozápad a délku kolem 25 metrů. Cesty jsou tu pěkné, v průměru lehounce položené a s jištěním borháky nebo nýty po třech metrech. Spodní část je zastíněná stromy. Na první pohled to vypadá nevábně, jako hromada šutrů, ale z těch čtyřech cest, co jsme tam lezli, se vyklubaly velice pěkné technické cesty. 

Varianta U a U, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

V údolní cestě jsem napočítal šest cest v obtížností od čtyřky zcela vpravo, která má ty nýty (7) poněkud méně viditelné. Vede na jižní hranu a po ní doleva ke slaňáku pod vrcholem. Druhá zprava začíná v plochém koutku v nejnižším místě stěny a podél nýtů se dá dojít ke stejnému slaňáku a nebo přestoupit v horních partiích do koutku s borhákem a dojít ke druhému slaňáku zprava. Asi tak 5 a 9 nýtů.

Varianta U a U, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Na žádný lokr jsme nenarazili, jediné co tam spadlo, byla lahev se zbytkem Coly, co nám věnoval neznámý návštěvník vrcholu, zrovna když jsme se chystali nastoupit do třetí cesty. Naštěstí měl vychýlenou mušku a netrefili nás. Ale helmu rozhodně s sebou a na hlavě. Turisti chodí Starou cestou na vrchol a nikdy nevite, co je napadne nebo co jim upadne. Při dolézání na samotný vrchol z údolí doporučuji chrastit matertiálem, nebo na sebe jinak upozornit, abyste nezpůsobili trauma nějaké zájmové dvojici, netušící, že někdo může přijít i jinudy. 

Vzpomínka na Eiger, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Další koutek vlevo je nástup prostřední cesty s malým převískem, ve kterém jsou trochu větší chyty, takže pořád ten plezírek. Nahoře je kousek skalního inženýrství, blok přišroubovaný závitovými tyčemi k podkladu, aby nespadl. Správce se činil.

Poslední kousek, co lezeme, je čtvrtá zprava s poněkud těžším dolezem do rajbasové hlavy, asi tak 5+ a zase 9 borháků.

Hold německým lezcům, foto: Eva Jandíková, Petr Jandík

Celkově se tu dá zablbnout minimálně na půl dne. Lezení pěkné a pokud se vám nechce do kopce, tak je možnost zaparkovat nahoře a přijít po vrstevnici. Rozhodně nejezdit po louce až ke skále, majitel si to výslovně nepřeje, jak říká průvodce.

Průvodce ke stažení zde, popisy zde