Archa

Netuším, kolik toho vydrží moje nedávno sešroubovaná noha, až na záda nahodím bágl. Na Brnčále jsem do ní nacpal guláš a kupodivu jsem se belhal dál. Přešli jsme řetězy do Malé zmrzlé a u potůčku v zelené trávě si udělali bivak.

Bivak s Kežmarským štítem v pozadí, foto: A a M Coubalovi

Počasí bylo nádherné, před námi oranžová kulisa zapadajícím sluncem zalitého Kežmaráku. Nad námi Jastrábka a s přibývajícím večerem další a další roje hvězd. Leželi jsme tu s Ájou ve spacákách, jako kdysi s bráchou, ona mi na etapy po dva večery četla svou novou sci-fi povídku. Romantik by uronil slzu.

Severní Kežmarák na sklonku dne, foto: A a M Coubalovi

Následující den vybíráme směr. Zvažujeme několik eventualit. Na fotografiích vypadá všechno trochu jinak. Nakonec volíme zhruba střed pravého pilíře. Jsme spokojeni. Lezení je pěkné, žádný extrém.

Kolový štít - Archa, v převisech 2. délky, foto: A a M Coubalovi

Sejdeme do bivaku, večer je jak malovaný. Z domova přichází zpráva, že zítřejší počasí bude super. Ája přečte večerní dávku prózy a spíme. Vyrážíme s ranním šerem. Počasí se drží, neprší a neprší, délky přibývají. Na štandu říkám Áje, že takovéhle počasí už dlouho nepamatuju.

Jsme dvě délky nad rampou, kde jsme překřížili cestu „Pravým vhĺbením“. Tady končí obtíže. Naše cesta má klasický charakter. Vede většinou pevnými plotnami, místy s pěkně modelovanou skálou, se dvěma strmými výšvihy ( ve 2. a 5. délce). Skobování je místy horší, díky sevřeným spárkám, ale dá se to eliminovat sortimentem frendů.

Registrujeme rychle se tvořící oblačnost. Kdybych nevěděl, že počasí je perfektní, řekl bych, že to vypadá na pěknou bouřku. Ta přichází, když jsme o jeden štand výš, u malé věžičky. Je to spíš šikmý kámen v hřebeni a pod ním místečko, ne o moc větší než metr čtvereční.

Kolový štít - Archa, pěkné počasí? foto: A a M Coubalovi

Liják se střídá v pravidelných intervalech s kroupami a hromobitím. Tiskneme se k sobě zády ke kameni a kletr používáme chvíli jako štít, chvíli jako střechu. Snažíme se co nejvíc nacpat k sobě a přitisknout se k věžičce, abychom co nejvíc zmenšili půdorys a zachovali teplo. Celé to trvá asi dvě hodiny. Stěna kolem nás hučí, jak jez na Starém bělidle. Vpravo za hranou potok. Kaskády vodopádu v plotnách nalevo.

Už to jede, foto: A a M Coubalovi

V jedné pauze pozoruju masiv Malého Kežmarského štítu za námi. Desítky stříbrných linií potoků v jeho stěně a všemu vévodí malá, dravá řeka, valící se v místech, kde v zimě bývá Bockův ledopád. A další a další padající kamení. Pak to pomalu ustává. Další hodinu cvičíme a čekáme, až opadne povodeň. Skála i suť jsou nacucané a lezečky moc nedrží. Vzpomínám na moje zlaté kostkované bačkory pro důchodce s přezkou. Kdyby se tak středověk vrátil. Ty totiž držely na všem. Dolézáme na vrchol se slovy doktora Horálka na rtech: „Žijeme.“ Ironií je, že loni, touhle dobou jsme to tu nakoupili taky.

K autu na Bílou vodu dorazíme ve 23:30. Kdybych tu potkal svého operatéra doktora Majerníčka, asi by mi tu hnátu přerazil znova.

Za 24 hodin sedíme v suchu doma na chalupě u krbu a vymýšlíme název cesty. Vendula jako první předkládá své návrhy. Chvíli na sebe s Ájou nevěřícně civíme. Nemlátili jsme se tam dva dny, abychom to nakonec pojmenovali „ Mořská kráva“ nebo „Splachovadlo.“ 

Kolový štít se zákresem cesty Archa

Kolový štít - cesta Archa, zákres Michal Coubal