Za saskými lahůdkami III - Affensteine

Do Afíků se dá dostat různě. V každém případě přejedete do Německa ve Hřensku, pojedete dál podél Labe až k centru Bad Schandau a tam zabočíte doprava do údolí Křinice - Kirnitschtal. Úzká, ale poměrně frekventovaná silnička, vás může při jízdě tam překvapit protijedoucí tramvají, která jezdí po jediné koleji na pravém okraji silnice. Tramvaj je obvykle domluvená s autobusem, které jedou oba proti a musíte se trefit mezi ně. Pokud se to podaří, dojedete do Beuthenfallu. Parkoviště tam nejsou největší, takže se může stát, že budete muset zaparkovat i trochu dál. Hned na začátku cesty na odbočce ze silnice ve směru příjezdu doprava bývá pod mostem vpravo pramen, kde se dá nabrat voda. Turisté jdou do kopce po doleva zatáčející se cestě směrem k Nasser Grund, ale znalec odbočí hned na začátku stoupání na zkratku doprava strmě do kopce a přijde rovnou pod severní stěnu Bloßstocku, který je jednou z nejmarkantnějších věží v Affensteinech.



Je to už hodně dávno, co jsme s oddílovou výpravou v šeru pochodovali lesem a netušili, co se nám vyloupne z lesa za úžasnou stěnu, když vyjdeme do kopečka ve směru cedulky s nápisem Bloßstock. Tahle věž ideálního tvaru je i v saském měřítku zcela ojedinělá. Kolmá, hladká deska severní stěny, pokrytá téměř do poloviny devadesátimetrové výšky železnými plackami, přináší úžasnou lezeckou nádheru pro každého, kdo umí VIII a výš, ale do jejich hájemství můžete nahlédnout i ze šestky Gipfelstürmerweg. Bloßstock je průčelním kamenem hradby věží, stojí tam jako vůdce, za kterým stojí zástup. Pro tuto chvíli si s hlavou zvrácenou dozadu prohlédneme nádheru severní stěny a jdeme podél Bloßstocku doprava dozadu kolem Kreuzturmu, Morsche Zinne a Falsche Zinne k poslední věži v této soustavě, která nese název Nonnengärtner. Pravá hrana jeho západní stěny při pohledu zdola vypadá jako roh domu, na který ovšem někdo zhruba v šestimetrových a delších intervalech natloukl kruhy. Podobně vypadá i levá hrana a stěna mezi nimi.



O první výlet do téhle zdi se postaral, jak by se v tuhle dobu dalo předpokládat, Bernd Arnold, cestou Wand der Abendröte (Stěna večerních červánků, 1976), která je hodnocena IXb. I když její linie není z dnešního hlediska ideální, jak to už u prvních pokusů ve stěnách bývá, přesto je to stále velkolepá cesta, která se všelijak klikatí stěnou od JZ hrany přes SZ hranu a ještě za ni, největší obtíže má v traverzu mezi 4. a 5. kruhem a dále na hranu. Když už máte vymotáno pěkně daleko, musíte po osolených chytech a další kruh je pekelně daleko. Nakonec se až na vrchu dostanete na jihozápadní hranu.



Pravá, jihozápadní hrana, která vypadá z celého Nonnengärtnera nejpůsobivěji, nedala Arnoldovi spát a vydal se na ni o tři roky později v roce 1979. Cesta se jmenuje Heiße Herzen (Planoucí srdce, IXa). Již název naznačuje morálovost téhle i dnes nepříliš často lezené cesty, která se na hranu dostává traverzem zprava z jeskyně a na konci hrany se napojí na zleva přicházející Wand der Abendröte. Hezký pokus, ale hrana pořád ještě není celá vylezená. O rok později následuje další kus hrany, tentokrát pod názvem Kühler Kopf (Chladná hlava, IXb). Ani tato cesta nepřekonává převis přímo na hraně, ale k ideálu již nemá daleko. I když má kombinace Kühler Kopf und Heisse Herzen obtížnost "jen" IXb, není to zdaleka jen o číslech. Pokusům o narovnávání neodolala ani klasická Wand der Abendröte, když vznikla ještě Direkte- a Superdirekte Wand der Abendröte.



V západní stěně Nonnengärtnera jsou ještě i další neskutečně vypadající cesty, jako rajbasový a prstovodírkový nádherný Trapez (IXc, RP Xa, 1986) od Christiana Günthera a Steffena Roßburga, Vertreibung der letzten Idealisten (Zahnání posledních idealistů, Xc, 2005) od Roberta Leistnera a Daniela Köhlera, nebo Sinfonie in Stein.



Ale dosti současných i historických prásků. Obdivujeme je, ale chceme si tu přece vylézt ty svoje sedmičky. Tak chutě zprava na předskalí, jako aperitiv omrkneme zblízka Kühler Kopf und Heisse Herzen a jdeme do prvního kouta vpravo od jeskyně na lahůdkovou Südwestriß, VIIa.



Nádherný koutek se železnými plackami, s kruhem tak vlevo za rohem, že by se dal i přehlédnout a kde se trochu zapotíte na konci, kde se z kouta stává spára. Pak si dáte srandovní rajbásek na úplný vrchol a můžete si v knížce zalistovat, kdo za slavných si kdy pošimral morál v západní stěně a vychutnat si krásný výhled na údolní stěnu mohutné věže Brosinnadel a vedle stojící Amboß, kde lezou procesí krásný rajbas Schmied und Geselle (VIIb).



Když se vám až na vrchol nechce, nevadí. V sedélku je ještě jeden slaňák i pro vás, ale pozor, na slanění má 30 metrů. Máte-li kratší lano, nevadí. Ve stěně je dostatek kruhů k přesedání.



Pokud se cítíte i na VIIc, je tu pro vás ještě jedna lahůdka, vpravo hned vedle Südwestriss, a sice Pfauenauge - Paví oko, VIIc. Nástup je v Südwestverschneidung, ale jakmile to jde, pokračujete hranou s nádhernými železnými plackami. Ke kruhu to není nijak zvlášť odjištěné, ale ani těžké. U kruhu vám bude, stejně jako mnohým jiným připadat, že tam zapomněli stupy, ale ke druhému kruhu a na vrchol si to opravdu vychutnáte. Tahle cesta od Stefana Gerbera z roku 1996 nasbírala sto přelezů už někdy v roce 2004.



Nonnengärtner má ještě jednu špecialitku pro spáraře, hvězdičkový Affenleiter (VIIc) od Hanse Joachima Scholze z roku 1963, kde si můžete perfektně vyzkoušet žábařinu. Spousta smyček, i když v klíčovém místě jsou trochu slabší. No, a kdyby to přece jen nevyšlo, u nástupu je bedna s názvem bergungsbox, obsahující nosítka a jiný záchranný materiál.

Nonnengärtnerovy lahůdky tedy máme za sebou, den se už naklonil, ale je příliš brzy na odchod. Je-li času méně, lze doporučit Westkante na Brückenturm, VIIa od Wolfganga Müllera a Günthera Sturma z roku 1944, a nebo jít zpátky k Bloßstocku a doplnit vzdělání klasickou cestou Gipfelstürmerweg (VI) z roku 1911, která je krajinově velkolepá a nám přinesla neobvyklé dobrodružství.



Chtěli jsme i Vláďovi dopřát potěšení si vyvést nějakou dlouhou cestu, a tak jsme ho vyslali vpřed. Cesta nastupuje ve žluté, poněkud lámavé skále na západní hraně přes převis a vede šikmo vzhůru doleva až na štand na velkolepých železných plackách na kraji severní stěny. Vláďa si nevede zcela jistě, smyčkuje skoro až hodně, ale přece jen postupuje vpřed a po jistém váhání dosahuje štand.





Další úsek je poněkud spletitý. Napřed nahoru, sestupný traverz a komínkem na odštěpenou plotnu. To zvládá Vláďa dobře a mizí nám z očí v železných plackách severní stěny, kde je kdesi pod komínem druhý kruh.



Lano pomalu a váhavě klouže z osmy, občas se trochu vrátí, jak Vláďa bloudí kolmou stěnou a nemůže najít kruh. Poradil bych mu, ale po pětadvaceli letech, co jsem to lezl, vím určitě že tam druhý kruh je, ale už nevím, kde přesně. Dole pod námi jde jakýsi lezec. Voláme na něj, jestli neví, kde je druhý kruh od Gipfelstürmerweg. Když zvedne hlavu, nemůžeme věřit svým očím. Je to Heinz Zak, nebo minimálně jeho dvojník. Křičí, že neví. No, je-li to opravdu Zak, pak to ovšem jako Rakušan vědět opravdu nebude. Nikdo už nechodí a Vláďa hledá dál. Slunce se chýlí k západu a bezradný Vláďa křičí, že zaštandoval v hodinách, a ať si ten kruh najdeme sami.



Lezu za ním a doufám, že ty hodiny, co v nich sedí, nejsou nějaké bakelitové digitálky. Na rok 1911 je ta pouť kolmou stěnou docela odvážná. Za chvíli jsem u Vládi. Hodiny jsou celkem přijatelné, ale kruh je kruh. Lehce se rozhlédnu a koukám - ošlapaný stup, lehká rýha od lana. Jdu na polici, nad kterou nejsou chyty a na jejím konci se skví druhý kruh, viditelný až z bezprostřední blízkosti. Vláďa měl dobrý směr a byl od kruhu tak tři metry, ale neobjevil ho. Všichni jsme si oddychli.



Dobrali jsme Bubáka a koukáme na čtyřicetimetrový komín nad námi a slunce, zapadjící vedle Falkensteinu. Vláďa už po tom bloudění moc energie nemá a ani nabízená čelovka jej nepohne, aby se do komína pustil. Ani nám ostatním se do komína nechce a tak věšíme pytel. Na zem dojíždíme už skoro za tmy, bohatší o pozoruhodný zážitek, který zůstane v paměti skoro déle, než bez problémů vylezená cesta.



Tak co, nalákal jsem vás do Affensteinů?



Petr Jandík