Geronimo!

5. délka, foto: Anna Coubalová

Ája vyčistila stanoviště a začíná vytloukat lanovou délku pode mnou. V poryvu větru stoupají kolem mě jako hadi smyčky lana, které mám přehozené přes sedák a mizí nad převisem. Déšť právě dorazil. Tisknu se ke stěně a vzpomínám pokolikáté už...

Na jaro 1988 se zapomenout nedá. Už 14 dní stanujeme s bráchou Mirkem v údolí San Lucano a hypnotizujeme jižní stěnu Terza Pala, ale až na malé přestávky stále jen prší. Přijíždějí za námi slovenští kamarádi Fero a Jaro, kteří si odskočili na pár dní k Lago Magiore. Na Terza Pala to není, ale nedáme svou kožu lacino. V šedém dnu nastoupíme do Lastia di Gardes. Ráno neprší, v poledne už ano. Lezeme dál a pozdě večer nacházíme malou polici se starým suchým stromem. Fero rozdělává malý ohýnek, okolo kterého se tiskneme až do rána. Jediný bivak u ohně v mém životě. A prší a prší. Druhý den po sestupu vyhodnocujeme, kdo z nás má nejvíc vylouhované nohy.

A stačí jen pohlédnout na druhou stranu údolí. O několik let později právě tam, v severni stěně Monte Agner, trávíme svůj 3. bivak v prvovýstupu „Nekonečný příběh“. Náš malý stěnový stan jsme postavili na úzké rampě. Noční bouřka s takovými blesky že je vidět jako ve dne, naplnila celou rampu vodou, takže spíš připomíná koryto potoka. Sedíme ve stanu, jehož podlážka se nafukuje proudící vodou jako balón. Hulákáme na sebe, přes neustálé hřmění se stejně neslyšíme a já jen doufám, že jsem všechny švy doma pořádně zalepil.

Na Javorové věži ve slovenských Vysokých Tatrách zalézáme s bráchou do spacáků na posledním bivaku až pozdě v noci. Je tu široký hladký kout a jsme už jen pár metrů pod vrcholem. Bouřka, která záhy přišla, zuřila až do rána. Poté plynule přešla ve sněžení a proměnila naše spacáky v těžké, vodou nasáklé cosi. Díval jsem se dolů a chvíli uvažoval, zda hodit, či nehodit. Prvovýstup dostal okamžitě název " Devátá vlna".

S mou dcerou Annou jsem chtěl po mnoha a mnoha letech začít úplně jinak. Ukázat jí hory z té lepší stránky. Během našeho prvovýstupu na Kolový štít v Tatrách panovalo tutové počasí, pečetěné neomylnou norskou předpovědí. Dodnes vzpomínáme na mou větu: "Nevědět, že bude dnes krásně, řekl bych, že do hodiny leje jako z konve." Za půl hodiny se k sobě tiskneme pod malou trochu nakloněnou věžičkou a snažíme se ukrýt před průtrží mračen. I tahle bouřka předvedla všechny své trumfy a s podvečerem přidala i padající kameny.

Tentokrát poslední skobu Ája ven nedostala. Dolezla ke mě, přitiskla se pod strop, oči zabodla do deště za námi a řekla jen: " Už zase?" Přemotali jsme lana a já si na sobě už podruhé přerovnal materiál. "Dnes se umírat nebude", naskočila mi v hlavě slova, která pronesl v Tolkienově trilogii "Pán prstenů" Aragorn k hrstce věrných před branami Mordoru. Pak ale přišla lepší myšlenka. Odepnul jsem se od štandu a pustil se do posledního převisu. "Geronimo!"

Topo: Michal Coubal

3. délka, foto: Michal Coubal

4. délka, foto: Anna Coubalová

3. štand, jediný nýt v cestě, foto: Michal Coubal

5. délka, foto: Michal Coubal

5. délka, foto: Michal Coubal

6. délka v dešti nad převisem, foto: Michal Coubal

Nákres cesty, foto: Michal Coubal