Blues na cestu poslední – Stříbrňákovi na památku

Pavel Stříbrný byl ve studentských letech víc ve Skaláku než doma v Písku či v Praze na koleji. Skoro se totiž nemusel učit, zkoušky na filosofii zvládal přirozeným intelektem. A tak mu zbývalo dost času na lezení a s partou „hochů z KZP“, k nimž patřil i Pavouk ml., toho na písku dost dokázal. A po večerech u ohníku i v hospůdkách hrábnul do strun kytary a bylo dobře.

Pavel Stříbrný a Honza Chroust III, hospoda Sušky, jaro 1973, foto: Vladimír Procházka II.

Vzpomínám na příhodu z doby počátků „normalizace“, kdy esenbáci vyháněli party z hospod. Jednou se tak z Doubravice od Kohoutků temnou cestou pod Dračkami vydala vyhnaná rozjařená parta do Sedmihorek. Tam však číhali dva esenbáci u zhasnuté Škodovky 1202 – a když se ta bujarost vyvalila z lesa na lázeňské náměstíčko, rozsvítili dálkovky a na oslněné houkli „kontrola občanských průkazů“ (ty předtím prohlíželi už před hospodou).

Skoro všichni ztuhli a vyštrachávali doklady – jen jeden začal utíkat do tmy a už se vrtěl v hustém roští. Vytáhli ho ven, Stříbrňák. Začal humorný dialog, v němž Pavel rozleptal státní moc svojí upřímností.

Proč jste utíkal? Protože nemám občanku. Tak zaplatíte pokutu. Nezaplatím. Jak to? Nemám peníze. Proč nemáte peníze? Všechny jsem je propil. Odkud jste? Z Písku. A kde studujete? V Praze. A jak se dostanete do školy a domů? Pojedu vlakem. Cože, vlakem, když nemáte peníze? Pojedu načerno. Cože?! Já tak jezdím pořád! Mladší esenbák by si na Stříbrňákovi chtěl udělat body pro další hvězdy na výložkách, ale staršina to už nevydržel a začal se otáčet, aby nebylo vidět jak se směje. Víte co, koukejte vypadnout!

Stříbrňák dostudoval filosofii a začal pracovat. Poprvé mu volám a ozve se: protialkoholní poradna, doktor Stříbrný. Zakoktal jsem: jsi to ty? Jo. A co tam děláš? No radím! Já prožil všechny ty stavy, který oni popisujou – a tak jim můžu nejlíp poradit!

Stříbrňák v počátcích KZP, foto: z archivu Pišty Berežného 

Stříbrňák toho hodně vylezl na písku i v Tatrách s mým bráchou Chroustem ml., malým Pavoukem Ondrou Pochylým, Pytlíkem Ungerem a dalšími. V těch dobách dokonce za prvovýstup „Šavlí“ na Ušatou dostal diplom za Výstup roku 1972.

Na jaře 1973 jsem fotil pro vznikající Základy horolezectví a Stříbrňák byl u toho se svojí bivakovací dekou, kterou mu ušila babička. Tu deku použili v lednu 1972 při prvovýstupu „Šavlí“.

Stříbrňák a Honza Chroust III,m Základy horoezectví, bivak Sušky jaro 1973, foto: Vladimír Procházka II.

Když můj bratr se čtyřmi kamarády zahynul na Trollryggenu, Stříbrňák s Pytlíkem a Pavoukem ml. se tu zprávu dozvěděli na Brnčále. Nejdříve vypili lahev rumu a pak šli na Ušatku udělat prvovýstup Blues na cestu poslednú – Chroustovi na památku.

Stříbrňák byl později jedním ze zakladatelů a činovníků lezecké TJ Český ráj, s partou se podílel na sanaci Skaláku i Sušek, kytara a filosofický nadhled mu zůstaly.

Stříbrňák v Písku, U 6 strun, jaro 2018, foto: Vladimír Procházka II.

Mně pak na dlouhou dobu zmizel z obzoru, do Skaláku už moc nejezdil, vážně marodil. Vloni jsem se tedy vydal za ním do Písku, aby na kameru zavzpomínal do chystaného památkového filmíku o mém bratrovi. Zastavili jsme se v hospůdce U šesti strun, kam Pavel chodil hrávat – a pak u něho doma jsme amatérsky natočili „cosi“, z čehož jsem střihnul a přikládám krátkou vzpomínku. Stříbrňákovi na památku, blues na cestu poslední. A kruh se uzavírá…

Vladimír „Chroust“ Procházka III.

Odznak HO TJ Český Ráj, autor_Jindra_Sochor, foto: Vladimír Procházka II.

Odznak KZP, autor Chroust, foto: Vladimír Procházka II.