Klondike Cat 11- pro Lucku Hrozovou

Největší boj jsem určitě sváděla spíš se zimou než s cestou samotnou. Když dopoledne ukázala předpověď -3° a žádné slunce, moc jsme já ani můj parťák nevěřili, že by to mohlo jít vylézt. Nemohla jsem si ale nijak zvlášť vybírat. Když máte jen víkendy a ten další vypadá ještě hůř…hned je rozhodování, jestli se vám chce, přece jen lehčí :-D

A taky jsem věděla, že mi do operace ramene zbývají už jen dva týdny a že bych to chtěla stihnout předtím, než čekat po operaci další rok až se znovu rozlezu. Strategie tak byla jednoduchá…vynechat odpočinkový místa, nevyklepávat, abych úplně nepromrzla a lézt co nejrychleji nahoru. Na konci cesty už jsem jen pozorovala svoje prsty jestli ještě vůbec drží chyty, protože jsem už je necítila…

Určitě bych chtěla poděkovat Matilde Söderlund, protože mě do té cesty nahecovala i když jsem si nevěřila, že bych na to měla. Když jsme se na konci letošního října potkaly v Juře a šly společně lézt, přemýšlela jsem spíš jaký polezu 8a, 8a+ než cokoliv jiného, ale Matilda mě nahrnula do Klondike ať to zkusím, že to je super cesta. Bránila jsem se, že jsem měla všechny ty operace a že mi to ani moc neleze a ona na to.. co řeším… že tam jsou expresky a že mi může říct kroky, protože to lezla minulý zájezd a že vždycky se můžu spustit dolů…spíš jsem se hlavně bála, že nedolezu ani k tý první expresce. Velkým překvapením bylo, že se mi hned podařilo udělat všechny kroky v cestě a včera jí celou vylézt.

Děkuju tak, že mám (máme) kolem se lidi, kteří nám věří…kteří nám věří daleko více než si věříme my samotní… a nakonec to je stejně zas jen o lidech i když by se mohlo zdát, že lezení je individuální sport úplně tomu tak není, takže velký dík patří kamarádovi Martibu Hejnovi, který mě v té kose v neděli trpělivě jistil i když sám už nechtěl přes zimu lézt..
A taky děkuju mému velkému lezeckému holčičímu vzoru Editě Vopatové, která mě podporovala alespoň na dálku a hned se mnou po přelezu sdílela radost…nemyslím si, že by bylo na světě tolik udatnejch a laskavejch lidí jako ona. Takže mám velkou radost, že už jsme Klondike cats obě dvě :-)

Klondike Cats Edita a Lucka, foto: archiv Lucie Hrozové

Dneska se ještě rozepíšu trochu víc. Takže bych asi ještě chtěla říct, něco k lezení (ledolezení), které mi je nejbližší. 

Za chvilku mě čeká operace levého ramene, ale rameno, které mě trápí víc je to pravé. Před dvěma lety jsem prodělala závažnou operaci, kromě nových skob v kosti, utrženého labra a vše co se k tomu upíná a šitého bicepsu byl největší problém žádná chrupavka. Ve stavu kost na kost. Udělala se mosaico plastika a vše co se dalo. Bohužel následky i po dvou letech nepřetržitého fyzia a všech dalších podpůrných věcí jsou velké.
Říka se mi to opravdu hodně těžko, ale možná je na čase si přiznat, že s těžkými mixy a drytoolem jsem skončila. Trénink na cepíny je velmi těžký, náročný a zkrátka nerealizovatelný kvůli bolavým ramenům. Během posledních dvou let jsem nedokázala zvládnout ani třetinu jednoho cepínového tréninku a přestávám věřit, že ještě někdy budu schopna…minimálně prozatím...

Cestu Klondike Cat najdeme v průvodci Frankenjura nakladatelství Panico a v digitáolní verzi v aplikaci Vertical Life. Je dlouhá 25 metrů. Až na těžkou nástupovou plotnu to je dobrá vytrvalostní cesta od M. Bocka z roku 2004. V přelezech najdeme Matildu Söderlund z 16.4.2019 a Alexe Megose 16.11.2016. Na intergetu se dá najít  přelez Edity Vopatové 10. 4.  2018 a Leny Hermann z 27. 5. 2015