Petra Brzáka jsme znali jako Biga. O jeho nehorolezeckém životě však kamarádi ze skal asi moc nevěděli. Proto alespoň několik vět.
Petr se narodil v 24. března 1950 v Jičíně, dětství a raná studentská léta prožil především v Písku. Začal studovat chemii, ale záhy se ukázalo, že jeho oborem bude biologie. Studia na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity absolvoval po obhajobě diplomové práce z imunologie koncem sedmdesátých let jako promovaný biolog. Rigorózum složil v roce 1982 a stal se doktorem přírodních věd.
Petrova profesní dráha začala v oddělení hematologie v Ústí nad Labem, odkud přešel do oddělení klinické hematologie Druhé fakultní nemocnice v Praze. Krátce pak působil v Institutu hygieny a epidemiologie v Praze. Definitivně zakotvil v turnovské nemocnici jako primář oddělení klinické biochemie a hematologie.
Doménou Petrova života však bylo horolezectví ve všech jeho podobách – od skalek, pískovcových věží, vysokých hor i lezeckých stěn. Listoval jsem jeho horolezeckým deníkem a připomněl si bezpočet společných zážitků.
Bigo si poprvé na hory sáhl ve Vysokých Tatrách 1. srpna 1967. Tehdy v teniskách s kamarádem Jirkou Koňasem zdolali Malou Baštu přes Patrii a Prednou Baštu. Sestup po mokrých travách bohudíky přežili. Skutečné horolezectví však propuklo o něco později, a to 23. října 1971 na Čertových skalách u Černolic v nováčkovském kurzu HO Slavia Přírodní vědy UK pod vedením Jeana Beauforta. Hned za týden následoval šárecký Žabák pod taktovkou Milana Klímy – Rohožky. Za půl roku již s Rohožkou střídal na Suchých skalách na Ottově cestě. První pískovcovou sedmou byla 18. května 1972 Lengáčova cesta na Bránu ve Skaláku, opět s Rohožkou. Na prvním pískovcovém céčku (Severní narovnaná, Čertova věž, Prachov, 19. 5. 1972) dostal od Rohožky pokyn: „Kdybych padal, skoč do týhle díry!“
Těžko se mohu dál rozepisovat podrobněji – těch cest v horolezeckém deníčku je 5205. Všimnu si alespoň některých z nich, ale napřed připomenu rámec někdejšího horolezeckého dění.
Všechno začalo v horolezeckém oddíle Slavia Přírodní vědy UK v roce 1971. Bigo byl skvělý organizátor, uměl si získat respekt a dokázal věci dotáhnout k úspěchu. Nad horolezci tohoto oddílu držel ochrannou ruku šéf tělovýchovné katedry Přírodovědecké fakulty UK Rudolf Volráb přezdívaný Car. Všemožně nám pomáhala hospodářka TJ Slavia Přírodní vědy Eva Příhodová – pod hlavičkou TJ jsme prováděli výškové práce a tak si vydělávali na finančně náročné zahraniční akce.
Série velkých akcí se rozjela v roce 1982 po první zimní alpiniádě na Kavkaze. Seznámili jsme se tam s horolezci z moskevské univerzity MVTU N. E. Baumana a začali organizovat výměny. V tehdejším nevlídném režimu se kupodivu ukázalo, že domluvit „obměn“ na Kavkaz či Pamiroalaj je mnohem komplikovanější než připravit stejnou výměnu s americkými horolezci. Samozřejmě nám hodně pomáhali přátelé, bylo jich mnoho, ale jmenuji alespoň tři: Nina Smirnovová z MVTU Baumana v Moskvě, Vláďa Weigner, který nás seznámil s Adamem H. Cartrem, prezidentem American Alpine Club.
Myslím však, že Petr měl po otevření hranic největší radost z výletů na skalky do Španělska, Francie, Itálie, Řecka… Tyto akce s nejbližšími kamarády, s „partou KANAFAS“ – jak nás nazývali – jedinečným způsobem organizoval. Jiné partě se zase říkalo „PŘÍKOPÁCI“. Dlužno však podotknout, že toto označení bylo trochu zavádějící. Občas se totiž ukázalo, že obývají apartmán kousek od KANAFASU.
Kde Petr přišel k přezdívce Bigo, nevím, asi si ji přinesl ze začátků studií na Přírodovědecké fakultě. Za to si však dobře pamatuji, jak došlo k dalšímu přízvisku. Bylo to v roce 1981 v Příhrazech, kde jsme pomáhali při zajišťování horolezecké soutěže mládeže. Byli jsme ve skalách a najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý chlapeček a pravil ke mně: „Já vím, kdo ty jsi. Ty jsi malý dědeček.“ To Biga samozřejmě zaujalo a začal mi tak říkat, já jemu pak na oplátku rovněž. Od té doby jsme se oslovovali „dědečku“ či „dědku“.
A něco málo k některým výstupům.
27. – 28. 12. 1975, Obrovský kút na Kežmarský štít – bylo to ve společnosti Pavla Danihelky zvaného Pták, a Honzy Chury s Honzou Knytlem. Honzíci nestihli přebalit a vlekli obří batohy. Měli v nich i kartáček na zuby, ručník a možná i pyžamo.
9. 3. 1976, Galerie Ganku, Lapinského komín, zimní výstup za jeden den s Honzou Churou a Pavlem Danihelkou.
12. – 13. 8.1978, Pic Cengalo, severovýchodní pilíř jsme kvůli počasí nedolezli. Družstvo vedl Igor Novák. Asi před rokem se celá tato část stěny zřítila…
18. 8. 1978, východní stěna Matterhornu. Opět šéfoval Igor Novák a výstup i se sestupem jsme zvládli za jeden dlouhý den.
3. 8. 1981, Ötztálské Alpy, Similaun, severní stěna, sólo. Byli jsme tři, Bigo, já a Blanka Danihelková. Pod stěnou jsme stříhali o sestavu družstva, prohrál jsem a lezl s Blankou.
8. – 9. 8. 1981, Brenta, Cima Margheritta, Via Ceasare Danese, 6+A3. Lezli jsme zase ve trojce s Blankou, cestou jsme zažili nejmíň dvě bouřky, Blanka dostala kamenem do hlavy, nejvíc jsme se vybáli při sestupu po ferratě.
3. 8. 1982, Kavkaz, Pik Volnoj Ispanii, severovýchodní hřeben, IVA, společnost Bigovi dělal Tomáš Marčík a Milan Kulič – Kuře.
12. 3. 1983, Rila, Maljovica, 5+A3, spolulezci byla drůbež: Milan Kulič – Kuře a Zdeněk Patzelt – Káče.
27. 9. 1983, Devil’s Tower, Carol’s Crack, 5.9, A1. To byla první výměna s Američany, kteří u nás byli v roce 1982, cestu vyváděl Petr Čermák – Bobuláč a na vršku nás skoro sežrali mravenci.
11. – 14. 10.1983, El Capitan, West Buttress, 5.10, A3. Tehdy se El Cap lezl „expedičně“, materiálu se nám nedostávalo a pomohli nám s ním Američané. Když jsme sestoupili, čekal nás dole Vilda Vilím s Rickem Povellem (jedním z Američanů, kteří bylo v roce 1982 u nás), a hlavně s vychlazeným pivem.
5. – 7. 3. 1985, Vysoké Tatry, Kazalnica, cesta Chrobak – Heinrich, VI, A2, výstup za zimních podmínek.
29. 9. 1987. El Capitan, East Buttress, 5.9, A0. To bylo 10 dní po pokusu o North America Wall, kde ve 3. délce Bigo vypadl se skyhookem a roztrhl si ruku.
14. 8. 1989, Pamiroalaj, Aksu, Malý Iskander, 5B, spolulezec byl Milan Klíma.
18. 8. 1989, Pamiroalaj, Aksu, Pik Alexandra Bloka, VIA, 55°. V pěti tisících začalo pršet a mrznout, Bigo vyvedl nejtěžší délky, dolezli jsme na vrchol pilíře, ale ne na vlastní vrchol.
Poslední řádka v lezeckém deníku patří Údolní cestě na Blatník 6. července 2015. Po vážném onemocnění se Petr věnoval především golfu, ale to už není moje parketa…
Petrův život byl především životem horolezce, a tady patří velký dík jeho rodině, manželce Jitce a dětem Petrovi a Šárce, kteří jeho životní radosti zažívali i z té druhé strany. Obdivuji je a děkuji jim za to, že o Petra úžasně pečovali do posledního dne a umožnili mu zakončit životní pouť doma.
Vím, že všechno jednou končí, ale je těžké se s poslední cestou kamaráda smířit.
Standa Vaněk
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat