foto: A. a M. Coubalovi
"Vy jste samé překvapení, pane Pytlíku," zní mi v hlavě Thorinova věta z Hobita. I tato stěna je jedno velké překvapení už od prvního dne. To, že čelo pilíře bude oříšek, jsme tušili už v červenci, kdy jsme stěnu prozkoumávali ze všech úhlů. Po osmi hodinách skobování a nacvičování mám za sebou dvě pětadvacetimetrové délky. Kvalita skály je fantastická, ale najít dobré místo pro skobu je vzácnost.
Znovu převažují úseky jen z části zatlučených skob. Už mi z toho hrabe. V rukou se obejvují křeče a Ája po čtyřech hodinách škrcení v sedáku necítí nohy. Sjíždíme dolů, zítra to snad s čerstvými silami přeběhneme a budeme pokračovat dál.
Sedíme s Ájou na spacáku a cpeme se gulášem. Vzpomínám na svého starého kamaráda Kujana, legendu poválečného pískovcového lezení.
***
V polovině osmdesátých let minulého století ho dohnaly zdravotní obtíže a léčil se se srdcem. Byl však velký bojovník. I na noc si oblékal prsní úvaz, aby si hrudník zvykal na stažení při lezení. Jednou takhle dostal lázeňský pobyt, kde už ale nemohl nudou vydržet. Rozhodli jsme se ho s brřáchou zachránit. Posbírali jsme různé oblečení do skal, karimatku a přidali mnou právě došitý nový spacák a doslova jsme ho unesli z léčebny s tím, že jede navštívit starého nemocného kamaráda. V těch dvou dnech nám nechybělo nic. Měli jsme pískovcové věže, oheň s kytarou i pečené buřty. Když jsme se pak ráno jen tak povalovali, říkal že omládl o deset let a ptal se, jestli jsme do toho spacáku nevylili guláš, protože ho cítil celou noc. V léčebně už zase vypadal jako seriózní pacient, za kterým se jenom nesla nezaměnitelná vůně ohně.
***
Střední partie stěny přinášejí pro oko již příjemnější pohled. Zdánlivě kompaktnější plotny protkané souvislými spárami. Když však dolézám k Áje na štand, chápu její rozpaky. Skála je z části tvořena do sebe zaklesnutými krami, které se při poklepání kladivem rozeznějí jako zvon. Naštěstí lezení není tak těžké, používáme ale jen smyčky a frendy.
***
Ten zvonivý zvuk znám a vrací mě do severní stěny Triglavu, kde v roce 1986 traverzujeme pod hranu Sfingy. V malém sedle za věží, která by svými rozměry nedělala ostudu v leckteré pískovcové oblasti v Čechách, navrhuju bráchovi, abychom si na chvíli sedli a napili se. ,,Ještě kus popojdem," odpovídá mi. Pak, o dvacet minut pozdeji, sedíme a koukáme nazpět. Celá věž se za obrovského rachotu dává do pohybu a hroutí se do údolí. Když se mrak prachu roztplynul, nezbylo tam po ní vůbec nic.
***
Nad sebou máme poslední věž, kterou od monolitní stěny "katedrály", která je už těsně pod vrcholem, odděluje komín. Rozhodujeme se mezi hranou věže, kterou tvoří znovu tu a tam prosvítající desky a vlastním komínem. Myslím, že dobrodružství už bylo dost. Jsem přece bývalý pískař a komín to je jistota. Pohled na závěrečnou část komína mi připomíná, že před lezením jsem byl i velmi aktivní jeskyňář. Jenže tam jsme lezli nejprve dolů a pak po laně zase nahoru. Vždyť toho nemůže být víc než dvacet metrů. Pomalu se sunu k okraji převisu. Všechno se tady hýbe.
Kdybych tu zasadil frienda, pokusím se přehoupnout nahoru. Chyt však nevydržel. Friend mi padá z ruky a já letím za ním. Všechna jištění jsem vytrhal, chytil mě až ten pod převisem. Pod ním zbývala jen poslední skoba a mizerný štand, na němž se krčila Ája. Něčím jsem dostal do zubů a kus předního mi chybí. Tak tohle jsem doufal, že už nikdy nezažiju. Vypínám mozek a jdu to zkusit znovu.
Vrchol Creta di Aip je nádherný. Je jako deska ze "Ztraceného světa", vyzvednutá vysoko nad okolí a s úžasnými výhledy do všech stran. Za tuhle chvíli to skoro vždy stojí, jen je nutné dole přibalit k tomu všemu materiálu i pořádný kus štěstí.
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat