Campanile basso (2)

Campanile Basso V stěna, foto: By Rüdiger, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=22877142

V roce 1900 stáli jako druzí na vrcholu Hans Pfann a Hans Leberle, v srpnu 1901 následovali Hanns Barth a Ludwig Geissler; roku 1902 byly úspěšné již tři party: Joseph Ittlinger a Friedrich Gebhardt 17. srpna, Dr. Georg a Kurt Leuchs 31 srpna a 26. září se podařil 6. výstup G. B. Piazovi s tierským vůdcem Franzem Wenterem, Piaz lezl jen jako druhý. Wenter byl první autorizovaný horský vůdce, který vystoupil na Campanile a později ji často lezl i s jinými družstvy. 11. srpna 1903 se tu sešla dokonce dvě družstva najednou: vídeňský malíř a grafik Gustav Jahn s Otto Laubheimerem a kulsteinský vůdce Joseph Ostler a Franz Wenter v doprovodu vídeňačky Vinety Mayerové; poprvé stála na plochém vrcholu žena. Při tomto osmém výstupu vytáhl Ostler prvovýstupci zanechanou tyč na vrchol. Joseph Ostler se po vícerých jiných výstupech v obklasti Brenta vrátil 30. srpna, tentokrát jako sólista. Jedenáctý výstup jím opět otevřenou Pooliho stěnou byl prvním sólem a zároveň prvním rekordním časem: 2 hodiny nahoru a 1.45 hodiny v sestupu.

Do vrcholové knihy se zapisuje stále více lezců, Campanile se stala módním vrcholem a ztratila pomalu svůj mýtus. Stále více se mezi návštěvníky Campanile objevovala i nemnohá italská družstva, jako roku 1908 Luigi Scotoni a Guido Lubich, kteří vztyčili italskou trikoloru, ale převažující byli Němci a Rakušané. Tomu odpovídá i obět’ první smrtelné nehody na Campanile Basso, kterou byl roku 1909 Gustav Barthel změsta Chemnitz. Až do první světové války zůstala Campanile pevně v německých rukách, pokud odhlédneme od vrcholové varianty britského alpinisty Charlese Meadeho a jeho francouzského vůdce Pierra Blanca z roku 1909.

Fehrmann - intenzivní provoz ve stěně, foto: Petr Jandík

V červenci 1911 přišel ke Campanile Paul Preuss se svou sestrou Minnou a švagrem Paulem Rellym. Preuss byl v životní formě, pár dní předtím vylezl sólo Piazroute v západní stěně Totenkirchlu v Kaiseru, která platila za nejtěžší cestu východnich Alp.
28. července 1911 stáli tito tři pod kompaktní východní stěnou Campanile. Zatímco jeho sestra a švagr čekali na okružní polici a věnovali se utužení rodu, jak praví některé prameny, našel Preuss při svém úžasném sóle slabiny těžko zajistitelného terénu se zřídkavými možnostmi odpočinku. Po dvou hodinách stál úspěšně na vrcholu a dolů slezl normálkou, kterou předtím neznal.

31. července 1911, o tři dny později, vylezli Preuss a Relly jako druhé družstvo Fehrmannův zářez na rameno, na vrchol pak východní stěnou a sestoupili Bergerovou stěnou. Tím dokončili první kompletní přechod Campanile. Preuss demonstroval své lezecké umění a zůstal věren své zásadě: „Lezec smí při výstupu lézt jen takovou obtížnost, kterou je schopen také bezpečně slézt”. Několik dní později následoval Preussovy stopy další protagonista skalního lezení Hans Dülfer. 31. července 1904 se Nino Pooli vrátil na místo svého neúspěchu z roku 1896 s Riccardo Trentim a dostal se úspěšně na vrchol poté, co překonal obtížnost horního pátého stupně, což byl tehdy asi nejtěžší lezecký úsek východních Alp.

Patnáct let po prvním výstupu se Campanile Basso stala prubířským kamenem. Kdo měl v oboru nějaké jméno, chtěl se tu zvěčnit. Byly mezi nimi i různé dámy, jako Beatrice Tomasson se svým vůdcem Angelo Dibonou, nebo slavné maďarské baronesy Ilona a Rolanda Eötvös s vůdcem Antoniem Dimai a Agostinem Verzi (66. výstup 19. srpna 1909), téhož dne udělal Charles Meade a Pierre Blanc svou novou těžkou variantu v jižní stěně vrcholové věže. Nacionalistické mávání vlajkami a malůvky ve vrcholové knize — ve hřmění brentských bouřek se dala rozeznat blížící se kanonáda příští světové války. Německý pravěk na Campanile Basso skončil roku 1918, i když mnozí z jeho aktérů zmizeli z alpinistické scény dříve: Otto Ampferer přestal lézt již roku 1902, stal se renomovaným geologem. Paul Preuss se zřítil v říjnu 1913 na severním Manndlkogelu v hřebeni Gosaukamm, bylo mu jen 27 let. Karl Berger zahynul na hlídce v srpnu 1915 omylem vystřelenou kulkou kamaráda.

Nejznámější cesty najdete v databázi cest

Literatura: Alpenvereinsführer Brentagruppe od Heinze Steinköttera, Bergverlag Rother, München 1988 

Skalní ráj Dolomity elektronický průvodce Freytag a Berndt, Praha
Rother Selection Dolomiten, Genußklettereien III — VI od Annette Köhler a Norberta Memmela. Doporučeníhodný výběrový průvodce pro klasické cesty v Brentě.

Kronika nejdůležitějších událostí

1899
18. srpna, prvovýstup Otto Ampferer a Karl Berger z Innsbrucku

1903
11. srpna, první ženský výstup Vineta Mayer z Vídně s vůdci Josefem Ostlerem (Kufstein) a Franzem Wenterem (Tiers)
30. srpna, první sólo vůdce Josef Ostler přes Pooliho stěnu

1904
31. července, prvovýstup západní stěnou, Nino Pooli a Riccardo Trenti

1908
27. srpna, prvovýstup JZ zářez, Oliver Perry-Smith a Rudolf Fehrmann

1909
19. srpna, Prvovýstup varianty J stěny, Charles Meade a Pierre Blanc

1911
28. července, sólový prvovýstup východní stěnou Paul Preuss
30. července, první celkový přechod Paul Preuss a Paul Relly; nahoru 2. výstup Fehrmannova zářezu, sestup Preussovou cestou a Bergerovou stěnou

1924
První opakování Preussovy cesty Hans Buratti, Karl Aichner a Franz Bernardi

1933
5. srpna, první noční výstup Bruno Detassis a Nello Mantovani
24. srpna, prvovýstup severovýchodní hrany Giorgio a Rita Grafferovi, (V).
Prvovýstup Heckmairovou variantou, Andreas Heckmair, Sepp Emmer a Maria Casé, první šestka na Campanile Basso.

1934
22. července, prvovýstup severní stěnou (VI) Matteo Armani a Ettore Gasperini Medaia
srpen, první samostatná cesta VI. stupně Giorgio Graffer a Antonio Miotto JV hranou západního ramene (VI-)

Grafferova hrana, vpravo Ferhmannův zářez
foto: CC collaborative: https://www.camptocamp.org/routes/180969/fr/campanile-basso-di-brenta-spigolo-graffer#swipe-gallery

Bigo v Grafferovi 1, foto: Petr Jandík

Bigo v Grafferovi 2, foto: Petr Jandík

1935
22. srpna, první průstup jižní stěny Matteo Armani a Cornelio Fedrizzi, (VI)

1936
28. srpna, první výstup ženského družstva normálkou, Micheline Morín a Alice Demesme
srpen, první sólovýstup v rekordním čase, Emilio Comici; nahoru Fehrmann 1.14 hodiny, Preuss 22 minut, sestup normálkou

1937
7. srpna, prvovýstup jihovýchodní hranou — „Foxova hrana”. Družstvo lezců ve složení Pino Fox, Rizieri Costazza, Sandro Disertori, Luigi Golser (V+) .

1940
4. srpna, 1000. výstup na věž, Paolo Graffer, Marcello Friedrichsen, Gino Pisoni

1947
10./11. srpna, prvovýstup severozápaní hranou ramene (Via Christina) Marino Stenico a Marco Franceschini, (Vl-, A1)

1949
23. února, první zimní výstup Bruno Detassis a Serafino Serafini

1961
10./11. září, prvovýstup přímo západní stěnou ramene (Via Rovereto), Armando Aste a Angelo Miorandi, (Vl, A2)

1962
22./24./25. července, diretissima jižní stěny Marino Stenico a Milo Navasa, (A3, VI)

1965
30./31. července, diretissima severní stěny Cesare Maestri a Carlo Claus (A1)

1968
19./20. července, prvovýstup jihozápadní hranou Pit Schubert a Klaus Werner, Mnichov (VI-, A1)

1969
9./10. srpna, prvovýstup jižní stěnou ramene, Cesare Maestri a Ezio Alimonta, (VI, A2)