Retro: Rébuffat na Midi

Tak tady ho máte i s retro diapozitivy, které za těch 44 let nabraly občas podivuhodné barvy, ale to už k vykopávkám patří. Vnímavého čtenáře, znalého souvislostí možná napadá, jak jsme se tam vůbec mohli dostat. K tomu pak něco na konci.

Jižní stěna AIGUILLE DU MIDI 

Aiguille di Midi, foto: Petr Jandík

Při všech úvahách o vhodné cestě, kterou bych mohl v Chamonix absolvovat s Evou, jsem vždycky skončil u Rébuffatovy cesty jižní stěnou Aiguille du Midi. Je to cesta pro holky jako stvořená. Nástup půl hodiny z kopečka, krásná, pevná červená žula, výška stěny okolo 200 metrů, čas průvodce 3 až 6 hodin. Extrémista se nad tím pohrdlivě ušklíbne, romantik zase uteče při pohledu na frontu na nástupu. Pokud se ale člověk přenese přes fakt, že o pořadí při výstupu se rozhodne závodem dvojic na prvních dvou délkách, že si pak počká pod střechovitým převisem, který nazýváme Čekárna, protože pod něj vede více variant, ale odlézt se dá už jen jednou spárou v plotně bez možnosti někoho předběhnout, a dost záleží na tom, koho vyfasuje před sebou, může si celkem hezky zalézt. Jak se později ukázalo, jsou i tací, kteří si tu mohou docela slušně zabivakovat.

Eva v Čekárně, foto: Petr Jandík

Čekám na uvolnění cesty, foto: Eva Jandíková

S Evou jsme se dostali pod stěnu první lanovkou okolo půl deváté a zkrácená varianta nástupu nám vynesla zlepšení pořadí o dvě příčky, hned za dvojici expertů, jejichž výzbroj vypadá, jakoby chtěli lézt Walkerův pilíř a spletli si dolinu, kopec i cestu a jejich lehký a svižný pohyb stěnou připomíná křižáky v bitvě u Sudoměře. Během čekání na štandech obdivuji svéráznou ochranu hlavy druhého lezce, vytvořenou z vlasů zpevněných čerstvě zaschlou malířskou hlinkou. 

Malíř nad námi, foto: Petr Jandík

V rozhovoru, vedeném neortodoxní angličtinou se potvrzuje jeho profese - malíř pokojů ze Chamonix. Jeho parťák je doktor z Belgie. Hoši to s rychlostí nepřehánějí a proto je na každém štandu dost času k úvahám o přítomnosti malíře ve všední den dopoledne ve stěně. Dovolenou nemá, to by se snad umyl, a tak se nakonec formuje hypotéza, že si odskočil z ráno zahájené stávky ze zlepšení katastrofálních životních podmínek. Aby nám ukázal, jak je na tom špatně, zahazuje občas cestou hexentry, jimiž je ověšen, tváří se, jakoby to nebylo schválně a doprovází to slovy jako "mérd" a "kel bordél". 

Procesí jižní stěnou, foto: Petr Jandík

Lezu stále za malířem. Nebýt svrbění na kořeni nosu; způsobeného obavou, že mi spadne do ksichtu, byl bych docela spokojen.

Na štandu. Malíř odlézá, doufám, že mi nespadne na hlavu, foto: Eva Jandíková

Jižní stěna je na sluníčku a v závětří, a má docela příjemné mikroklima a rozhled tu taky není špatný. Mraky se honí okolo a střídavým odkrýváním panorámat se starají aby nám okolí nezevšednělo.

Pilíer Cosmic, foto: Petr Jandík

Eva v traverzu, foto: Petr Jandík

Závěr plotny, foto: Petr Jandík

V kolmém, foto: Eva Jandíková

Poslední úsek je tak trochu test inteligence. Jedna z dvou možných vrcholových variant, teď už nevím, Jestli to je Crettonova, nebo Rébuffatova, vede na balkónek vpravo pod vrcholem a z něj je nutno slanit asi čtyři metry do převisu na druhou stranu věže a pak ještě asi dvacet metrů dolézt šikmým koutem. Počasí se pomalu kazí. 

foto: Eva Jandíková

Eva je po deseti délkách už docela gumová a způsob, jak slanit bez odvázání lana jí prostě neumím vysvětlit, ani několikerou názornou demonstrací pomocí smyčky. Nakonec nezbývá, než abych ji spustil sám, doufaje, že tam vytvoří nějaký přijatelný štand. Kupodivu se to povedlo a přes jeden hysterický záchvat nad zaseklou smyčkou se dostáváme na vrchol. Je tu vítr, mlha a nevlídno. Začíná pomalu sněžit. 

Selfíčko na konci, foto: Petr Jandík

Ještě vrcholové rodinné foto a spěcháme po zaledněné terase do útrob lanovky. Rozmotat lano, uklidit matroš. Pohled na hodinky: šest. Hm, tak jsme tu legrácku lezli skoro devět hodin… Šest! Jéžiš, lanovka!

Letíme s polorozbaleným kletrem na nástupiště. “Bohužel, poslední jela před sedmi minutami. “dozvídáme se od zřízence. No to je v pytli! Nebýt malíře, nebo focení nebo balení…

Co se dá dělat, bude bivak na betonu. Nakonec lepší, než venku. Zabrali jsme si místečko v pestré mezinárodní společnosti opozdilců na chodbě vedle generátoru televizního vysílače. Je tu sice randál, ale poměrně teplo, lepší než vedle záchodu, kde je ticho, ale zima a smrad. Potrhaná izolační fólie, kterou sebrala Eva ve stěně se teď hodí. Jako vystudovaná textilní výtvarnice k tomu utkala jakousi rohožku z našeho lana. Drkotáme zuby zimou a pozorujeme oknem začínající bouřku. Meditujeme jak nejlépe rozdělit na celou noc tatranku a čtyři mandle v čokoládě, ale hlavní starost nám dělá otázka, kde se asi nalézá Jiří. Ráno při nástupu jsem ho viděl délku pod námi. Proč nastupovali tak pozdě, když spali nahoře a nemuseli stát frontu na lanovku, je mi záhadou. Když jsme opouštěli úvodní plotnu (cca na 6. délce), bylo něco po poledni a Jirka s Jarkou byli asi tak na úrovni Čekárny na začátku, tak čtyři délky pod námi, což při Jirkově obvyklém tempu rozhodně nezaručuje úspěch. Musíme doufat, že včas slanili, jinak by při tomhle počasí byli skoro zralí na penál. Uvidíme ráno.
Venku se žení všichni čerti, sněží a blesky křižují oblohu. Občas některý trefí i budovu lanovky. Teď bych nechtěl být venku ani za zlatý prase.

Bouřka trvá celou noc. Ráno v sedm blesky ustávají, stále však padá těžký, mokrý sníh. Konečně jsme našli Francouze, kteří lezli před Jirkou. Naposledy ho viděli dost nízko, jestli slanili nevědí. Telefonát na chatu Cosmic je bezvýsledný, tam nejsou. Teď už mohou být jen v polorozpadlé boudě blízko chaty Cosmic, nebo ve stěně. Moc se mi do té činy nechce, ale pro klid duše beru cepín a jdu se podívat pod stěnu, kde mi osamělý obyvatel stanu říká: “ Jó, večer jsem viděl nějakou dvojku nahoře ve stěně, kluk a děvče v červených větrovkách. Ne, neslaňoval nikdo.” To ovšem znamená…

Ranní humáč druhý den. Hurá na vrchol zachraňovat., foto: Petr Jandík

Řvu do stěny v přestávkách poryvů větru a po čase se mi shora ozývá napřed německy “HILFE!” a potom česky “Jsme pod vrcholem”. Tohle nám ještě scházelo.

Spěchám zpátky na Midi a pomalu začínám šilhat hlady. Od jednoho nepříliš rozhodného Angličana si půjčuji lano dříve, než stačí začít protestovat, a jištěn Evou lezu na vrchol ke slaňáku. Je to móc pěkný, jak by řekl Dut. Eva pak jde shánět další lana a hlavně jümary. Nakonec půjčili Japonci.

Po padesáti metrech slanění hledám Jirku v hustě mlze. Na volání odpovídá z větší dálky, než by odpovídalo cestě. Traverzuji další délku a sláva vlasti už je vidím, vězí ve spárokomíně mimo správnou cestu. Horší místo na bivak už asi opravdu ve stěně není. Stačilo by 15 metrů vlevo a mohli by se v noci i procházet. Takhle stojí jak zmoklé slepice na vklíněném kameni, na který se vejdou sotva dvě nohy najednou, pod sebou zamotaný a zledovatělý chuchvalec lan, přes sebe přehozený obal od spacáku. Když vystrčí hlavy, vypadají tam jako trs fialek (včetně barvy). Házím jim lano, děláme lanové zábradlí. Jarka traverzuje, ale únavou a podchlazením se jí už pletou ruce i nohy, takže musím k ní a ukazovat každý pohyb.

Pak zase zpátky, pomoct Jirkovi vysekat z ledu chuchvalec lan a nacpat je do batohu. Zdánlivě jednoduché, ale trvá to celou věčnost. Konečně jsme pod lanem, vedoucím vzhůru. První jümaruje Jarka.

Shora po laně poslaný čaj a sušenky v pytlíku ji málem knokautují a rozprsknou se o balvany u našich nohou. Nahoře se zřejmě zorganizovala mezinárodní záchranná expedice. Je slyšet angličtinu, francouzštinu i němčinu, dokonce jsou tam i nějací Češi. Spouštějí lano a pomáhají vytahovat bivakáře. Nakonec lezu nahoru i já.

Všechno je OK až na Jirkovy nohy. Jeho kopačky jsou totiž malé a proto jsme mu od té chvíle začali říkat Omrzlina.

Dole v Chamonix nás vítá metrová louže ve stanu a mírně nazelenalý Zdeněk, který už chtěl psát nekrolog když jsme se ani druhý den ráno nevrátili.

Tak toliko oddílový zpravodaj HO Banka, 1982.

Jak jsme se tam vůbec dostali?

Aneb kde se dalo lézt za Husáka?

Dneska si člověk, když má čas a náladu a peníze, vyrazí kamkoliv se mu zamane. Tenkrát to bylo jinak. V době téměř ukončené normalizace měl běžný horolezec toužící po lezení v horách několik málo možností jak svou touhu realizovat. Bez problému byly dostupné Vysoké Tatry a jiné hory Slovenska, Labské pískovce u nás i v tehdejší NDR, pak se ještě dalo jet do Bulharska a Rumunska a trochu ještě do Polska, které bylo později kvůli Solidaritě jen na pozvání. Dalo se jet i do Maďarska, ale tam hory moc nejsou.

Eva prolézá kolem čekajícího prvolezce další dvojky, foto: Petr Jandík

Na pozvání byl  Sovětský svaz, i když tam se řadě horolezců podařilo proniknout na "bramborové razítko" - falešnou výměnu se sovětskými soudruhy horolezci. Pokud chtěl někdo do Alp na západ, měl možnost si podat žádost o devizový příslib, nebo se dostat do zřídkakdy pořádaného horolezeckého zájezdu, nebo makat a stát se reprezentantem. Zřídka se někomu podařilo zorganizovat nějakou výměnu se zahraničními horolezci. Pamatuju jednu velkou s americkými horolezci, o kterou se zasloužil Bigo a Vaňous, v rámci které jeli do Ameriky na dva měsíce Bobuláč, Čadis a další, a u nás udělal Mark Wilford nejtěžší cestu na Srbsku, taky tu byl známý Paul Calmes a Todd Skinner, lezli jsme s nimi v Tatrách. Když už se chýlil komunistický režim ke konci, možnosti se rozšířily. Dalo se udělat, že vám cizinec složil u Státní banky peníze na cestu. Samozřejmě, že jste si ty valuty koupili u veksláků, a dali je tomu cizinci, aby vám je tam jako složil a hlídali, aby vám s nima neutekl. To ale bylo až těsně před plyšákem.

Devizový příslib umožňoval po splnění řady dalších podmínek možnost individuální cesty do KS (zkratka používaná v Zemích Socialistického Tábora - ZST pro Kapitalistické Státy). Pravděpodobnost obdržení bez tlačenky jen o něco málo větší, než výhra ve Sportce (ta byla už tenkrát). Jakýkoliv politický škraloup, nepozdravení domovnice, či křivý pohled na někoho ze závodní organizace KSČ znamenal stopku. Pokud už někdo devizový příslib dostal, musel si ještě vyřídit povolení k výjezdu, takzvanou výjezdní doložku, bez které vám cestovní pas platil jen do ZST a od veksláků nakoupit západoněmecké marky, protože jen za peníze nakoupené oficiálně na příslib se rozhodně nedal koupit žádný horolezecký materiál, i když jste si vezli naprosto všechno jídlo z domova a spali ve škarpách a ve Škodě 105 jste měli v kanystrech 60 litrů benzínu s sebou navíc.

V plotně, foto: Petr Jandík

Horolezecké zájezdy čas od času, ale nijak často, pořádaly krajské organizace horolezeckého svazu ČSTV přes cestovní kancelář Sport Turist pro výkonnostní horolezce, kteří nebyli reprezentanti. Takový zájezd byl maximálně pro jeden autobus horolezců a výběr podléhal nominaci, takže se tam dostávali obvykle členové krajských výběrových družstev.

Nejlepší příležitost měli reprezentanti, kteří měli dvakrát ročně nabídku na účast v nějakém zájezdu, jeden v létě, jeden v zimě, akorát na to nedostali žádné peníze, takže kvetly výškové práce dělané přes oddíly, které jim přispívaly. Účastníky nominovala Trenérská rada VHS ÚV ČSTV, výjezdy se formálně dělaly přes nějaký horolezecký oddíl, který tím pádem dostal možnost nominovat několik lidí ze svých členů. Obchodně zdatnější reprezentanti vyměnili na Pamíru či Kavkaze džíny za titanové ledovcové šrouby, které prodali na dalším zájezdě na Západ, přivezli lana, boty cepíny a jiný matroš, co tu nebyl ke koupi a prodali ho. Nakoupili džíny.... Po revoluci si založili dnes úspěšné firmy. Hudeček Hudy sport, Standa Šilhán Vertical sport, Roman Kamler Kamm sport, později Tilak, Rákoska Sir Joseph... ale to už jsou jiné časy.

No a když se dostáváme znovu k otázce, jak jsem se tam dostal, byl to tenkrát devizový příslib, ačkoliv jsem nebyl ani v SSM, ani v KSČ a dostali jsme ho se ženou asi kvůli nějaké chybě v systému, za kterou jsem dodnes vděčný..