Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
redakce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najdete nás na Facebooku


Zásady zpracování osobních údajů a používání Cookies



VHT ve Wallisu - 2. díl



Pat a Mat opět na horách

Tento text jsem sepsal v roce 2014 a strčil do šuplíku. Shodou okolností se nám podařilo v roce 2015, také vyjet do Wallisu, tak jsem k původnímu textu přidal ještě kousek a už jej musím zveřejnit, protože kdo ví, kdy bude další příště...

... Další příště nastalo v roce 2022.



Vyprávění navazuje na první část, kde jsem v roce 2009 sepsal, jak jsme s kamarády jezdili na výlety do Wallisu, kudy jsme šli, jak se nám to líbilo a jakých jsme se dopouštěli chyb. Jak jsem při psaní původního článku tušil, vzhledem k různým komplikacím s manželkami, dětmi a zaměstnavateli, nastala na dva roky pauza. Do Wallisu jsme se vrátili až předloni (2012) a příští rok tomu opět moc velkou naději nedávám. Nicméně zase jsme někudy šli, někomu se to i líbilo a tradičně jsme se dopouštěli chyb, takže proč o tom nenapsat.
 
Ačkoliv si sám velmi vážím anonymity internetu, tak tentokrát už budu kamarády označovat přezdívkami. Pokud u výstupů uvádím časové údaje, tak pouze buď dle paměti nebo dle EXIF fotografií, přičemž obojí může být velmi nepřesné. Opět přidávám odkazy, které považuji za užitečné.
  • HO Vertical - jejich popisy výletů docela odpovídají našemu pojetí. (2022: Ten web je nějaký mrtvý.)
 
Obergabelhorn (4063 m, pokus normálkou, AD, 27. 8. 2012)
 
Bez guidů ani prd.
V roce 2012 nás tak trochu vyšplouchl kamarád Zouvák (to je ten, co hodně unese), respektive jeho "spolubydlící" vyšplouchly záda, tak musel zůstat doma starat se o děti. Tím pádem jsme řešili, kam vezmeme Evičku (dříve "drahocenné zboží", teď už po rozvodu), protože se Zouvákem měla původně naplánovaný přechod masivu Monte Rosy. Na poslední chvíli jsme sehnali kamaráda Bahiho, který sice na písku leze lépe než my, v Jižní Americe byl také ve vyšší nadmořské výšce, ale na ledovci nikdy nebyl a neunese tolik co Zouvák... prostě jsme mu Evičku nesvěřili, takže Monte Rosa padla a šli jsme všichni na Rothornhütte. Chata je přiměřeně velká, odhadem tak pro 60 lidí, polopenze v pohodě, cenu už po letech neřešíme. Z této chaty se chodí na Obergabelhorn a na Zinalrothorn. Říkali jsme si, že Obergabelhorn by mohl být snazší a že ho tedy zkusíme jako aklimatizaci.
 
Normálka na Obergabelhorn vede přes Wellenkuppe. Na tu se jde nejprve po ledovci, pak trochu prudším sněhovým svahem do skalisek se sutí na hřebínek pod docela hezký, ale krátký úsek po skalnaté stěnce na sníh. Po sněhu na bouli a to je Wellenkuppe. Z Wellenkuppe po sněhu z kopce, pomocí konopných lan přelézt respektive oblézt skalnatou věžičku a po sněhovém a později skalnatém hřebeni na vrchol. Tolik teorie.
 
Když po snídani vylezli všichni do tmy před chatu, tak se ukázalo, že jdeme na Obergabelhorn sami. Všichni ostatní, nevím proč, šli na Zinalrothorn. Tím pádem jsme hned na ledovci za chatou zabloudili. Ke strmému sněhu jsme šli po ledovci moc přímo, tím pádem jsme se dostali do docela velkých trhlin, ve kterých jsme si dost pobloudili. Správně se má na ledovci udělat obrovský oblouk zprava, k Trifthornu, jakoby se snahou hledat co nejmenší sklon, jak se dostat na prudký sníh. Řekněme, že tím jsme ztratili hodinu. Po sněhu jsme nakonec vystoupali na začátek skal a suti a už se rozednívalo. Ze začátku jsem si myslel, že jdu ve skalách tak nějak správně, dokonce i jednu solidní smyčku jsme potkali. Ale pak se nám to na všechny strany začalo zdát divné. Kamarád Béďa prohlásil, že už svítí sluníčko a my jsme teprve kousek nad chatou, takže vrchol stejně nejde rozumně stihnout a že by radši šel na chatu a zítra zkusil Zinalrothorn. Kamarádovi Bahimu se zase příliš nezdál drolivý terén, v noci se blbě vyspal, není mu dobře a že by šel nejradši úplně dolů. Kamarádka Evička tušila, že na zítra se s ní na Zinalrothorn moc nepočítá, tak nedalo práci ji přemluvit, že budeme ještě chvíli bloudit a kam dojdeme, tam dojdeme.
 
Kluci šli dolů (odhadem tak v 8 hodin?), my s Evičkou oproti všem návodům přetraverzovali suť až na levý hřebínek a po něm poměrně snadno vystoupali na správnou cestu, až jsme se dostali pod docela hezký skalnatý úsek. Položené plotny protkané spárkami, sem tam erární smyčky. Tudy jsme vystoupali na sníh a po něm došli na Wellenkuppe. Mohlo být tak 10-11 hodin? Tušili jsme, že vrchol dnes nestihneme, ale ještě se nám nechtělo otáčet, co kdyby. Z Wellenkuppe jsme šli po svahu dolů, překročili protivnou trhlinu a strmým svahem jsme se blížili ke skalnaté věžičce. Věřím tomu, že bez fixních lan mohla být věžička dříve zapeklitý problém (dle nějakého popisu za 5 UIAA). Zde jsme také potkali jedinou dvojici tento den, nějací dva chlapíci sestupovali z Obergabelhornu na Rothornhütte. (Předpokládám, že nahoru šli Arbengratem.) Měli legraci z toho, že takhle pozdě jsme ještě na výstupu, ani jsem se jim nedivil.
 
Na konci fixních lan jsme byli odhadem před polednem. Evička vypadala už docela vybouřená. Pohledem na sněhovo-skalnatý hřeben na vrchol se dalo tušit, že to ještě nějaká hodina na vrchol bude. Taky jsme si pamatovali, jak probíhal sestup z Matterhornu a já chtěl být ještě použitelný na další den s Béďou na Zinalrothorn. Takže nedalo mnoho práce Evičku přemluvit, že teď je vhodná chvíle to otočit. Takže pusu, fotku a dolů. Evičku jsem z věžičky tuším spouštěl a já slejzal po fixech. Volným tempem na Wellenkuppe, svačina, pár fotek. Skalnatý úsek jsme už slaňovali oba. Poté kličkování mezi kameny a hledání správné cesty dolů. Asi dvakrát nebo třikrát jsme ještě slanili z nějakých smyček (?), až jsme se objevili u smyčky, kterou jsme viděli ráno a od které nahoru se mi to moc nezdálo. Tak nevím. Ledovec odpoledne na sluníčku vypadal pěkně hnusně. Trhliny, kaluže rozměklého sněhu. Na chatě jsme byli v 15-16 hodin?
 
Když se nás u večeře někdo ptal, jak jsme dopadli a já mu zkusil odpovědět, že nic moc a že jsme si docela pobloudili, tak jsem zaslechl, jak někdo vysvětluje svému klientovi, že udělal dobře, že má svého vůdce. No, Evička nejspíš můj názor nesdílí, ale mě se i to bloudění na opuštěném kopci docela líbilo. Možná bychom ten den stihli dobloudit až na vrchol, ale byli bychom večer pěkně zničení.
 
 
Zinalrothorn (4221 m, normálka, AD, 28. 8. 2012)
 
S guidy jako prd.
Ráno zase vstávat, ven před chatu a do fronty ve tmě. Ranní rituály s Béďou zvládáme docela rychle, takže před námi je pouze jeden guide. Ten nás nad kadibudkou pouští před sebe a vzápětí se nám směje, protože ihned jdeme špatně. Pěšina traverzuje nebo mírně stoupá nahoru. Později po sněhu pod místo, kde lze překonat skalní práh. Na sněhu guida předbíháme, ale pod skalním prahem opět zbaběle čekáme na něj. Nad prahem se nám ztrácí ve tmě, pod dalším prahem už tušíme, že opět něco nehraje. Dochází nás další řada guidů. Ten první z nich pokračuje naším směrem, tak asi nejsme takoví blbci. Po několika metrech lezení v rozlámaném bordelu mu to dochází (jsme blbci) a řve do tmy na ostatní, že cesta musí být víc vpravo. Nicméně rozlámaný bordel nějak přelézá, klient i my za ním. Dál už se pokračuje mírnou sutí na sněhovo-ledový svah a také se rozednívá. Po sněholedu se dojde na vodorovný sněhový hřebínek, po něm až pod jižní stěnu Zinalrothornu (cca 7:00).
 
Dle všech popisů se jižní stěna Zinalrothornu prolézá žlabem doleva nahoru na jihozápadní hřeben. Ale do toho žlabu je opět potřeba nějak trefit, takže opět bloudíme. Rychle se chytáme nějakých guidů, kteří jdou nad námi, dostáváme se do žlabu a na hřeben. Viděl jsem na hodně fotkách, že ve žlabu byl i sníh, ale na konci srpna už asi ne. Z hřebene (cca 8:00) se leze spíše západní stěnou. Už ve žlabu bylo pár borháků, lezecký úsek západní stěny je vyborhákovaný komplet. Jen to najít, takže se opět trochu propadáme pořadím. Jako pozitivum vidím, že guidi nás asi vzali na milost. Nevadí jim, když jejich ovcím pomůžeme s karabinama a v překvapivě vyledněné spárce se jeden neodmítnul cvaknout do námi smyčkou prodlouženého borháku.
 
Po chvíli lezení ve studené západní stěně pokračuje cesta snazším terénem po hřebínku. Na vrcholu jsme zhruba v 9:00 jako asi páté družstvo z deseti. Ptám se guida, jak dlouho se sluší čekat, než začneme ostatním sestupovat na hlavu. Říká že 15 minut. Je mi zima, tak začínáme sestupovat jako první. Docela nám to jde, dokud při jednom slanění neslaníme moc dolů. Guidi nás dohánějí, trochu si snad reputaci vylepšujeme tím, že v jednom nepříjemném místě, kde guid spouští klienta a sám se to pokouší slézt, tak mu pomůžeme s přehozením lana přes hrot, aby byl aspoň trochu jištěný. On by to samozřejmě zvládl i bez nás, ale bylo vidět, že takhle byl klidnější. Ve žlabu jižní stěny opět máme problém s hledáním slaňáků, cestou ze žlabu na sněhový hřeben opět bloudíme. Guidy už to ani nepřekvapuje. Cca 11:00, tempo o poznání rychlejší než včera, cítím únavu. Na sněhovém hřebeni výhled na kamzíka. Po sněhu dolů na suť. V jednom místě zakopávám čistě únavou. Bylo to v naprosto lehkém terénu v jemné suti, ale Béďu to nějak vylekalo, tak bere lano a nějaké železo. Příjemná změna. Poslední skalní práh, který jsme ráno za tmy v pohodě vylezli, teď radši slaňujeme. Asi trochu potěšíme dalšího guida, když ho necháme sjet na našem laně. A jiného, který stojí přitisknut ke skále s lanem přehozeným přes hrot a bojí se, co mu provedeme. Neprovedli jsme nic, počkali jsme, dokud opatrně neslezl. Nevím proč, ale asi to nečekal. Takoví blbci snad už nejsme. Na chatě jsme mohli být mezi 13.-14. hodinou? Byl jsem hodně unaven, takže pauza, jídlo, pivo, všechno těžké Béďovi do batohu a dolů do Zermattu na taxík do kempu do Randy.
 
Evička už na nás čekala v kempu. Bahi byl ten den na Breithornu.
 
 
Obergabelhorn (4063 m, normálkou nahoru, Arbengratem dolů, AD, 12. 8. 2013)
 
Bez guidů jako prd.
V roce 2013 nás opět vyšplouchl kamarád Zouvák, respektive jeho zaměstnavatel. Nicméně tentokrát nám aspoň doporučil kamaráda Lukáše. Evička už skutečně chtěla na přechod Monte Rosy a Lukáš sice nikdy nebyl na ledovci, ale je mladý, silný a neodmlouvá, tak si hezky zabalili baťůžky (včetně spacáků a stanu, co kdyby...) a vyrazili lanovkou na Klein Matterhorn a tak dál. My s Béďou hezky bez stanu, bez spacáků a podobných blbostí opět na pivo na Trift a na Rothornhütte. Po zkušenosti z loňska nesl lano tentokrát Béďa. Holt mám dvě děti a občas si tu dovolenou musím taky trochu užít.
 
Rotthornhütte nebyla tak plná jako vloni. A dokonce tam byli večer v knize zapsaní i někteří, kteří chtěli na Obergabelhorn. Tím pádem byla šance, že se nebude opakovat loňská blamáž. U stolu s námi seděli dva kluci z Čech, kteří tam chtěli taky.
 
Jenže už jsme asi nějak moc sehraní a ráno jsme po čtvrté hodině vypadli před chatu směrem na Obergabelhorn jako první. Tak jsme šli. Kluci nás stále nedoháněli, tak jsme šli dál. V suti bylo trochu sněhu, takže to za prvé lépe drželo a za druhé se lépe hledalo kudy. Skalní plotýnky, Wellenkuppe, konopné lano na věžičce, to všechno jsme už znali. Béďa byl trochu překvapen, co všechno jeho bývalá žena vloni přelezla, než jsme to otočili. Následoval mírně stoupající sněhový hřeben, který přecházel do prudce stoupajícího sněhovo-skalnatého hřebenu. Kamení se ale dle stop obcházelo prudkým sněhovým svahem zprava. Na můj vkus a turistické mačky to v jednu chvíli bylo prudké trochu víc a radši jsem si sundal z batohu druhý cepín. Béďa druhý cepín neměl, ale za to z toho měl horší pocit. Že prý, když opatrně šlapal za mnou nahoru a viděl, jak se snažím dostat zpět na skalnatou hranu, tak si přál, abych nepadal. Asi jsme na tu chvíli měli sbalit lano.
 
Horní část jsme tedy šli už zase po skále a ještě kousek cesty to byl. Na vrcholu jsme byli suverénně první v cca 9 hodin. Za námi daleko nikdo. Na vrcholu nebyl kříž, pouze jakási převěj, tak jsme zastavili až o kousek dál v místě, kde začíná dolů klesat skalnatý Arbengrat. Bylo tam sluníčko a nefoukalo. Konečně jsme se také trochu najedli. Na můj vkus jsme cestou nahoru docela kvaltovali. A teď měl přijít sestup pro nás neznámým terénem.
 
Obecně se říká, že je lepší lézt nahoru než slézat dolů. Na druhou stranu, v terénu této obtížnosti se lépe hledá cesta pod sebou než nad sebou. No, nějak se to trefit dalo, ve sněhu byly stopy, občas byly vidět slaňáky a ze zdola se blížilo několik dvojic, jedna dokonce mluvila česky. Sněhu bylo trochu víc, takže ti zezdola se snažili těžší skalní místa obcházet po sněhu. My se naopak snažili slaňovat po skále. Největší zdržení nám způsobovaly přechody ze slaňování na slézání a hlavně naopak, ze slézání se vždycky odvázat a přemotat lano. Cesta vede převážně po hřebeni nebo při hřebeni severní stěnou (ve stínu bylo docela chladno). Pouze jedna výrazná věž se obchází z jižní strany. Když hřeben zlehkne a na severní straně je sníh, tak je malé nevýrazné sedýlko, v něm klacek a odtud se pokračuje dolů žlabem na jižní stranu.
 
Ve žlabu jsme některá místa slézali, ale často jsme radši slaňovali. Už jsme to slaňování začínali mít docela v paži. Napočítal jsem, že jsme slaňovali asi patnáctkrát (měli jsme jedno tenké 60m dlouhé lano) a nechali jsme tam asi šest našich smyček (buď jako zdvojení stávajících nebo jako nové slaňáky). Až jsme se konečně ze žlabu vymotali na suť. Po ní spíše doprava na sněhem pokrytý kousek ledovce a přes něj na další kamení a spíše doleva k Arbenbivaku.
 
V Arbenbivaku jsme byli cca ve čtyři odpoledne (pět hodin nahoru, sedm dolů, sestupy v této obtížnosti mívame pomalejší než výstupy, to není dobře). Další plán byl dojít na Schönbielhütte a další den zkusit Dent d’Herens. Tušili jsme, že na Schönbielhütte bychom asi do večeře dojít stihli, ale rozhodně bychom nebyli schopni jít další den na Dent d’Herens. Tak jsme se rozhodli přespat v bivaku (luxusní kamenná chatička s plynovými vařiči, nádobím, venku voda a záchod, 20 eur za noc na osobu), druhý den na pohodu dojít na Schönbielhütte a pak zkusit Dent d’Herens. Když jsme ale na Schönbielhütte zavolali, že to dnes nestíháme a že bychom přišli až zítra, tak chatařka tvrdila, že za zrušení rezervace ji každý musíme zaplatit 20 franků, ať ji nadiktuju číslo kreditní karty. To mě trochu překvapilo, číslo jsme ji nedali a že prý tedy máme zaplatit v domě horských vůdců v Zermattu. Tak jsem jí zalhal, že jo a tím pádem už asi na tuhle chatu nikdy nesmíme. Zase jednou jsme byli za Čecháčky.
 
Jinak v Arbenbivaku jsou tři palandy nad sebou, večer se tam sešlo asi dvacet lidí, takže bylo docela plno. A hlavně příchozí už ani nevypadali jako guidi s ovcemi (kromě asi dvou výjimek), ale jako dvojice kamarádů, co jdou na oblíbený výlet. Byli jsme tam jediní, kdo šli Arbengrat dolů. Normálně se chodí z Arbenbivaku přes Obergabelhorn na Rothornhütte. Cestou dolů z bivaku je kousek něco jako ferata.
 
 
Alphubel (4206 m, PD?, 14. 8. 2013)
 
Lepší než se válet v kempu.
Sestup z bivaku dolů do Zermattu nám moc nesednul. Já měl bebí na palci, Béďa na patě. Váleli jsme se tedy půl dne v kempu a vymýšleli, co dál, než se Evička s Lukášem vrátí z Monte Rosy.
 
A vymysleli jsme to tak, že jsme o půl třetí ráno vstali, sbalili plachtu (už jsme i líní stavět v kempu stan, příště to vidím na nějaký penzion), nasedli do auta, vyjeli na Ottavan (2200 m) a o půl čtvrté vyrazili z Ottavanu nahoru. Mělo to být na vrchol 2000 výškových metrů, tak jsme si říkali, že bychom mohli zvládat 500 metrů na hodinu. Cestou na Täshhütte (2700 m) byly vidět čelovky z chaty nahoru. Tak jsme šli za nimi, cestou na ledovec jsme je až na jednu dvojici předběhli. Tím pádem jsme opět ve tmě nešli asi úplně správnou cestou, ale bylo to v místě, kde to je jedno. Na kraji ledovce (3200 m) jsem nechal propocené triko a tenisky (přezouval jsem se ale už nad Täschhütte, protože tam bylo mokro), nazuli jsme mačky a šli jsme. Plánované tempo zatím sedělo. Šli jsme tak nějak po ledovci nahoru, až jsme předešli i tu první dvojici (velké batohy, lano, přilby, něco nám to připomínalo) a došli jsme do sedla, kde na nás začalo svítit sluníčko (Alphubejoch?, 3700 m?). Tempo zatím dobré, ale Béďa začal stávkovat, že ho ten výlet po sjezdovce nebaví a že ho bolí to jeho bebí (moje bebí zatím dobrý), navíc nesl lano (začíná z toho být hezký zvyk) a že si udělá pár fotek a půjde dolů.
 
Tak jsem ho poprosil, ať tady aspoň chvíli počká, že podél hřebene na vrchol to vypadalo kousek strmě, ať kouká, kdyby jako něco. Dál jsem šel už o dost pomaleji a Béďa koukal. Když viděl, že jako dobrý, tak šel dolů a já dokráčel až na rozlehlý placatý vrchol bez kříže. Cca 8:00, nikde nikdo, pár fotek mobilem, svačina, a dolů. Ze zdola byla vidět ještě jedna okružní cesta zprava na vrchol, která by nejspíš nebyla tak strmá. Ale nevěděl jsem, kudy přesně vede a jaký tam je sníh, takže jsem radši sestupoval stejnou cestou, jakou jsem šel nahoru. Pod ledovcem jsem se přezul do tenisek a pospíchal na Täschhütte za Béďou na pivo. Pak už jenom k autu a před polednem jsme si ještě stihli v Täschi koupit piva na zbytek dne. Po obědě zase válení v kempu.
 
 
Alphubel (opakování, 4. 7. 2015)
 
Sjezdovka.
 
V roce 2015 se spolulezec Béďa domluvil s kamarádem Davidem z Prahy, se kterým byl kdysi dávno na Nadelhornu (v roce 2006, viz Horalka - Výstup na Nadelhorn) že bychom mohli udělat rychlý výpad do Wallisu. David se chtěl aklimatizovat na Alphubelu (na Rimpfischhorn, který nám kdysi přišel zábavnější, nechtěl) a potom na Dom. Nám s Béďou to bylo v podstatě jedno, neboť jsme k akci přistupovali stylem "cokoliv je lepší, než být doma".
 
Auto jsme opět nechali na Ottavanu, vynesli stany nad Täschhütte do cca 2800 m a šli spát. Bylo vedro, v 10 večer bylo 18 °C, proto jsme si ráno radši přivstali, budíček před třetí ráno. Po zkušenosti z minula jsme ani nebrali sedáky a lano.
 
Před námi svítila nějaká dvojice, která šla nejspíš na Rimpfischhorn a která na začátku ledovce odbočila doprava. Díky většímu množství sněhu, který nebyl příliš zmrzlý, byl celý zbytek výstupu v podstatě šlapání po sjezdovce až nahoru. Pocitově mi v prudší pasáži pod vrcholem měkký sníh vyhovoval, neboť v něm byly vyšlapané luxusní stopy a v případě pádu si myslím, že stačí jenom s sebou plácnout do měkkého sněhu a hrabat. Naopak v mírných pasážích byl měkký sníh samozřejmě opruz totální.
 
Při sestupu jsme potkávali družstva, která vyrazila z chaty za námi a která si to sluníčko nahoře musela užit naplno. Cestou dolů jsme po sjezdovce kličkovali v různých vyšlapaných stopách a také jsme zahlédli menší trhlinku, které jsme se vyhnuli.
 
Davidovi tento výlet v rozbředlém sněhu na sluníčku moc nesednul a tak naštěstí slevil ze svého přání jít další dny na Domhütte a na Dom.
 
 
Weissmies (cca 4020 m, nahoru od lanovky ze SZ - PD?, dolů na JV - PD?, 5. 7. 2015)
 
Odškrtnuto.
Když jsme tedy vzdali Dom, tak jsme přemýšleli, kam jinam. Vzhledem k vedrům jsme ani nevyhledávali obtížné výzvy. Já jsem navrhoval přechod hřebene Breithornu, ale zbytku se nezdála cena zpáteční jízdenky na Klein Matterhorn (cca 100 CHF), což chápu. David přišel s tím, že ve vedlejším údolí (v Saastalu) se stačí kdekoliv ubytovat (tj. v nejlevnějším kempu v Saas Grundu) a dostanete kartičku, se kterou můžete jezdit místními autobusy a vybranými lanovkami zadarmo. Volba padla na Weissmies. David tam sice už kdysi byl (v roce 2005, viz Horalka - Přechod Weissmiesu), já jsem si říkal, že na Weissmies půjdu někdy s dětmi, až budou větší, ale "lepší než být doma". Namlouvali jsme si, že severozápadní svah bude ráno během výstupu ve stínu a dolů že půjdeme po skalách na jihovýchod k Almagellerhütte, kde sluníčko tolik vadit nebude.
 
Když už lanovku na Hohsaas, tak se nabízí varianta vyjet lanovkou nahoru už večer a vyvézt si i stan, aby bylo možné brzo ráno vyrazit. Ale tuto variantu jsme v kempu pod vlivem alkoholu zavrhli.
 
Z kempu v Saas Grundu jsme vyrazili tedy autobusem cca v 7:30 na dolní stanici lanovky. Odtud s přestupem na Kreuzbodenu (cca 2400 m) na Hohsass (cca 3100 m). Z konečné stanice lanovky kousek mírně dolů po široké cestě směrem k ledovci. Zde v cca 8:30 nasadit mačky, obléknout sedáky a navázat se na lano a hurá nahoru po vyšlapané cestě mezi velkými trhlinami a přes malé trhliny. Pohodlná cesta v měkkém sněhu (na internetu se ale někde píše i o žebříkách a šroubech do ledu). V prudších místech bych nechtěl brzdit případný pád. Ve stínu jsme šli sotva 10 minut, horní polovinu cesty jsem šel v tričku s krátkým rukávem. Během našeho výstupu už davy lidí sestupovaly dolů, v jednom případě i 6 lidí na jednom laně. Vzhledem ke zkušenostem některých se ve strmých místech tvořily fronty. Vrchol bez kříže v cca 11:00. Výhled na Bernské alpy a Aletschgletscher.
 
Sestup nejprve po sněhovém hřebínku na začátek skal. Skály jsou na internetu popisované za 2 UIAA, ale zeshora se mi to jevilo jako hromada kamení, kde při dobré volbě směru je lano spíše na obtíž. Vůbec jsme se nedrželi ani jednoho z hřebenů, ale sestupovali jsme nejjednodušší cestou prostředkem dolů na sníh, protože tam byly stopy. Sestup po sněhu mi spravil náladu. Vzhledem k teplu, strmosti a měkkosti sněhu si stačlo pouze lehnout na sníh a jet několik set výškových metrů dolů. Pokud už jste s sebou hrnuli moc sněhu, tak na chvíli zastavit nebo se překulit, aby sníh odtekl, a jet dál. V dolní části už se muselo pěšky. Na konci sněhu přechod na kamenitý hřeben do jeho nejnižšího místa (cca 3200 m) a ze sedla na západ po značené cestě na Almagellerhütte (cca 2900 m). A teď pozor: na Almagellerhütte točí pivo do skla. (Za stejných 6,50 CHF jako je na Täschhütte mizerně vychlazená plechovka.) Po dvou pivech dolů přes Almagelleralp do Saas Almagellu na autobus do kempu.
 
Myslím, že tento směr přechodu Weismiesu byl vhodnější, než jít po skále nahoru a po ledovci dolů, ale možná je to jedno.
 
 
Lagginhorn (4010 m, PD?, 11. 9. 2022)
 
Na aklimatizaci dobré.
Rok 2022: Béďa podruhé ženatý čeká druhé dítě, Bahi bez žen se spoustou času a peněz, já tři děti a před rozvodem. Výkonnost zřetelně klesá, občas kvůli různým potížím nesportujeme vůbec, už nám nevadí veteránské kategorie. Bahi ve středu přišel s tím, že má příští týden volno, já měl být ten samý týden bez dětí, takže rychle zařídit Alpenverein (už to jde i online expres, hned jak pošlete peníze z ebanky, tak přijde pdf s provizorní průkazkou), koupit hůlky, brýle, návleky a v sobotu brzo ráno jedu s Bahim. Místo dříve oblíbené trasy přes Kandersteg to Bahi kroutí přes Oberalppass a Furkapass. Na Furkapassu zastavuje a jdeme se projít na Klein Furkahorn, má to 3000, tak aspoň jakási aklimatizace. I když mě by zajímala Sidelen Hütte, prý se tam leze. Večer jsme v kempu v Saas Grundu a zařizujeme si kouzelnou průkazku na lanovky.
 
V neděli ráno na první lanovku na Kreuzboden a Hohsaas, která jede asi až v 8:00, což je na můj vkus dost pozdě. Vzhledem k tomu, že poslední zpátky jede už v 16:00 nebo 16:30, tak si netroufáme na jižní hřeben Lagginhornu, který by mohl být za AD (navíc na netu psali něco o sesuvu kamení a že ho nedoporučují) a jdeme radši normálkou. Navíc se nám nezdá traverz kamením z Hohsassu na normálku a radši scházíme cca 200-300 metrů směrem k Weissmieshütte, abychom se napojili na cestu vedoucí od ní. Dva Poláci tím svahem ale nějak přetraverzovali. Tím obcházením jsme oproti traverzu mohli ztratit cca půl hodiny.
... kopec je od pohledu beze sněhu
... kopec je od pohledu beze sněhu (foto: Bahi, 11. 9. 2022)

 

Vzhledem k tomu, že kopec je od pohledu beze sněhu a skála suchá, tak jsme postupně pod různými kameny odložili mačky, cepíny, sedáky i lano. Cesta vzhůru je víceméně jednoduchá, když nenajdete mužíky, tak se nic neděje, jde to i jinudy. Dolů se proti nám vrací guidi s klienty, předpokládám, že vyráželi brzo ráno z Weismiesshütte. V jednom místě je šikmá plotna, kde guidi jistí, ale za sucha to lze vyjít i s hůlkama, výjimečně je třeba sáhnout na skálu rukou. Nahoře jsme byli cca ve 12:30. Dolů na Weismiesshütte na pivo a na Kreuzboden na lanovku jsme to stíhali v pohodě.

Trochu problém byl, že se mi odlepily už několikrát lepené podrážky mých starých bot. Takže cestou z lanovky jsem v Coopu koupil Pattex, boty zalepil, ale stejně jsme v pondělí sjeli do Vispu koupit nové boty.
 
 
Allalinhorn (4027 m, východní hřeben - Hohlaubgrat PD, 13. 9. 2022)
 
Pachatel se vrací na místo činu.
 
Hohlaubgrat byla moje první tůra tady, tenkrát se mi to líbilo, Bahi tam chtěl, tak proč ne. Ono se moc jinam chodit nedá. Ledovce jsou v tak špatném stavu, že na Weismiess normálkou se nechodí, z Britanniahütte se na Rimpfishhorn nechodí, na Strahlhorn prý jo, ale není mi jasné, kudy. Z Felskinnu nelze jít nikam (leda metrem na Mittelallalin), kdo chce na Britannii, tak musí vystoupit už na Morenii. Na Britannii jsme se dozvěděli, že lze dělat i přechod Hohlaubgratem na Allalin, přes Feejoch a Feechopf na Alphubel a sestoupit na Längfluh. Zajímavá myšlenka. Předpověď počasí nic extra, pracovní den, na chatě bylo večer asi 5 družstev.

 ... na Strahlhorn prý jo, ale není mi jasné, kudy
... na Strahlhorn prý jo, ale není mi jasné, kudy (foto: já, 13. 9. 2022)

 

Vstali jsme v 3:45, ven jsme vypadli v 4:30. Sice jsme dostali čaj do termosek, ale nebyl nějak extra horký. Na druhou stranu na ledovci po ránu žádná zima nebyla. Za to trhlin tam bylo dost. Jediné čelovky, které jsme viděli, přecházely ledovec napříč ke Stralhornu. My jsme šli po ledovci nahoru, řekněme při pravé straně ledovce (při pohledu do kopce) směr Mittelallalin a pak jsme se stočili doleva už ne tak trhlinovatým svahem nahoru k Hohlaubgratu. Trhlinami jsme nějak prokličkovali a dostali se na hřeben a sundali mačky. Na hřebeni se šlo kus kamením, potom jsme řešili, jestli jít po sněhu nebo mezi sněhem a skalnatou hranou, v pásu, který by možná bylo možné nazvat odtrhovkou. Bylo to bezpečné, šlo to i bez maček, ale bylo to pomalé. Takže nás to přestalo bavit, nasadili jsme zase mačky, vytáhli lano a šli po sněhu. V jednom místě byla trlina napříč přes hřeben, takže se slezlo ze sněhu doleva ke skalní hraně, obešlo se to a pak se zase vylezlo na sníh.

Skalnatý pás se od mé poslední návštěvy dost změnil. Sněhu/ledu ubylo cca 10 metrů (kam se hrabe začátek normálky na Kapelníka), což odhalilo poměrně hladkou stěnu, na které je naštěstí zafixován řetěz. Možná by to šlo přelézt volně, ale na to nehrajeme. Stejně Bahi tvrdí, že ty stupy a chyty okolo řetězu byly sekané. Po řetězu začíná původní úsek, který asi nemá těch 30 metrů, jak jsem tvrdil před lety. Na vrchol jsme dorazili dost pozdě (v 10:00?), byli jsme pomalí, na Alphubel jsme se necítili. Ostatně ledovec z Alphubelu dolů na Längfluh vypadal dost hnusně. Ale jak jsme později viděli, tak někdo tamtudy sešel. My jsme šli normálkou dolů. Pod vrcholem to byl kus sutí, pak po zmrzlém ledosněhu, tam nevím, jak bych to brzdil cepínem. Z Feejochu na severní stranu k Saas Grundu už byl ten sníh trochu hezčí. Od metra dolů bylo pár krátkých urolbovaných sjezdovek, potom dál na Längfluh už byl jen rozbitý ledovec, po kterém vedla pouze jedna urolbovaná stopa. V jednom místě rozbíjel ledovec bagr a ulámanými kusy ledu zasypával trhliny, zřejmě aby se tam dalo co nejdříve lyžovat. Na Längfluh (12:30?) dvě piva, během kterých jsme koukali, jak mravenci kličkují z Alphubelu dolů, a my lanovkou dolů do Saasfee.
 
 
Otázky do diskuze
 
Na závěr bych měl pár otázek k výletům v této oblasti:
  • Šel někdo přechod Rimfishhornu?
  • Šel někdo na Täschhorn z Domhütte? Nebo dokonce přechod Täschhorn-Dom?
  • Šel někdo na Weisshorn buď přes Zinalrothorn nebo přes Bishorn?
  • Lze se nějak rozumně dostat veřejnou dopravou z Mattertalu do údolí, ze kterého se vychází na Dent Blance a na Bishorn?
  • Alphubel Rotgrat?
  • Nějaké tipy na túry v obtížnosti AD+ (D-)?
  • 2015: V kempu v Saas Grundu byla hromada anglické mládeže s jednoduchými lany a bez cepínů. Lze tam někde skalkařit? (2022: Chodí se na Jegihorn. Na Weissmieshütte mají nákres cest.)
  • Lze se v okolí Chamomix rozumně domluvit anglicky/německy nebo jet radši do Bernských Alp?
  • Jaktože jsou guidi při sestupu tak rychlí? Spouští klienty a sami za nimi potom téměř nejištěně sbíhají? Můžou vůbec nechat klienty slaňovat?





[Akt. bodový průměr: 5,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

| Autor: jx zero | Vydáno dne 14. 10. 2022 | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: jx zero

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme




K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
HI shop
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
nejbližsí akce
13.01.2023 - 15.01.2023
SP v ledolezení Cheongsong
20.01.2023 - 22.01.2023
SP v ledolezení Champagny-en-Vanoise
26.01.2023 - 28.01.2023
SP v ledolezení Saas Fee

Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Jak se ti líbí film Adam Ondra: Posunout hranice? Kolik mu dáš procent?

100 (1170 hl.)
 
90 (1137 hl.)
 
80 (1083 hl.)
 
70 (1065 hl.)
 
60 (1117 hl.)
 
50 (347 hl.)
 
40 (959 hl.)
 
30 (92 hl.)
 
20 (163 hl.)
 
10 (1192 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 8325