Encyklopedie horolezectví o něm praví toto: Český horolezec, funkcionář nositel titulu Mistr sportu. Významné výstupy ve Vysokých Tatrách – například zimní výstup Studničkovou cestu na Galerii Ganku za 1 den (1976). V Alpách 2. průstup cesty Přátel v SZ stěně Civetty (1969), cesta bratří Schmidů v severní stěně Matterhornu (1972), prvovýstup v západní stěně Dent Blanche (1980); na Kavkaze traverz Eibrusu s výstupem západní stěnou na Kjukjurtlju (1973); prvovýstup v severní stěně Ullargu a 3. výstup severním pilířem Labody (1974); ve Fanských horách průstup západní stěnou Jagnobu; na Pamíru prvovýstup J pilířem Piku Lenina (1975), Qullai Ismoili Somoni (dříve pik Komunismu) pilířem Burevestnika (1976), pik Korženevské jižním pilířem (1977). Účastník dvou himalájských expedic - 1979 Trivor, 1984 Dháulágirí.
Byl předsedou komise pro mezinárodní sportovní styky. Nositel veřejného uznání Za zásluhy o rozvoj čs. tělesné výchovy III. stupně.
Po roce 1989 byl majitelem prodejny map, knih a průvodců KIWI v Jungmannově ulici v Praze. Jezdil velmi časo do Nepálu a věnoval se tam i natáčení filmů. Jeho filmy časem dosáhly profesionální úrovně. Řadu z nich si můžete pustit na YouTube. S Martinem Kratochvílem natočil dokument Průzkumníci, který si můžete pustit v iVysilani
Petra jsem koncem šedesátých let občas potkával ve Skaláku, který byl mým lezeckým domovem. On tíhnul spíše do Příhraz, kde realizoval i pár prvovýstupů a na „stará kolena“ tam pak chalupařil.
Tehdy jsem netušil, že časem se z Petra stane můj dlouholetý kámoš a hlavně spolupracovník při vymýšlení a organizaci řady významných horolezeckých akcí v podstatě ve všech nejvýznamnějších lokalitách.
Kromě lezení ve skalách, hlavně na písku, věnoval se i lezení v Tatrách, hlavně v zimě. Nevynechal ani mystickou Galerii Ganku. Pak následovaly logicky i výstupy v Alpách, kde se již v r. 1969 „blýskl“ druhým výstupem známé Messnerovy Cesty přátel v SZ stěně Civetty. Petrovi se ovšem zalíbily také vyšší kopce, hlavně v oblasti Pamíru. Jako náš první lezec zdolal všechny tři pamírské sedmitisícovky. Zúčastnil se i našeho vůbec prvního prvovýstupu na Pamíru a to v r. 1975 severní stěnou Piku Lenina.
Koncem sedmdesátých let a po celá osmdesátá léta jsme s Petrem tvořili bafuňářské „lanové družstvo“. Já byl v horolezeckém svazu šéfem trenérské rady, obdoby dnešní komise alpinismu a Petr byl předsedou mezinárodní komise. Po dlouhá léta jsme tak měli na starosti organizaci i zajištění vrcholných akcí horolezeckého svazu, a to od letních i zimních Alp, Kavkazu až k Himálaji. Dost jsme racionálně využívali tehdy téměř jedinou možnost výjezdů – reciproční akce se zahraničními lezci. Byli to Rakušané, Švýcaři a hlavně Italové. Nepochybně vrcholem byla dobrodružná akce s objevením a zdoláním nejvyšší skalní stěny Země, 4.500 m vysoké západní stěny Dhaulagiri I. Petr to označil za šílenství… Nakonec k této stěně směrovaly celkem 3 expedice k novým cestám v letech 1984, 1985 a 1988 - ta ještě v kombinaci s prvovýstupem Z stěnou Annapurny I.
Paradoxně jsem přesto s Petrem společně nelezl. V roce 1972 jsme s Joskou Rakoncajem vylezli S stěnu Lyskammu a S stěnu Matternornu a spolu s námi lezla dvojka Petr Schnabl a Zdeněk Brabec. Potom jsme společně v r. 1977 vylezli na Pik Korženěvské a až pak následovalo lezení v Z stěně Dhaulagiri. Po letech spolu s Jarýkem Stejskalem nás čekal ještě výlet do oblasti Mardi Himal. Jinak nic… Ve skalách jsme spolu chodili na pivo.
Petr se významně zapsal do našeho horolezectví a vysokohorské turistiky také organizací řady treků do Nepálu především pro své kamarády. Absolvoval snad vše, co lze v Nepálu projít včetně těch nejnáročnějších tras. Řada přátel hor bude jistě na Petra vzpomínat v dobrém také proto, že po léta vedl významnou prodejnu map a průvodců KIWI. Byl to zásadní „základní tábor“ informací o horách celého světa.
Petře – díky za vše… Zůstaneš v našich vzpomínkách.
Jirka Novák
Takhle na něj vzpomíná Ivo K. Petřík:
My, kteří jsme se s Petrem pravidelně stýkali jsme věděli, že jeho vážná nemoc nás o něj zřejmě brzo připraví. Když k tomu nyní došlo, nechceme věřit, že ho už nikdy neuvidíme. Že už není v domě v Jungmannově ulici v Praze, že nesedí u chaty v Příhrazech.
Petr patřil v horolezecké partě mezi výjimečné lidi, kterých je velice poskrovnu. Byl excelentním lezcem. Na písku lezl ty nejtěžší cesty, které dnes již mnohdy osiřely, neboť nová generace horolezců již na málo jištěných nebezpečných cestách v pískovcových skalách nechce riskovat svůj život. My jsme se tam sápali za cenu toho, že neminul rok, kdy někdo spadl a již se nezvedl.
Obdobně i v Alpách i ve Vysokých Tatrách se mohl pochlubit kvalitními výstupy. Na Pamíru vylezl všechny tři sedmitisícovky. Kdybych měl vyjmenovat všechny jeho horolezecké úspěchy, šlo by o nudný text, protože by byl příliš dlouhý.
Je jen několik málo lidí v Česku, kteří byli tolikrát v Himálaji. Jednou, možná přede dvěma léty jsem se ho ptal,. Kolikrát byl v Nepálu, jeho odpověď byla: „Já ani nevím, možná tak pětadvacetkrát“.
V Himálaji začal filmovat. Jeho filmy časem dosáhly profesionální úrovně. Řadu z nich si můžete pustit na YouTube.
Petr však měl jednu vlastnost, která v jeho hre>nosti daleko převyšovala jeho schopnosti kvalitního lezce a nadaného filmaře. Jako svého kamaráda ho považuje několik set lidí. Byl schopný organizátor, dovedl nadchnout lidi stejného založení, lidi kteří milují hory.
Jeho prodejna map a průvodců byla diskusním klubem, kam přicházeli lidé kupovat nejen mapy, ale i přijít sem si s Petrem pokecat. Jeho treky v Nepálu vždy doprovázela parta, kde byly některé stálice a k nim se vždy přidali noví nadšenci. A proto se okruh lidí, kteří Petra měli rádi, neustále rozšiřoval.
Já jsem se s Petrem seznámil za zajímavých okolností. Týden po svatbě s Věrou jsme jeli na Suché skály. Byla tam horolezecká hospoda, které kralovala paní Boudová. Lepší kombinaci si nedovedete představit. Bezvadné lezení, večer pivo, které teklo proudem a únavu vzniklou v kombinaci těchto dvou aktivit zaženete v noci ve spacáku někde v koutě na podlaze.
Petr mi hned novomanželku uloupil a vyhnal ji na lepším konci lana na Obří převis. Tehdy byla móda lézt se zavěšenými žebříky. A tak místo fotky mé ženy na svatební cestě někde v exotice mám její fotku, jak visí v žebříku. Myslím, že lepší start do našeho společného života prošpikovaného lezením, touláním po horách i lyžováním jsme díky Petrovi nemohli mít.
Petr byl pak mojí celoživotní stálicí. Za komoušů, kdy naše možnosti cestování byly omezeny jsme se vyblbli hlavně na písku u nás v Čechách, ale i v Sasku. V té době jsme si viděli téměř každý víkend.
Nedávno jsem si to uvědomil když moje dcera Helena byla na výletě v Saském Švýcarsku, posílala mi fotky ve formě kvízu:
„Co to je za skálu?“ Moje odpověď: „Barbarína, tu jsem vylezl se Schnablem“
„A tahle sklála?“ „Falkenstein. Ten jsem několikrát lezl se Schnablem“.
Byl jsem s nim na Pamíru, obešel jsem s ním v Nepálu Manaslu i Kanchenjungu. Jezdili jsme spolu lyžovat v Čechách i v Alpách. V době Covidu se Petr přesunul do Přihraz a my jsme si téměř každý den telefonovali. Byly to dlouhé rozhovory. Krátili jsme si tak nudnou dobu, kdy nám chyběly kontakty s přáteli.
Teď už si telefonovat nebudeme. Nejen pro mne, ale pro ten velký dav lidí, který Petr dovedl během svého života kolem sebe shromáždit, Petr zemře až v době, kdy i my půjdeme do penálu.
Petře, ztratili jsme tě fyzicky, přesunul jsi se do naší duše. Tam máš vymezený velký, luxusní pokojíček. Věřím, že na dveře pokojíčku nebudu klepat za účelem návštěvy sám a doufám, že to časté klepání tě nebude otravovat.
Ivo K. Petřík
Dopis Borise Hlaváčka Petru Schnablovi
Milý Petře, vzpomínám na naše první setkání. To mi bylo tak 15 – 16, když jsem v zimě přijel do Tater. Na Téryho chatě jsi mne odlovil a řekl, hele mladej, musím Tě zaškolit, tady to není písek, to jsou hory a hned druhý den brzo ráno, v třeskutém mrazu a hlubokém sněhu jsme se spolu vydali na Baranie rohy.
Nejdříve jsme si střihli Šádkovy plotny. Bylo to úchvatné, zima nezima, cítil jsme se s Tebou jako v lezeckém nebi. Po návratu jsi jenom ceknul, že zítra půjdeme na něco ostřejšího a jak jsi řekl, tak se stalo. Já Tě ve všem poslouchal jako největšího guru, byl jsem Ti moc vděčný za to, že jsi se mne ujal. Byl jsi pro mne velkým vzorem a to nejenom lezeckým, ale i lidským. Ty už jsi studoval vysokou školu a já teprve střední, bezvadně jsi dokázal vyprávět a každého na Téryho chatě jsi znal.
Když jsme druhý den lezli, už ani nevím jakou cestu, tak jsi ke mně asi na třetím štandu dolezl a zavelel: „Dej pořádnou skobu, musím se vysr.t.“ A jak jsi řekl, tak jsi udělal. Podotýkám mladým, nebyly sedáky, bylo jenom prsní navázání. Ty jsi svaknul skobu, lanovou smyci jsi dal kolem zad a do ní se opřel. Pak jsi sundal kalhoty, vyšpulil do údolí zadnici a začal hnědit skálu, sníh a celé údolí. Nevím, co jsi jedl, ale byla to řádná sprcha. Pak jsi k mému údivu vyndal z kletráku vzorně skládaný toaletní papír a pořádně se utřel. Jenomže byl spodní vítr, který papíry odnášel směrem k nebi. Když jsme dolezli na vrchol, jeden promáčklý papír s hnědým obtiskem na sněhu ležel. „Aspoň je vidět, že jsem tu byl a něco po mně zůstane“, „Mladej, díky za lezbu“. Podali jsme si ruce a upalovali do tepla Téryny, kde jsme spali na sále pod stolem.
Pak jsme se potkávali v Příhrazských skalách nebo na Drábkách, kam jsi za mnou občas přijel na svém elektrokole. Kurnik Petře, ani nevíš, jak budeš všem chybět. Vždyť i jedna lezecká píseň je o Tobě a já ji budu muset ze svého repertoáru vyřadit.
Petře kamaráde, vím, že jsi byl ve všem velmi rychlý, ať už v lezení nebo v jízdě na kole, ale teď jsi měl zabrzdit a zůstat. Budeš nám všem moc chybět, neboť k českému a československému horolezectví patříš jak málokdo jiný. A prosím, nikoho s sebou neber, i kdybys měl zase snahu někoho vyškolit.
S pozdravem
Boris Hl.
Petra jsem znal někdy od poloviny sedmdesátých let, kdy jsem přišel do Prahy "na štúdyja". Byl aktivní v HO Olympia a výraznou postavou nejen pražského (horo)lezectví. Organizoval mnoho oddílových víkendových výjezdů "na písek", což znamenalo zejména Dolní Žleb, Adršpach, Příhrazy, Český ráj vůbec a Sasko. Řady těch krátkých výprav jsem se jako začátečník a pak i pokročilejší lezec zúčastnil. Petr už byl zkušený lezec a hodně jsem se od něj naučil, zejména pokud jde o smyčkování, lezení spár a taktiky výstupů vůbec.
Později jsem absolvoval několik mimoevropských zájezdů do hor různých světadílů, jichž byl i Petr (případně i se svou věrnou Blážou či některým z potomků) účastníkem, či spoluorganizátorem a vždy zábavným společníkem. Hory měl rád a bylo to na něm vidět.
Jedna z definicí inteligence je rozpoznat vlastnosti prostředí, ve kterém se dotyčný pohybuje, a umět je rozumně využít ke svému prospěchu, ku prospěchu osob blízkých či v tu chvíli blízkých, nebo i jiných. Řekl bych, že Petr byl touto schopností obdarován v míře vrchovaté. Dokázal se rychle adaptovat i v prostředí a situacích, ve kterých předtím nebyl, které i pro něj byly nové. Ať už jde o lezení spár či (horo)lezení vůbec, hledání noclehu v neznámé krajině, řešení různých situací při jízdě automobilem, zejména při poruchách jaksi mimo civilizaci - Petrovy jakoby neohrabané prsty dokázaly za pomoci různých podivných plíšků, šroubků, těsnění a šlaušků opravit zdánlivě neopravitelné. Pochopitelně, hlava musela předtím stanovit příčinu závady, i to Petr uměl. A v mnoha dalších situacích, které se (nejen) ve skalách, horách a divočině vůbec mohou přihodit.
Charakteristická příhoda z Afriky (Maroko), výprava tuším s Avií. Už za tmy jsme našli v údolí, kde tekl potůček, nějaké příznivé místo na nocleh. Široko daleko nikdo - a v potůčku už se chladilo pivo, snad ještě předtím, než jsme přijeli, značku si nepamatuji, ale byla česká, Petr se jen usmíval...
R.I.P. Petře!
Podívejte se na historické fotografie z archivu Karla Vlčka, kterému děkujeme za jejich poskytnutí.
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat