Španělsko kolem Alicante. Zimní lezení v teple.

Letěli jsme z Vídně do Alicante, ubytování jsme měli přes Airbnb zarezervované přímo v Orihuele. Pro čtyři lidi na 8 nocí za 588 EUR, to je lehce přes 18 EUR za osobu a noc. Baráček vypadal na fotkách velice pěkně, akorát mne trochu zneklidňovalo, že ubytovatel neodpovídal na žádné dotazy. Měli jsme ale mailové potvrzení rezervace, a tak jsme po vypůjčení auta vyrazili do Orihuely hledat dotyčný dům.

Na udaných souřadnicích, zaslaných z Airbnb tma, nic a nikdo. Na telefonu ubytovatele jen záznamník. Hledali jsme ještě tuto ulici v sousedním Redovánu, jestli jsme se nespletli.
Chat s help linkou Airbnb by se dal charaterizovat citátem „Pleju len“. Telefonát do Irska s výsledkem: Jděte spát do hotelu, na zbytek pobytu vám dáme 20% slevu. Hotel za 150 EUR za noc? Běháme po Orihuele, hledáme hostel, nebo dům ubytovatele Jose, nic. Perspektivy jsou nevábné. Bivak v autě narvaném batohy, kam se sotva zkroutíme? Na spaní venku to není. Nemáme s sebou spacáky ani károšky. Když už takhle bloudíme od čerta k ďáblu více než hodinu, ozývá se SMSkou pronajímatel Jose, že dům k pronájmu není a nebude a že pronájem firmě Airbnb vůbec nepotvrdili.

Honza zvoní na dům vedle nějaké vily s cedulí, že je k pronájmu, že by na ně třeba měli telefon. Česko španělská konverzace pomocí Google Translatoru sice není zrovna plynulá, ale když řekneme, že jsme horolezci, paní si na sebe bere na sebe bundu a vede nás na místní policii. Jeden z mladých policatjů umí trochu anglicky. Po vysvětlení, že objednaný a zaplacený nájemní dům není k dispozici a že nemáme kde spát, nabízejí horolezeckou ubytovnu a že máme přijet s autem a že nás dovedou. Jedeme do našeho nouzového bejváku jak prezidentská suita za blikajícím policejním autem.

S policejním doprovodem, foto: Petr Jandík

Horolezecká ubytovna v Redovánu, foto: Petr Jandík

Ubytovna je u bazénu, ve stylu matrazenlágru v alpských chatách a pro nás je to obrovská úleva, že po tom dlouhém dni, kdy jsme jeli brzy ráno do Vídně, pak letěli a pak hledali a bloudili, se máme kam složit. Jsou tu i deky. V noci nezmrznem. Přespání bylo dokonce zadarmo, a kdybychom chtěli, mohli bychom tam být i dál. Mít spacáky vařiče, asi bychom o tom uvažovali. Klíč mají na místní policii.

Heineken v britské hospůdce, foto: Petr Jandík

Sobotu věnujeme na hledání jiného privátu. Druhým telefonátem s Airbnb rušíme celý pronájem, slíbili vrátit peníze. Po snídani v Café na náměstí hledáme různé další možnosti a přes booking.com najdeme nějaké bydlení na pobřeží, kde je nabídka velmi bohatá. V Torrevieja čekáme u piva v místní britské hospodě na agentku, která nás pustí do vybraného domečku. Pěknej, do skal to máme 32 minut částečně po dálnici s poplatkem 2,60 EUR, nebo za 33 minut bez poplatku s větší porcí kruháků, španělské to speciality prokládané řadou zpomalovacích prahů.

Terasa našeho dočasného domečku. Všechna zeleň je plastová, foto: Petr Jandík

Vyházíme batohy a jdeme alespoň na půl dne lézt. Na vícedélku to už není, ale v Redovánu je sportovkářský sektor El Rut. Než se setmělo, stihli jsme tři jednodélky a to nás navnadilo. O den později jsme vyrazili na sedmidélku zvědaví jestli půjde slanit, nebo se budeme muset plácat po hřebeni. Jenže nám z druhého štandu spadl kyblík, a tak jsme ji zapytlili. Ze druhého štandu šlo na dvou šedesátkách slanit akorát na zem. Kyblík jsme pod stěnou nenašli.

Nedělní provoz, foto: Petr Jandík

První délka Don Rodrigo Osú, foto: Petr Jandík

Pustili jsme se do třídélky vedle s tím, že vylezeme alespoň první dvě délky. Jenže smůle tohoto zájezdu neměl být konec. Při traverzu doprava mi ustřelila vykozená levá noha a tím pohybem jsem si dojebal šlachu v koleně. Délku jsem ještě dolezl, ale koleno bolelo stále víc. K autu jsem dopajdal za občasného úpění, děkuje bohu, že to není tak daleko. Další den měla Eva možnost si zalézt s mladým studentem Honzou, pro velký úspěch opět na El Rut v Redovánu, zatímco já jsem opatrně kulhal po apartmánu. Naštěstí jsem si vzal notebook a mohl jsem alespoň dělat na průvodci na Vltavskou žulu. Jo, to jsou paradoxy. No ale k popisu skal.

Redován El Rut.

Stěna hřebene vysoká cca 220 m. 80 cest, z toho 7 vícedélek. Všechno nahusto odjištěné sportovky v obtížnostech od 5b do 8b francouzské klasifikace, jedna hezčí než druhá. Nejvíce je tam zastoupeno 6a (17krát) a 5c (14 krát). Spolu s krátkým příchodem cca 1,5 km lákavý cíl. Některé cesty vyžadují pro spuštění 80m lano. Názvy a klasifikace cest jsou napsané na cedulkách na nástupech.

El Rut, informační plakát, foto: Petr Jandík

El Rut v reálu, foto: Petr Jandík

El Rut, foto: Petr Jandík

Odkazy: TheCrag, cuadernodemontana.blogspot.com topa a nákresy.

Průvodce: Costa blanca climbs, Roberto López 2020 výběr 3400 sportovních cest. 
Levante climbs south, Renaud Moulin a José Luis Palao, 2019.

Sezóna k návštěvě: listopad až únor, nejvíc se tam leze v prosinci. Začátek února byl docela fajn.

Ricote, El Peñón.

Ricote, El Peñón, foto: Petr Jandík

21 cest, většinou mírně položených, od 5b do 7a, z toho 4x 5b, 7x 5c. Většina cest je jednodélkových, některé dvoudélkové. El Peñón je skalní hřeben nad osadou Ricote, táhnoucí se od JZ k SV a má osluněnou JV stěnu a stinnou SZ stěnu. V JV stěně je 15 cest, z toho čtyři dvoudélkové s obtížnostmi od V do 6c, většina je V a V+. Pro softmovera pěkné lezení na celý den. Na úpatí je pár stromů, kde se dá schovat do stínu.

Lezení v jižní stěně El Peñón, foto: Petr Jandík

SZ strana je stinná, spíše s těžšími cestami. Ve stěně vrcholu je sedm dvoudélkových cest neznámého názvu a obtížnosti.

Přístup: Zaparkovat lze u městského bazénu a betonovým korýtkem, které začíná vpravo nad ním dojít na vyhlídku nad městem, od které vede cesta hřbetem až ke skále. Druhá možnost je parkovat na severovýchodním výběžku města a po proniknutí kolem prasečí ohrádky jít strmě přímo pod JV stěnu.

Kolem Ricote jsou ještě skály Piedralisa (59 cest s převahou 7c až 8b, zavřeno kvůli hnízdění od 1. 1. do 30.6.) a Vibora (42 cest s převahou 5b až 5c+)

Tudy ke stěně z pravého parkoviště, foto: Petr Jandík

Průvodce v PDF (5 EUR) /, Mapky a topa na webu Gonzaloclimb

Sezóna k návštěvě: Jih prosinec, leden, možná ještě začátek února. Sever to bude mít delší, nesvítí tam.

Parreto, foto: Petr Jandík

Pitufina, foto: Petr Jandík

Orihuela, Pared Negra

Pared Negra od parkoviště, foto: Petr Jandík

Sportovně tradiční vícedélky (mixed trad) kolem 220 m, na úpatí několik sportovních jednodélek. Celkem 47 cest od 5a do 7b s převahou 6a a 6a+. Na nástupech vícedélkových cest bývají namalované značky nebo písmena. Něco friendů a stoperů je dobré mít s sebou.
Stěna je trochu divočejší a zpočátku dá trochu práce se zorientovat. Názvy u cest napsané nejsou a orientace je trošku horského typu. Pomůžou s tím jednodélky na úpatích, kde se dají vidět nýty a zjistit, kde vlastně jste.

Přístup: Celkem pohodlnou cestou od parkoviště u tunelu kolem 10 minut pod stěny a poté pod nimi doprava k nástupům.

Průvodce: Costa blanca climbs, Robetro López 2020, Costa blanca sport Climbing guidebook, Cris Craggs, Alan James, 2013.

Sezóna: prosinec, leden, únor

12, foto: Petr Jandík

Padre Santa, foto: Petr Jandík

Padre Santa, foto: Petr Jandík

Rest day

Když už máte lezení momentálně dost a prsty potřebují obnovit kůži, dá se jet do regionálního centra Murcia po neplacené dálnici. Město Murcie nabízí 17 zajímavostí, které "musíte vidět". Podrobnosti najdete například na webu obletsvet.cz. V Murcii jsme byli a mám k tomu několik praktických poznámek. K superlativům, které cestovatelské weby šíří, je třeba být poněkud skeptický.

Mořské akvárium v Murcii, foto: Petr Jandík

Mořské akvárium je hezké, ale malé. Jedna místnost v suterénu Univerzity a asi osmi akvárii. Vstupné 1 Euro odpovídá rozměru atrakce.

Že by boulderista a lokr?, foto: Petr Jandík

Ve druhém patře téže budovy můžete natrefit docela zajímavou výstavu s volným vstupem.

Murcie. Museo Salzillo, foto: Petr Jandík

Museo Salzillo je pro milovníky historických dřevěných soch a sošek, betlémů a náboženských výjevů vyřezávaných sochařem Salziliem. Dokonce jsme narazili na den bez vstupného. 

Murcia, foto: Petr Jandík