Neplánovaný prvosjezd

Lüsener Fernerkogel - severní hřeben, foto: archiv Háček

Loni jsem se pod Ostcouloir vydal s cílem zopakovat cestu v nějakém svižnějším tempu, ale podmínka nestála za nic a jen pod nástup jsem se doslova topil v naprosto prohnilém sněhu asi tři hodiny. Nezbývalo, než to nechat na jindy!

Letos byly podmínky o něco příznivější, i když na lezení také žádná sláva. Spadlo příliš mnoho sněhu a dostat se pod stěnu nebyl zrovna taky žádný med. Tentokrát mi však nástup zabral asi hodinu a půl. Bylo jasné, že bez lyží se ani tentokrát na sestupu neobejdu a budu je muset vzít s sebou.

Jediné lezecké obtíže jsou hned z kraje výstupu. Jedná se asi o čtyři desetimetrové skalní prahy s klasifikací M4. Ty lezu bez lyží, pro které se vracím slaněním a následně lezu na tiblocu zpět na štand. S tím jsem tak nějak počítal a vzal si s sebou jednu skobu a pár čoků a ball nuttů. Zbytek výstupu je snadný a sklon jen místy přesahuje 55°. Fyzicky mám ale dost. Sypké bílé hmoty je ve žlábcích až po kou-lena a tak se hrabu pomalu vzhůru stylem jeden krok nahoru a dva dolů. Asi po sedmi stech metrech se terén pokládá a s tím i úměrně roste množství sněhu, které je schopné se na svahu udržet. Teď už se propadám po pás a nejsem se schopný se pohybovat. Zkusím sundat mačky a nasadit lyže. Sklon má kolem čtyřiceti stupňů a já se strmými cik-caky pomalu sunu k vrcholovému hřebeni (Nordgrat).

V lezených úsecích si lyže tahám lanem, foto: archiv Háček

Tady mě má čekat lehký skalní terén k vrcholu. Sundám lyže a znovu se propadám. Tentokrát ovšem až po prsa. Zmítám se v té neforemné bílé hmotě bez jakéhokoliv základu a nemohu se hnout z místa ani o centimetr. Nakonec dosáhnu na batoh a lyže, které použiju jako záchranný člun a dostávám se na hladinu. Chci pokračovat, ale situace se opakuje. Tohle nemá cenu. Otáčím to! Najednou mě napadá kacířská myšlenka. „Vždyť tady mám ty zpropadený lyže, se kterýma se nahoru tahám jak s koulí na noze“! Na nich jsem dole za pár minut! Jen aby to nebylo až příliš rychle…. 

Ilustrační foto z jiného sjezdu, foto: archiv Háček

Musím si dávat bacha! To, co se před chvílí jevilo jako totál lezecká „anti-podmínka“, je naopak lyžařskou nirvánou. Lepší konstalaci jsem si na sjezd ani přát nemohl. V jednom místě však dělám chybu a rozhoduji se pro žlab, kterým jsem nahoru nešel. Jedinou cestou jak se do něj dostat, je asi čtyřmetrový skok skalního prahu. Žlab je ale po několika desítkách metrů čistý led. Musím se tedy složitě vracet a mířím do širokého žlabu, kterým jsem stoupal vzhůru. Tady je sníh v fantastický! Jsem docela unavený a často odpočívám. Ve spodních partiích slaním asi čtyřikrát deset metrů lezeckého terénu a na štandech zanechávám skoro veškerý svůj materiál. 

V horní části kuloáru, foto: archiv Háček

To byla jizda! Ještě asi 500 výškových metrů snadného lyžování a jsem u auta! Tak vznikl prvosjezd, jak říkám tak trochu z leknutí a rozhodně absolutně neplánovaně!

Hook

Ilustrační foto z jiného sjezdu, foto: archiv Háček

Zdeněk Hák alias Hook alias Háček, foto: FB Háček

Topo sjezdu...modré tečky značí 4 cca 10metrové prahy které lezu nebo slanuji!!!, foto: archiv Háček

Popis cesty, foto: Bergsteigen.com