R.I.P. Ondrej Húserka

Zpráva Máry Holečka

Poslední dny na Langtangu

Včera jsem se objevil po devíti dnech jak duch v drobné vesničce Kyangin Gompa, ležící v čarokrásném údolí Langtang, které obklopují bělostné horské špičáky. Tedy aspoň tak vypadaly desítky zasvěcených očí, které mě v úzkosti vyhlížely. Poslední den z těch závěrečných dnů našeho příběhu jsem slyšel v husté mléčné oblačnosti nad hlavou létat drony i helikoptéru. Věděl jsem, že je to nejspíš kvůli mně, respektive nám. Byl jsem orvaný jako borůvky, ale v žilách mi proudila odpověď, že dýchám. Vidím kolem spoustu známých tváří ze všech koutů světa, které mě téměř beze slov objímají. Jejich účast je nehraná a v obličejích je radost s nádechem slz. Však vraťme se o pár desítek hodin zpět.

Vše běželo jako na drátkách. Po vrcholovém dni, kdy jsme osedlali svými zadnicemi ostrý vršek Langtangu připomínající hřbet koně a hleděli s Ondrou na tichou nádheru hor, jsem si uvědomil, že zážitek s romantikou je vtěsnán do těchto pár vyjímečných vteřin. Tři údolí pod nohama. Výhled na horizont k východu, kde jak pyramida vyrůstá Makalu, Everest a tak dále, přitom na druhé straně za zády s Anapurnou, Daulágiri. “Tohle je kurňa pravý centrální Himálaj.” Ten den končil dlouhým sestupem po strmém hřebeni a pár průchody mezi séraky. Čas bohů i západu Slunce. Místo na pátý bivak byl v horolezeckém světě roven hotelu Savoy s privátním výhledem.

Následující ráno jsem zasvětil prošlapávání hlubokým cukrovým sněhem, kde dvakrát pod mými nohami proběhlo temné křupnutí i děsivá připomínka, že masa, která tam drží, je pouhá iluze. Ondra mi přenechal tuhle výhodu průzkumného chrousta. Nu což, váhavý střelec nemá co v horách pohledávat. V jednom okamžiku se séraky přitvrdily a nezbývalo než slanit více než sto metrů do sběrného kuloáru připomínajícího zužující se trychtýř. Nebylo zbytí a strategie byla jasná. Nedá se vymyslet jak na to, jen víra, že šutry a ledová tříšť v daný okamžik se neprotne s námi. Je to čas nervů i rezignace na myšlenky, co vše se může stát. Jak vždy říkám, když je na výběr jen z blbých variant a čas je v patách, tak se snaž do poslední chvíle ovládnou alespoň svůj konec. Takže slaňování pro účelnost probíhalo tak, že oba dva jsme jeli souběžně. Čili chyba jednoho a zásah nazdárek znamená automaticky puštění lana. Což znamená konec pro oba.

Však minimalizování možného zásahu na střelnici, tím že jsme rychlí, zvyšuje šance pro oba. Teď babo raď. Dobrá, statistika dala zapravdu. Zásah shůry kamenným meteoritem se konal jen jeden. Znamenalo to jen rozbitou Ondrovu helmu, kde zela díra jak čunče. Však úsměv na Ondrášově tváři se naštěstí nikterak nezměnil. Přitom slunce oblohou putovalo rychlostí tíživou. V krku vyprahlo s pocitem polykání briket a dolů nakonec ledovce rozbitého vlastní tíží a strmým sklonem zbývalo ještě přes tisíc metrů. Divně seskládané schody, kde mezi jednotlivými stupni zely hluboké díry. Architektura zamrzlého vodopádu padajícího od vršku zachycená mrazem se postupně mění na chaos, nemající žádnou předvídatelnost.

Jdu do dalšího z desítek slanění. Dělám takzvané Abalakovy hodiny. Žádná složitost. Jedná se o provrtání dvou protínajících děr přibližně pod úhlem 45° šroubem do ledu. Tím vznikne ledový klín, kterým se protáhne smyčka a hurá. Jištění je hotovo a jede se vstříc hlubinám co umožňuje délka lana. Sjíždím dolů jedno z mnoha slanění toho dne. Dojedu na sněhový most mezi dvěma hlubokými trhlinami. Pokračuji dál, přičemž lano s průvěsem táhnu dál ve slaňovadlu, které mám u pasu. Až sjede za mnou Ondra, vytáhneme lano z místa, ze kterého jsme se spustili a jdeme do další výzvy utéct postupně z hnusného ledovce. Naprosto běžný postup, přičemž nekontroluji co se za zády momentálně děje, jelikož to ani neovlivním. Najednou slyším heknutí a divné zvuky, které můj nervový systém okamžitě vyhodnotí. Špatně, zvuky, které sem nepatří. Zježilo se mi srdce.

Řvu přes své zmučené hlasivky z nedostatku příjmu vody a spálených mrazem. Odpověď žádná. Znovu a znovu. Hlava už moc dobře ví, co se stalo, jen duše doufá, že vše je jinak. Bohužel náraz reality, kdy ode mě lana mizí někam do útrob ledového chřtánu, kam neměly směřovat, vypovídaly jasnými slovy… 
“Ondróóó….” řvu jako tur a řvu.
Odpověď nepřichází. Dlouhej, vesmírnej čas pro mě, ač určitě neuběhlo více než půl minuty. Najednou z pekeldíry se ozval hlas: “pomóc, do pi…, pomóc.” 
Nepřemýšlel jsem. Doťukal jsem na hranu díry, zavrtal poslední šroub do ledové stěny. 
“Už jdů za tebou Ondro, vydrž!!”
Aniž bych si uvědomoval následnosti, které se později ukázaly málem osudnými, chtěl jsem být co nejrychleji u něj. Žije, bude to dobrý.
Čím hlouběji jsem projížděl, tím světlo ubývalo. Když jsem dosedl na dno díry, vše se setmělo. Pořád jsem ale nebyl tam odkud vycházel hlas. Seshora začaly padat na mou přilbu ledové rampouchy, které jsem lanem strhával a jeden mi dal co proto. Ten, který mi dopadl na rameno. Nedbal jsem však bolesti. Prostory ledového svěráku se zužovaly do úzkého tunelu, kde světla bylo již co za nehet se vešlo. Však pokračoval jsem dál. V temnu připomínajícím tubus tobogánu jsem zbaven téměř jakékoliv viditelnosti najednou nahmatal ruku.

Kontakt…. Ondra křičel… “vytáhni mě, prosíííím.” Mezi tímto okamžikem a marnými pokusy uběhla desítka minut. Snažil jsem se, dýchal a tahal. Bez úspěchu. Prostor byl malý, ledový a kluzký. Má mysl si nedokázala vůbec v tom prostoru temna představit, jak je tam uvězněný. Nakonec myšlenky začaly plynout racionálním směrem. Jedna z věcí, která bránila vytáhnout ho z díry byl batoh. Vyndal jsem z náprsní kapsy na péřovce nůž. Začal opatrně rozřezávat jeho batoh a házel do skluzavky za sebou věci z něj. Spacák, rukavice, bunda, a tak dále. V jeden okamžik jsem ucítil divný balíček s tvrdými vnitřnostmi. Ruce vyhodnotily že to bude mimojiné čelovka. Hurá! Vítězství! Rozsvítil jsem ji a dal na hlavu. Konečně jsem viděl. Dílčí úspěch. Pak přišlo zděšení. Ondra byl zaklíněn hlavou a jednou rukou dolů. Tahání za volnou ruku nemělo cenu. Konečně jsem mohl účelně dělat pohyby k jeho vyproštění. V tom malém prostoru mi ho trvalo obrátit kolem dvou hodin. Vím jednoduše proč tak dlouho. Před pádem nám zbýval stejný čas do setmění. Nyní všude tma, jen kužel světla a boj, který jsme spolu dál sváděli. Povedlo se mi nakonec převalit Ondru na sebe. Oba jsme dýchali až odedna plic únavou. 
“Co tě bolí…?” 
“Nic.”
Opitý radostí mi odlehlo a ostražitost odpadla. 
“Tak pohni, lezeme z téhle kobky.”
Jeho pohyb byl podivně strnulý. Ze začátku jsem to přičítal času, který ho mačkal jak v lisu, než mi to došlo. 
Zlomená páteř a nalitá horní víčka, která jsem nechtěl vidět, vypovídaly špatnou zprávu.. Necítí nohy a ruce jsou strnulé. Odpovědi na otázky i místo, totálně zmatečné…

Zhasínala hvězda a odcházela v mém náručí… Trvalo to dlouhé hodiny.

Jak jsem se dostal z jícnu pekla a druhý den divokým ledovcem není důležitý… Jsem tu a ten nahoře, kdo mi dal šanci asi chtěl, abych o tom mohl vypovědět. Na oplátku mě zatížil bolestí a obrazem, které si ponesu celý život, do posledního nádechu. Je mi Ondry, skvělého kluka, šikuly a věčného smíška, tak líto. Na mysl mi přichází sebeobviňování, proč on a né já. Tuhle bolest musím snést a šířím ji jen dál….

Tolik Marek Holeček. 

Ondrej Húserka byl hostem Sherpafestu v roce 2022. Zde si můžete připomenout jeho přednášku a poslechnout jeho hlas.

Rozhovor Máry Holečka na hiking.sk

Osobní web http://www.ondrejhuserka.sk/profil/

Ondrej Húserka, foto: Petr Jandík

Tým nepálských horských vůdců vyzvedl po dvoudenním úsilí tělo Ondreje Húserky z ledovcové trhliny.