Mára s Radarem na Čo Oju: Pytel

Jestli jste příznivci Márova květnatého stylu, tak tady to je:

12.11.: Dobrá, později popíšu v dalším příspěvku vše podrobněji a doplním i fotky. Nyní se spokojme s tím, že pozdě odpoledne stojíme opět na ledovci pod nástupem do stěny. Téměř bez lezeckého materiálu na jištění, který jsme při slézání museli za sebou zanechat. No a co dál? Spokojenost s tím, že jsme v tuto chvíli živí byla nedostačující. Stálé větrné proudění, které se zahryzávalo přes oblečení pod kůži, dávalo tušit, že bychom to dlouho nevydrželi. Čekat na zázrak už nemělo cenu. Dobrý tedy, jdeme k našemu malému stanu na ledovci, kde jsme měli pár uschovaných věcí. Byl zakopaný pod úrovní terénu, více než ¾ metru, aby byl chráněný. Výsledek při příchodu k němu byl stejný, jako když večer zaparkujete auto na místo a jste si naprosto jistí kde to bylo a ráno po něm zbyde jen prázdný flek s nafoukaným listím u obrubníku. Prostě nějaká chmatářská ruka ho vynůžkovala. Znova dobrá, pokračujeme s přicházející tmou dál. Jen úzký rozptyl světla z našich čelovek je smutným společníkem v bouřícím sněhu. Na štěstí chvilkami máme vodítko v našich předchozích stopách. Co však nikdy netušíme je, kdy se stopa propadne po koleno, nebo kdy zmizíme v jámě až po gule. Tahle vysilující martyrie nás pronásledovala až do půlnoci. Peklo, peklíčko.

Radar rychlík mi utekl, takže jsem došel až o řád později do BC. Byl jsem úplně hotový, zmrzlý jak sobolí trus a poslední kroky jsem si pořád opakoval, za mámu, za tátu…. V tom momentu mi hlavou proběhlo, tady je něco špatně. A taky že jo. Náš BC má najednou jen jeden stan. Křičím na Ráďu do tmy. Z poslední žluté kopule, v bílé sněhové nicotě, kterou obepíná tma, se ozve hlas: „Další stan je v prdeli i s věcmi.“ Zalézám k Ráďovi, rozbaluji mokrý spacák a zalézám do něj. Než mě vysvobodí únava spánkovým kómatem, moje poslední myšlenky byly, kašlu na věci a kašlu i na Bohyni. Z těch nejhorších spárů jsme již venku, to vím. Ráno nacházíme dvě stě metrů od nás v průzračném plesu poloutopené torzo stanu. Z dálky připomíná loď Fram v ledovém objetí. Po statečné koupeli Radárka, kdy z uctivé vzdálenosti sleduji jeho konání, jak po kolena ve vodě vysekává z ledu cosi, se smiřuji s tím, že naše účinkování tady je dokonáno. Asi to tak mělo být. Sečteno a podtrženo, pro další pokus nám již chybí síly a chuť také. Upřímně, vše před tím, než jsme nalezli do stěny, nám sebralo víc sil, než jsme byli ochotni připustit. Vůle a nachtivení tento fakt zaslepovaly.

Teď, když píšu tyto řádky, už v Gokyo, to mohu s nadhledem shrnout. Utvrzuje mě v tom i skutečnost, že odchod z BC do Gokyo nám normálně v předchozí sněhové pokrývce trval dvě a půl hodiny. Kdyby bylo sněhu, jako obvykle zde bývá, byli bychom ještě rychlejší. Nicméně nyní, po našich prošlapaných a jediných stopách od posledního místa, kam ještě chodí turisti pro nabrání panorámat Everestu a éteričnosti Himálaje, návrat trval stejně dlouho, jako osmihodinová šichta. K tomu nepočítám další šichtu z BC pod patu stěny. Protože v srdci ještě vřela touha a postupné vybírání z limitních zásob energie, kterou již nelze doplňovat, šlo stranou. Však nyní nazpět se mi vše spojilo. Řekl bych, že nejsem nazdárek a Ráďa také ne, kteří jsou prvně v horách. Přesto správně vyhodnotit a jasně vždy vidět přes koňské klapky stav věcí může vyžadovat víc času. Zajímavé spíš bude, kdo naše čtyři tahačáky, též vraky stanů, včetně napytlovaného bordelu po nás snese do údolí. Možná tam budou muset počkat do jara na své vyzvednutí, jelikož není v lidských silách dát nyní cestu tam a zpět za jeden den. Nebo to vyzvedne helikopotvora, kdo ví. Toť konec z neslavného pokusu na Bohyni Tyrkysovou, která si pro nás uchovala svou nedotknutelnost a ze své majestátnosti se nám do tváří chechtá. Ponaučení je prozaické, dva se dřeli, aby pochopili, že tisíc maličkostí i stádo volů umorduje. Díky za silnou podporu, která byla denní vzpruhou a kterou jste nám posílali pře hvězdný prostor.

Ráďa a Maara

9.11.: Co dál?
Před námi jen samé otazníky. Ubíjející fakt. Po opuštění bivaku se rveme o každý metr. Měnící se pevnost i strmost sněhu. Skalní prahy polité různou kvalitou ledu. Prostě boj. Takže náš posun je spíše žalostný. Za 6 hodin jsme ulezli jen 300 výškových metrů. S touhle rychlostí budeme na vršku za sedm dní jak na koni, prolétne mi hlavou. Jasně některé pasáže budeme rychlejší, ale které s přibývající výškou? Nehledě, že závěr dnešního dolezu nás málem zmrazil. Nevím zda-li to byl jen náhodný přírodní úkaz, nebo to bude již ve vyšších úsecích stěny pravidlem. Jde o to, že ze severozápadu funí přes vršek nyní 130 km zabiják. Nicméně Bohyně má stěnu na jihovýchod, čili krom špičky, by měla být v závětří. A opravdu, dole na ledovci ve nehne ani “lísteček”. Doposud při lezení také kídek, přestože její bělavý vrkoč je v jednom kole. A najednou se z ničehož nic přihnal jihovýchodní chládek. A než jsem dolezl ke štandu, už jsem drkotal zuby a měl totální třasavici. Ráďa, který dolez za mnou měl stejné blahé pocity. Nezbylo než rychle postavit bivak a schovat se před tím neřádem, který lousknutím prstů teplotně o 20stupňů vše změnil do mínusu. Jestli je to turbulentní efekt, nebo jen anomálie, kdy z Tibetu šel fukéř horem a spodem vítr od Bangladéše, to uvidíme ráno. Jako vždy ranní úsvit ukáže cestu.
Maara

8. 11.: Řinčení zbraní.
Na téhle výpravě nejde nic hladce, prostě zhola nic nejde podle našich představ a už vůbec to nejde s lehkostí. Vše je utopené ve vlastním potu. I avizovaný nástup do stěny se nám protáhl o den. Jednoduše jsme propásli ideální čas, kdy je ještě Bohyně po noci nerozkoukaná. Pak s přibývajícím sluníčkem, začne být pěkně protivná a hází kde co dolů. Od lavin, kamenů a ledových séraků, přímo nám na hlavu. Což nechceme, že? Takže až dneska se nám povedlo vylézt těžký mixový začátek skály a ledu. Tím jsme se vertikálně odlepili od ledovce. Hurááá, po více než měsíci v Nepálu.

No však k radosti daleko. Sice výhled z dnešního bivaku je velkolepý, to jo, ale k vrcholu nám chybí dva kilometry. Náš hadrový domeček je přilepený, jak vlaštovčí hnízdo ke skále na šířku necelých dvou karimatek a hned za nimi padá stěna dolů k ledovci. Také dnes proběhla mezi námi svižnější výměna názorů, zda za současných podmínek má cenu směřovat stále vzhůru. Obzvláště, když nám to jde jak psovi pastva. Zatím panuje shoda….a pokračujeme dál:)
Maara

7.11.: A jde se do plných.
Čas přešlapování, váhání je u konce. Zítra brzo ráno, kdy v poklidu budete ještě poslintávat do polštářků, my už budeme ukrajovat první metry z přerostlé bohyně. Zprávy budou od teď již jen kusé, abych šetřil baterky. Takže kdo bude mít chvilku času a chuť, věnujte nám myšlenku, nebo držte jen palec. Páč se to určitě v následujících dnech bude hodit.
Díky Maara

6. 11.: Vzhůru ke hvězdám…. až tam, kam chodí vítr spát.
Hory mají svůj rytmus, nezávisle na tom, co si naše lidská titěrnost přeje. Nezbývá, než se přizpůsobit a doufat, že nastane chvilka i pro naše naplnění snů. Vraťme se však kousek zpět. Zcela zapadané a roztrhané čtyři stany v BC jsme seskládali na dva použitelné. Jejich tvar ze slepovaných tyček a zalátaných děr na tropiku připomíná abstraktní umění. Však přístřešek poskytuje solidní zázemí a my můžeme jít za další výzvou. To ale zatím znamená velikou neznámou. Respektive další den prošlápnout v hlubokém sněhu šest kilometrů ledovcem, až pod stěnu, kde máme uschovaný matroš na lezení. Dojdeme tam? Najdeme vše? Lezení by takto mohlo skončit ještě dřív, než začalo, kdybychom lezecký materiál nenašli. To jsme s Ráďou věděli moc dobře oba. Veškeré předchozí úsilí by vyšlo vniveč. Tak to je a člověk nenadělá nic. Takže, když jsme ráno opouštěli náš Camp u dvou samotářů a na rozloučenou nás krákáním zdravil havran, hlavou se nám proháněla nejedna myšlenka, jak ten den asi skončí. Bude to fiasko, nebo dál oheň naděje někde v koutě skomírá? To, co jsme už jednou šlapali tři hodiny, nám tentokrát trvalo, při velkém sebezapření a střídání se vepředu, hodin sedm. Však přivítala nás zlomená stanová tyčka, trčící ze sněhu, jako prst kostlivce, hlásící se, tady jsem. Pod sněhovým půlmetrovým příkrovem jsme našly celý náš lezecký matroš. Naděje dostala nový impuls. Stěna nad hlavou, těch více než dva a půl kilometru vypadá monumentálně a oproti zasněženému ledovci ve skvělé lezecké podmínce. Ovšem dnešek má jasného vítěze. Máme prošlapáno pod nástup, materiál je zachráněn, ale únava je obrovská. Musíme nazpět, dát den voraz a pak vzhůru ke hvězdám. Posíláme pozdrav z úžasného místa této planety, kde samota se již zajídá a v hlavě začíná strašit.
Maara

4.11.: Návrat plný slz
Konečně se vyjasnilo a na obloze ani mráček. Vycházíme z Gokya plni naděje, jelikož sněhu, na první pohled, žádné velké hromady nepřibylo. Asi sněžilo v téhle výšce převážně s deštěm. Nad námi se tyčí krásně pocukrované vršky. Pomalu stoupáme krajinou, kde ve sněhu děláme první otisky bot. O dvě hodiny později se začíná výrazně zhoršovat samotný došlap. Každý krok dělám s nejistotou. Buď se udržím na zmrzlém povrchu, nebo se propadnu až po stehno. Mnohdy se však stalo, že jsem zalítl oběma nohama do díry, která neměla konce. Mrskal jsem se v ní jak kapr v síti a hledal jak z ní ven. Ráďa mi utekl, protože je o ždibec lehčí než já. Nabral jsem neuvěřitelné zpoždění a Ráďa už začal mít strach, kde se toulám. Na konec jsem se překulil přes poslední výšvih, odkud jsem už měl vidět naše stany. Nic jsem nezahlídl, což mi přišlo divné. Uviděl jsem ale Ráďu, který se přes zamrzlou plochu plesa, v náznacích bruslení, sunul ke mně. „Kde jsou stany?“ volám. „Jsou úplně v prdeli, pod tím těžkým sněhem.“ Oba jsme doklouzali po ledu zpátky na břeh a šli k místu, kde původně naše stany stály. Byl to hrůzný pohled. Z toho, co zbylo vylézaly tyče, připomínající zdechlinu, ze které lezou zlámaná žebra. No nedá se nic dělat, slunce za chvíli zajde a bude hned strašná kosa. Musíme aspoň kus z toho odházet a zalézt jak do nory. Po půl hodině odhazování jsme vytáhli jeden útočný stan. Ten si postavil Ráďa a já zalezl do dalšího stanového torza a mokrého spacáku, který vypadal jako bych ho právě vytáhl z pračky. No nic, zítra snad bude líp. Snad ze čtyř stanů smontujeme aspoň jeden, oklepeme se ze ztrát a opět zvedneme hlavy k vršku Tyrkysové bohyně….
Maara

29.10. Expedice DISASTER (Katastrofa)
Tak naši výpravu označují přátelé. Respektive tento nepříliš uchu lahodící přívlastek ji přidělili už před odjezdem z Káthmandů. Nicméně nyní ještě s širším úsměvem a častěji vyslovují. Japato, že drzouni si nás berou do svých nevymáchaných úst? Prozaické vysvětlení. Nyní jsme všichni svorně zdrhli před nahlášeným nečasem z výšin blíže k údolí. Rozdíl je jeden zásadní. Kamarádi mají vyřešeno, jak zážitky s vrcholy, kde se špičatil horizont. Též treky, s líně klouzající sluncem po blankytném nebi, které zaznamenaly jejich fotopřístroje. Jo…, jedou lumpové domů. Podle všeho i náš odlet měl být spojen s nimi a to6tého padolistu. Heee - vše je jinak. Bez platného pokusu prolézt stěnou, který nám škarohlíd nebeský zatím neumožnil, prostě domů nejedeme. Tak se naše rada hlav dutých usnesla. Rerspektive do vánoc je stanoven definitivní návrat. Jen nevíme, zda se jedná o ty příchozí, či až toho následujícího roku. Návaznosti jsou jasné. Přebukovat letenku, prodloužit pojištění, zaplatit další nechutnou vatu a jít nazpět do ledového šílenství. Kolik napadlo mezitím nahoře sněhu? Propočty se liší. Od dvaceti cenťáků čerstvého sněhu, po dva metry. Zajímavý rozptyl podle různých serverů na počasí, nabízejících v jednom iluzi naděje s beznadějí. Já stabilně věřím žabce na žebříku, kterou má Ála ve své pětilitrové láhvi od okurek. Však nyní jsme seběhli až do Namche Bazzaru. Zahájili jsme bleskurychlefrontový útok s návštěvou restaurací. Též setkání a pokec s krajany plnými zážitků. Vynořují se příběhy posledních dní s barevností, které jsou těžko uvěřitelné. Vždyť vlastně na tom nezáleží, uvolněný smích protkaný únavou procházející noční Namche, je tou upřímnou odpovědí. Vlastně co jiného, když za okny chčije a chčije a o kousek výš hnojí a hnojí bílý sajrat. Sečteno, zítra odcházíme vzhůru za lepší periodou póča. Evropský podzim přešel do zimy, všichni salóní, šampónoví lezci zmizeli, ale náš sen žije dál. Výprava DISASTER, jde do dalšího kola.
Maara

25. 10. Odnikud, nikam.
Už bezmála 14 dní zalézám večer co večer do promrzlého spacáku. Za stanovým plátnem, které mě jediné chrání před pohledem na okolní štíty, všudypřítomným sněhem a mrazivým větrem. Prostě sranda jak v hrobce, s výhledem na 15 hodin denně v poloze ležmo. Jen flaška s teplou vodou u mých nohou je připomínkou a slabou náhražkou bezstarostného krbu domova. Nu což, dost kňučení, chtěl jsem to sám. Nejhorší však z toho, je čekání. Zatím totiž přicházejí různé zprávy od sněhové nadílky 2 metry, po uragán, který nás zvedne i se stanem a odnese někam k Bengálskému zálivu. Nebo…? Raději jsem v tomto vsadil na ozkoušenou rosničku Álu. Důvěřuji jí, a když řekne, čekej, aktuální předpověď je nejasná, nezbývá než vysedět důlek a čekat. Však čas přes den se dá využít třeba k osobní hygieně, která zde lehce strádá. Neboli jsme s Ráďou za doprovodu hrdelních výkřiků vlezli ze sněhového břehu, přes zamrzlý okraj do plesa. Rychlé smočení, namydlení a ještě jednou podstoupit stejnou chladivou torturu. Za velikého veselí přihlížejícího Galase, který celý očistný proces filmoval.Jak sám říká, voda není jeho kamarád. V praxi to znamená, že od odletu z Čech do příletu, jediná voda,která se ho dotkne, bude přes jeho volátko a tečka. Nicméně já jsem si i oholil fous a vymydlil vlasy. Prostě dobře oholen, dobře naladěn a nebezpečně krásný. Ráďa to celé shrnul, že nyní jsme připraveni na příjezd maturujícího ročníku gymnazistek. Prý jim budeme povídat o nástrahách hor s praktickou ukázkou přežití v divočině. Jen škoda, že nejbližší adeptky jsou přes šest tisíc kiláků v čudu. Sen, který praskl dřív, než mýdlová bublina plující po nás v ledovém plesu. Však máme zde ušlechtilejší plány. Čili zítra razíme opět pod stěnu ChoOyu. Máme u úpatí už nechané v útočném stanu věci na lezení. Přespíme na na místě a uvidíme, zda rosnička pošle hezké póčo, které snad vyhandluje se Sv.Petrem. Případně otočka do BC a čeká se dál:)
Maara

18. 10. V pohybu.

Jeden by předpokládal, že jediná starost horálka s příchodem do hor je počkat na póčo a začít lézt na ten svůj vysněný krtinec. Dokonce ho vidím, je co by kamenem dohodil. Támhle,… blbých třináct kiláků. Vždyť jen stačí projít po jedné straně morény, která bratrsky objímá ledovec, klouzající vstříc údolí.. Na jeho začátku vyrůstá ostře k blankytnému nebi ta kráska. Přesto mám najednou pocit stejné vzdálenosti, jako kdybych hleděl na monitor počítače ve svém pražském bytě. Jak to? Půlmetrová bílá nadílka, která se rozhodla spadnout v čase našeho příjezdu, dává záhul ujít jen pár kroků v bořícím se sněhu. Došlap je vždy s překvapením. Noha může stát na tvrdém zmrzlém podkladu, nebo se proboří někam hluboko mezi šutry. Za běžných podmínek se tento úsek projde po loukách s květenou za pár hodin. Takhle to našim sedmi nosičům trvalo tři dny, které si rozdělili na dvě etapy a jeden den oddech. Však sláva, sláva, kočička se vdává a pejsek si ji bral. BC je postaven na místě pěti ples, obehnaných horami, které bez nadsázky mohu nazvat skvostem této modré planety. Jen ticho a krása kolem dokola. Já jsem mezičas využil k výběhům na okolní vršky a k prošlápnutí stopy pro nosiče. Však martyrie s přístupem mám a vlastně máme již za sebou. Nosiči odešli, a zbyli jsme si tu jen kluci pro sebe. Tedy parta lezeců, což jsem já s Ráďou.. Pak parta hlídacích psů, představující Hoďase a Bejka, kteří dělají průzkum okolních pahrbků a hlavně vrčí v BC na cizí příchozí. Ty však žádní stejně nikdy nedorazí, že. A pak je tu sekce umělců. Mládě Jonatán a jeho filmařský guru Galas. Ten se tedy ještě fláká v Gokyu a prý filmuje noční oblohu. Na můj dotaz co tam ještě děláš, přišla odpověď: „Tomu Holečku nerozumíš, přijdu, než začnete s Ráďou lézt. No tak jo. Naši nynější pohodu to nijak nerozhodí. Přes den je spalující slunce a v noci mráz, že by psa nevyhnal. Prostě jak na horách. Dokonce včera jsme se byli s Ráďou podívat pod stěnou, co tam na nás čeká za překvápka. Sníh bude v tomto případě spíš pomocníkem při rychlosti výstupu. Tím ale pomoc končí. Bezmála, tříkilometrové převýšení a strmost stěny v obou nahání respekt i obavy. Máme na to? To se uvidí později. Nyní panuje shoda kudy vzhůru, však to ještě hodně předbíháme. Nejprve je třeba dokončit aklimatizaci, aby bylo vůbec možné pomýšlet o nějaký záškub na Tyrkysové bohyni.
Zdravím Vás od pěti ples, ležících pod kráskou krás.
Maara

13.10.Tyrkysová bohyně volá.
Je na čase přestat tahat za fusekli a jít s pravdou ven. Náš společný sen s Radárkem se zvedá na konci ledovce Gyazumba. Je to osmitisícová krasavice, dominující celému údolí. Prostě mrcha vyválená, blechatá, vědoma si své výjimečnosti. Obzvláště její jihovýchodní šat z nepálské strany je tenoučký a strmě padá od blond vlasů, podél jejích boků až k ledovým střevíčkům. Pastva pro oči a neodolatelné lákadlo pro horolezecké srdce. Ale také zároveň peklo na zemi s řadou horečnatých nocí. Jak nad tebou vyzrát holka? Jistě, máme s Ráďou připravené varianty nových směrů, ale který na konec bude ten vhodný, se ukáže až za pár dní. Nicméně pssst, ať zatím klidně spí, ta naše holčička Cho Oyu. Teď už jen vše dostat hlubokým sněhem k BC, do malebného místa pěti ledovcových jezer a můžeme začít.
Maara

10. 10. Už se to slézá, už to vře!!!
Předevčírem jsem přehopsal přes sedlo Renjo La. Tedy bacha, srovnám to mé hopsání do pravdivých reálií. Začnu tím, že jeden z našeho současného tria, neboli neposedný Lukáš vyrazil z lodže dříve. Před odchodem nás častoval slovy, že jsme líné mrchy a v horách s tímto přístupem nemáme co dělat. Za sebe souhlasím. Druhá vlna, já a Hoďásek vyrážíme před polednem z Lungdenu. Z místa, které je malebné, usazené přes čtyři tisíce metrů, na vysokohorských loukách, obehnané ostrými špičáky hor. Chlupatí jaci se v poklidu pasou v nekonečných prostorách bez ohradníků, v těsném doprovodu krákavých havranů. Jasně, černý opeřenec není hlupák a čeká, co za dobrotu z živého kombajnu vypadne. Též mě vážou s místem vzpomínky, k vyrůstajícímu hrotu KyajoRi, trčícímu přímo nad lodží. Tam vede naše cesta „ Výpadek rozumu“, kterou jsme vylezli před lety s dalším pošukem Háčkem. S odstupem času myslím, že název cesty čím dál tím víc odpovídá rozpoložení protagonistů.

Však nyní jsou zelené louky pod nánosem hlubokého sněhu. Vyrážíme vzhůru a od samotného počátku se nemůžu zbavit pocitu soumara se zátěží na hřbetě. Bylo mi blbě. Nemohl jsem si vybrat z variant, zda naplním šortky záhnědou, nebo vrchem to ze mě vylétne jako gejzír. K zoufání přispěla čerstvá nadílka sněhu, která každý krok ztížila. K tomu slunce nad hlavou, klouzající v blankytném moři, odrážející se s brutální agresivitou i od bílé hmoty. Za pár hodin stoupání jsem měl pocit sušené tresky. Připadalo mi, že jdu moonwalking, respektive nehýbu se ani o krok vpřed. Z letargie mě vytrhlo až zakrákání havrana. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, jak jsem se lekl. Někdo tvrdí, že na špatném, je vždy i špetka dobrého. Stojím v sedle, v 5400 m a teď mě čeká jen sklouznutí dolů ke Gokyo. Dal bych ti ty krákavče nějaký ten drob a vím, že na něj čekáš, však nemám nic. Místo toho vytáhnu telefon a filmuji panoráma snů, již v ustupujícím slunci. Himálaj jak na dlani, kde neživá krásky okamžitě zapálily oheň v mém srdci. No nic, houknu na Hoďase, který též drobným kývnutím hlavou jasně naznačil rychle dolů. Bodejť by ne, už se těším, vždyť tam mám rande s tím, se kterým se navážu na druhý konec lana. A kdo že to je? Jasný, našlapané hovado a buldozer dívčích srdcí, duše těkavá, nepostojící na místě, podloudník z krkonošských velehor, nebo-li Ráďa Radar Grohšík… A hlavně je to skvělý parťák, kterému okamžitě stoupne krev v žilách, když zavětří ty miliony let staré horské trajdy. A to je tady třeba. Protože proto tu jsme. A na co, že polezeme? No tak o tom až příště.
Maara