Nové cesty v Pákistánu

17. července v 11 hodin večer, po noci strávené na úpatí K7, vyrazila trojice Dempster, Kennedy a Novak do akce. Za pár hodin dosáhli nejvyššího místa svého pokusu z loňského roku. Obtížnost lezení neustále stoupala. 18. července pozdě odpoledne, „ jsme se nacházeli v pochmurné situaci. Byli jsme unavení a byla nám zima. Cesta před námi byla nejasná a všichni jsme diskutovali o možnosti slanění,“ píše Dempster. „V tu chvíli Urban prohlásil: Ale tohle je přece to proč jsme sem přišli, věděli jsme, že to tak bude, musíme jít dál. Tato slova na nás hluboce zapůsobila a situace se nám najednou zdála být zvládnutelná. Nakonec K7 byla naše volba.“ 

O 22 hodin později, po mnoha úsecích technického mixového lezení, tým na několik hodin zabivakoval na ledové římse, kde se lezci podělili o dva spacáky a jednu karimatku. Unavení opět vyrazili časně zrána. „Lezení lehkým ledem byla výzva,“ napsal Kennedy. „Batohy se nám zdály těžké, ale nohy šly dál.“ V hustém sněžení se jim podařilo dosáhnout zasněženého svahu přímo pod vrcholem. Podmínky nebyly právě ideální, posledních 200 metrů Novak valil kupředu až po pás ve sněhu. Kennedy o jeho úsilí prohlásil, že „ to byl nejpůsobivější výkon jaký kdy viděl.“ Brzy pak stanuli na vrcholu.
„Vrchol nám nepřipadal nikterak vrcholný, pro nás to bylo místo, kde nám začínalo desetihodinové slanění. Naplnění nám přinesl samotný proces lezení, především ve společnosti našeho slovinského přítele a jeho klidné moudrosti, kterou zachovával i v momentech, kdy se nám nedařilo.“

Po vylezení této nové linie se však jejich cesty rozešly. Kennedy a Dempster se po té setkali s Joshem Whartonem. Z ledovce Choktoi zamířili k jižní stěně Ogre I. 19. srpna, těsně po půlnoci, vyrazili sněžnými a ledovými poli vzhůru. „Zakopni, zabodni, dýchej, zakopni, zabodni, dýchej. Jak jen může být něco tak jednoduchého někdy tak bolestivé? Musíte meditovat, „ popisuje Dempster. Výprava lezla několik hodin simultánně za svitu čelovek.

V poledne dosáhli bodu prostého séraků. Z této bezpečnější pozice začali dlouhý traverz vedoucí do sněžných polí odkud séraky mizely. Lezci teoretizovali, že tento traverz je klíčovým úsekem cesty. Nicméně Hayden na vlastní kůži zjišťoval, že se kvalita skály značně zhoršuje. „Zkušenost s touto délkou činí z toho nejhoršího úseku v Canadian Rockies náš snový terén.“
Hayden pokračoval improvizovaně vzhůru, občas nechtěně vyzvonil mikrovklíněnec, který padl na římsu pod jeho nohama. Wharton řekl, že „by Dempsterovi ani chvíli nerozmlouval, kdyby se býval rozhodl vrátit.“ Po několika hodinách se všem třem podařilo probít se tímto šíleným úsekem. Navázáni na laně směřovali vzhůru do strmějších sněhových polí. Na úpatí převislé žulové vrcholové stěny narazili na neuvěřitelné místo vhodné pro stan a uchýlili se dovnitř.

Další den, v 6500 metrech, se vydali znovu do akce. Dempster a Kennedy se střídali na prvním na „ošidných mixových traverzových délkách.“ Přestože se kvalita terénu zlepšovala, vhodná místa pro jištění řídla a řídla a skála byla stále strmější. Objevila se místa s nestabilní sněhovou pokrývkou. Krátký den zanesl expedici až do 6800 metrů k dalšímu bivaku. Wharton celou noc bojoval, jeho obličej opuchl a každý nádech ho stál nesmírné úsilí. Prokašlal celou noc, plival krev. Bylo jasné, že trpí otokem mozku. Počasí se během noci zhoršilo a vzhledem k zhoršujícímu se zdravotnímu stavu jejich přítele, se ocitli na křižovatce. Dempster a Kenendy se nakonec rozhodli pokračovat. Wharton se nakonec dokázal přiblížit k vrcholu na 350 metrů. Poslední úsek se ukázal býi „nejzábavnější z celé cesty.“ Dvojice se střídala na prvním v žulových koutech, aby vystoupili na zledovatělý hřeben. Pak na ně čekala poslední Mixová délka. Dempster se po pás ve sněhu probil až na vrchol.

Dempster dodává: Možná jsme byli s Haydenem zaslepení vidinou vrcholu, možná že bylo od Joshe hloupé rozhodnutí říct „Jdi“. Nedodrželi jsme pravidlo zůstat pospolu v horách a naše rozhodnutí si jistě zaslouží podrobnější zkoumání. Nicméně v horách a v každém momentě s lidmi, které jsme si vybrali a sdílíme s nimi naše dobrodružství, si musíme být neustále vědomí sebe samých, svého okolí a komunikovat o těchto dojmech. Kdyby Josh řekl, že potřebuje jít dolů, Hayden i já bychom tak učinili. Kdybychom buď Hayden nebo já byli přesvědčeni, že opustit Joshe není dobrý nápad nebo že terén nad námi je přespříliš nebezpečný, tak bychom sestoupili. Kdyby kdokoli z nás nahlížel na nastalé podmínky jinak, neudělali bychom rohodnutí, které jsme učinili. Každá chvíle v horách je jiná, každé rozhodnutí jedinečné a toto bylo provedeno společně a každému z nás se zdálo přiměřené.“