Já jsem do Jizerek jezdil kdysi hodně rád. Jako dítě a skorodítě, někdy tak 197* . V osmdesátých dorazila kalamita a já do JH odmítal vstoupit a bál se tam vstoupit, neměl jsem na tu zkázu nervy.
Pak mi osud zavál na pár let do Liberce a já oblézal všechny "významné horolezecké objekty", kwaky JH. Vrškům jsem se nadále vyhýbal. Změna věčně mokrých lesů na uschlé louky a silnice, zbytky stromů... to jsem nějak nerozdejchal.
A hele, asi se to už zlepšilo. Nebo jsme s i zvykli? Nebo těm co nepamatují, těm to nevadí?

Jizerky pamatuji až "s kalamitou" a po ní.
Tak jednak všude to není tak strašné, občas stromy i přežily. Někde ale ne.
Musím se ale přiznat určité zvrácenosti. Ty mrtvé lesy jsou fascinující, snová krajina. A velice fotogenická. Kupříkladu doporučují Vlašský hřeben nad Jizerkou (mezi Jizerkou, Smědavou a Polubným), je tam věž Čertův kámen. Především se tam musí jít za mlhy a při jinovatce. Jestliže jste nikdy nebyli na cizí planetě, nebo nefetujete, tak pak už to můžete vidět jen tady.

Jo, u Čertova kamene. Tam jsem kráčel za poledne a slunce a měl také takový pocit, že jsem "někde jinde". Inu Polednice je také entita. Nemusí být ani mlha. Ty bílý kůly v jasným slunci...
Není to stašné, ony změny krajiny jsou strašné jen pro pamětníky. U nás skoro každý říká, jak máme krásný výhled z okna. Já ho zakrývám. Protože pamatuji jaký byl. Pohled na staré pohlednice je také pro mne deprivující. Krkonoše (osady), nebo Zbraslav. Také když jsem nedávno po letech jel kolem Velkých Popovic.
Jó, pokrok nejde zastavit.