moc pekny cteni, dik.

Super článek. Vrátilo mě to o pár let zpět, kdy jsem byl v Ak-su a Kara-su s Pavlou. Krásné místo, dokonalé skály, perfektní lezení. Hned bych jel znova.

.. je ztracené "n" ve slově "manželského". Článek super.

Díky za korekturu i pochvalu.

Opět velké díky Petrovi za archeologickou činnost. Krásný dárek k svátku, hlavně díky fotkám, které jsem tu spatřila poprvé. Zaujala mne pasáž, ve které líčím Františkovu nechuť k dosažení vrcholu Akťubeku a zdůvodňuji to jeho častým pobytem na Panťáku. V téhle souvislosti je to použito jako legrační nadsázka, ale zrovna nedávno jsem na toto téma vedla dlouhou debatu s jedním kamarádem ze Slovenska, který tvrdil, že postoj celé tehdejší a všech následných generací našich lezců k dilematu „kde vlastně končí cesta v horách a co uznávat za prvovýstup a dokončenou cestu (myšleno nejen oficiálně, ale hlavně filosoficky, pro sebe)“ ovlivnil Pavoukův názor a postoj, který zjednodušeně řečeno na dosažení vrcholu kašlal už v době, kdy to v okolním světě zvykem nebylo. Prostě, nejdřív vrchol věže, pak tatranského štítu, pak vyšších kopců a v současné době i himálajských vrcholů postupně ztratil u velké části lezců svoji hodnotu. Výstup končí u posledního kruhu, na hřebeni, na konci pilíře, s posledními těžkostmi. Aniž bych to na tomto místě chtěla nějak komentovat, zrovna nad čtením svých zápisků o téhle cestě jsem si uvědomila, že bez sestupu by rozhodně nebyla úplná a slaněním stejnou cestou (kdybychom na to tenkrát měli dost matroše) bychom se ochudili o spoustu úžasných zážitků a příležitostí potrénovat svoje těla a duše. Sestup do sousední doliny a následný obchvat neznámým terénem trval skoro tři dny a do kempu jsme dorazili v docela zdevastovaném stavu. Pamatuju se, že jsem měla jediná dost sil něco uvařit (to není hold mé fyzičce, nýbrž důsledek pravěkého atavismu nebo chcete-li, projev syndromu poslušné manželky :-) a pak na to, že mnou připravený škopek zeleninového salátu, zanechaný k vychlazení u potoka, sežral bez jakýchkoli skrupulí do posledního lístečku skot pasoucí se opodál.

Tak to je taková pěkná tečka za tím naším případem, která to perfektně doplňuje :-) Díky

Myslím, že to je otázka individuální. I když je kompletní túra klasicky úplná jen s vrcholem, myslím, že to časem dojde k tomu, jak to je třeba v Juře. Cesta končí prostě slaňákem a je na autorovi, jestli ho dá až nahoru, nebo už jen nad zajímavou partií stěny.
Pamatuju, že už v roce 1982, kdy jsme se Zdeňkem lezli Americkou diretku na Dru, bylo běžné, že se lezla jen ke vklíněnému bloku - do originální Magnoneho cesty, co už tam dneska není, protože západní stěna spadla. Na druhou stranu dolézt to celé je úplně jiný výkon, ještě půlka stěny nahoru, bivak, sestup... Většina to ale lezla jen k bloku a slanila.
Pro běžného lezce je to asi jen otázka jeho chuti, jestli půjde až na vrchol. Pokud na něj ale nevyleze, neměl by říkat, že vylezl celou cestu, pokud ji autor až na ten vrchol udělal a nezakončil ji dřív.

Jasněže je to na každém, šlo mi o ten posun vnímání smyslu takovéto činnosti. Já si na ten vrchol pořád radši dolezu, když to jde, je to romantika :-) Ovšem zrovna Americkou diretkou jsem se (1979) na Dru nepodívala. U bloku jsme svačili a já si skopla batoh se všemi věcmi dolů, krásně to letělo...Jenomže tahle cesta byla od začátku vnímána jako že končí u bloku a lidi si ji tak jezdili vylézt, což je trochu něco jiného.

Ale to je nádherná historka.... připomíná mi to jak se mi při přebalování batohu v Matče na svahu kopce později pojmenovaného Pik Češskij vypadl spacák a začal se kutálet dolů - protože byl v tom siloňákovém obalu pěkně napěchovanej. Už jsem to viděl černě, jak budu zbytek z toho měsíce, co jsme tam měli bejt trpět a omrzat, ale spacák napěchovaný v obalu narazil po cca 50 metrech kutálení na špičatý šutr, vylítl jak airbag a měkce přistál, takže jsem přišel jen o obal.
Tak se shodneme na tom, že jestli cesta končí na vrcholu záleží na okolnosterch, hlavně podle toho jak to myslel její autor.

...díky Petře žes tohle vyhrabal, oprášil, obrázky doplnil a Aleně díky že to tak překrásně sepsala/popsala.
S radostí využívám přilípnuté ikony a sdílím na FB :-)

Nahoda? Presne tyhle miniHORY jsem vcera videl v Liberci v antikvariatu u Fryce. Chteli za ne 15 korun, tak jsem si radsi koupil rodokaps. :)